Denisa Juríčková 
Máte před každým vystoupením nějaký rituál?
(smích) Víš co, před koncertem musím jít minimálně dvakrát nebo třikrát na „velkou“. Mám totiž strach, že by mě to mohlo chytit během koncertu. Není to úplně rituál, sama příroda to tak zařídila a vždycky se ozve.
Všichni už víme, že plánujete konec kariéry. Existuje nějaká další věc, která vám bude chybět, když pomineme atmosféru a energii živých vystoupení?
Atmosféra živých koncertů je k nezaplacení, nabíjí nás. Pokud máme koncerty v pátek a v sobotu, žijeme z nich až do dalších koncertů. Tohle mi bude chybět nejvíc. Určitě i to, když se pár známých rapperů sbalí a jdou na náš koncert nebo my na jejich. Několikrát z takového setkání vznikl spontánně velký společný koncert, takže mi bude chybět pár lidí z branže, se kterými mě spojuje přátelství.
Co vás nejvíce inspiruje při tvorbě textů?
Když prožívám něco v daném momentě, v životní etapě, tak se snažím popsat to, co žiju, co cítím, jakou mám náladu, tehdy to má největší smysl. Takže v podstatě inspirace je možná trochu klišé, ale je to život.
Existuje nějaká osoba, se kterou jako s první sdílíte vaše texty a má možnost zasáhnout a ovlivnit, jak bude vypadat verze, která se dostane k posluchačům?
Ne ne, do textů mi nemůže mluvit nikdo, prostě nemůže. Texty jsou moje, moje výpověď a většinou, když něco napíšu, tak to do dvaceti čtyř hodin nahraju. Nahraju to prostě bez toho, aby o tom věděl někdo jiný než Peter Pann, do jehož studia chodím nahrávat, prostě nahraju to, co cítím. V textech si nijak „neulítávám“. Nedělám nic, co by bylo nějak extra drzé nebo urážlivé. Samozřejmě když track nahraju, tak song pustím pár lidem. Ale ne z toho důvodu, aby ovlivnili můj názor, zajímá mě názor na technickou a lyrickou stránku.
Máte nějakou píseň, ke které máte hlubší vztah než k těm ostatním?
Ano a jmenuje se Neni cesty späť a byla na albu Kto to povedal. To je věc, kterou mám v sobě a ona nebyla ani nějak vyzdvihnutá v době, kdy vyšla. Možná, že kdybych ji nahrál teď, lidé by to úplně jinak brali a byl by z toho hit. Tehdy nás lidi ještě úplně neznali, takže té skladbě se nedostalo tolik pozornosti.
Máte obrovskou fanouškovskou základnu a patříte k největším hvězdám československé rapové scény, máte nějaký recept na to, jak se ze slávy nezbláznit a zůstat „stát nohama pevně na zemi“?
Česko a Slovensko je hrozně malé, podle mě si hvězda může říkat třeba Lucka Bílá nebo Karel Gott a u nás třeba Rišo Müller, ale ne rappeři. Na Slovensku a v Česku určitě ne, protože nedosáhli ani z poloviny toho, co tahle jména. Určitě je to tím, že zůstávají v kontaktu s lidmi, se kterými vyrůstali a byli s nimi i předtím, než začali dělat hudbu. Navíc se obklopují lidmi, kteří s nimi nejsou kvůli tomu, že mají dnes nějaké jméno, ale protože si jich cení po lidské stránce. Takoví lidé se jim potom nebojí říct: „Oukej, zabrzdi, teď už je to moc, vrať se nohama na zem,“ a ty pokud nejsi „kar“, tak je posloucháš, zhodnotíš, jestli mají nebo nemají pravdu, většinou ji mají a vrátíš se zpět. Je podstatné, koho máš vedle sebe a taky i to, jakou máš za sebou výchovu. Pokud jsi od dětství zakomplexovaný a teď máš možnost ovlivňovat spousty lidí, dáš to celému světu „vyžrat“. Pokud ale žádný komplex nemáš, budeš se chovat pořád stejně.
Když shrnete svou dosavadní kariéru, můžete říct, že jste šťastný a dosáhl jste všeho, co jste si představoval, když jste začínal tvořit? Nebo to dokonce přesáhlo očekávání?
Určitě to přesáhlo, tohle nikdo nečekal, Když to někdo myslí s hudbou vážně a je to od srdce tak do toho nikdy nejde s tím, že chce mít spoustu peněz, pěkné ženy na hotelu, plné koncerty, krásné auta. My jsme do toho nešli s tímhle a netvrdím, že to dneska máme, ale určitě se máme líp, než když jsme chodili normálně do práce. Nikdy mě ale samozřejmě nenapadlo, že budu vyprodávat koncerty atd. Takže všechno to, co jsme od hudby čekali, je nad rámec očekávání.
Je něco, po čem toužíte a z čeho máte obavy?
Po čem toužím? No tak, já už jsem si v té hip-hopové kariéře splnil všechno. Samozřejmě jsou nějaké spolupráce, především zahraniční, které bych si chtěl splnit, ale ty nejsou úplně reálné. I když, nikdy neříkej nikdy, takže kdo ví.
A z čeho mám obavy? Protože s tím rapem už příští rok končím, tak určitě mám obavy že všechno, co jsem za ty roky udělal, že se na to za pár let zapomene. Z toho mám trošku strach. Každopádně jsou lidé, jako je třeba Osťo (moderátor, kamarád, vlastním jménem Marcel Oshas pozn. red.), který je tady dneska s námi, tak vím, že i když už nebudu rapovat, tak to na koncertech bude vždycky „hypovat“ (smích). Já už se nebojím ničeho.
Máte nějaký vzkaz pro vaše fanoušky?
První věc je ta, že nekončím tento rok, ale až příští rok v září. To znamená, že ještě celé léto odehraju a až na podzim přestanu koncertovat. To je první věc. Protože spoustu klubů zneužívá nebo si to špatně vyložili a já nechci, aby to používali na zvyšování návštěvnost s tím, že Kali je tu naposled. Takže definitivní konec s koncertováním je příští rok v září.
A co bych chtěl ještě říct fanouškům? Ať naše věci šíří dál, pouští to dětem, až je budou mít, protože si myslím, že jsme nahráli dobré věci, které mají nějakou „message“ a můžou třeba i někomu pozitivně ovlivnit život. Ať to posílají dál i když už tu nebudeme.
Na druhou stranu, ať podporují ty, kteří tvoří texty, které mají smysl a dokážou nejenom pobavit, ale třeba i pomoct. Protože to vnímám tak, že až odejde Separ, Majk Spirit, Rytmus, Ego a Strapo a taková ta „stará škola“, tak si myslím, že hip hop na Slovensku skončil. Rozhodně je proto na místě podpora mladých, kteří tady po sobě chtějí něco nechat a kteří to nedělají jen kvůli penězům, ale to musí vycítit sami fanoušci.
