Hana Owsianková Dominantou této stavby ve stylu monumentálního klasicismu, jež se významně tyčí na travnaté vyvýšenině, je honosná kopule. Do současnosti však o mauzoleum nikdo nepečoval, stavba byla devastována, ničili ji sprejeři, zabydleli se zde bezdomovci, a v dobrém stavu nejsou ani lidské ostatky v kolumbáriu.
Upomínka na časy minulé
Ačkoliv to lze z nynější podoby stavby jen stěží odvodit, její vybudování má zajímavou historii. Po první světové válce, když Československo a Jugoslávie uzavřely 14. srpna 1920 spojeneckou smlouvu, vznikl v Olomouci Klub přátel Jugoslávie. Klub měl zpočátku pouze devatenáct členů, převážně z řad inteligence a důstojníků československé armády, postupně se ale rozrůstal. V roce 1921 se klub stal součástí Československo-jihoslovanské ligy.
V rámci své činnosti konala liga každoročně oslavy jihoslovanského státního svátku, spojené obvykle s pietní vzpomínkou na vojenském hřbitově v Černovíře, kde byly uloženy ostatky 173 jihoslovanských vojáků, kteří zde padli během první světové války. Právě každoroční tryzny přivedly členy ligy k myšlence uctít důstojným způsobem památku téměř 1300 Jihoslovanů, pohřbených během války na celém území Moravy a Slezska. Zrodil se nápad vybudovat pro ně mauzoleum.
Pro stavbu mauzolea si Češi a Jugoslávci vybrali olomoucké Bezručovy sady. Práce na mauzoleu začala v dubnu 1926, po předchozích jednáních s jugoslávským velvyslanectvím a vládními orgány ČSR. Návrh mauzolea vypracoval olomoucký architekt Hubert Aust (1891-1955). Podle Austových plánů zde nejprve vyrostl umělý pahorek orámovaný dvojitým schodištěm, a brzy poté neoklasicistní, jedenáct metrů vysoká kaple s kopulí a předsíní podpíranou řadou deseti dórských sloupů. „Mohlo jít o symbolické gesto, které souvisí s vlnou všeslovanské vzájemnosti, která v období Rakousko-Uherského státu a v období kolem 1. světové války dospívala do vrcholu,“ myslí si historik Jakub Potůček.Jádrem stavby se stala krypta pro 1300 rakví, krásně vyzdobená pravoslavnými freskami. Vstup do mauzolea okrášlil pískovcový reliéf truchlící ženy a se znaky Jugoslávie a Československa. Průčelí stavby zase reliéfní nápis v češtině a srbochorvatštině „VĚRNOST ZA VĚRNOST – LJUBAV ZA LJUBAV“. Sochařskou výzdobu provedl olomoucký sochař Julius Pelikán.
Stavba však zůstala patrně pro nedostatek financí nedokončena. Proti původnímu modelu chybí v průčelí dvě velké symbolické sochy. Slavnostní otevření mauzolea, jenž je svou architekturou nadčasové ještě dnes, se konalo v červenci 1926, tzn. za neuvěřitelné tři měsíce od začátku stavby, za účastí delegace z obou států. Tehdejší biskup Gorazd posvětil kapli a celé mauzoleum bylo oficiálně věnováno Jihoslovanům se slibem, že jak město, tak i liga budou o ně pečovat.
Také heslo na památníku „Věrnost za věrnost“ k tomu zavazovalo. Do dvou let pak byl dokončen svoz ostatků jihoslovanských vojáků z různých míst Moravy a Slezska. Celkem je jich zde pohřbeno 1188. Mauzoleum v roce 1936 převzala do své péče Jugoslávie. Od 3. května 1958 je evidováno jako nemovitá kulturní památka.
Vlastnické boje
Po rozpadu Jugoslávie nenašlo Srbsko prostředky na udržování památníku. Ostatní nástupnické země, Chorvatsko, Slovinsko, ani Makedonie a ani Černá Hora neprojevily o tento prostor zájem.V roce 2006 se památníku a jeho možné rekonstrukci začali věnovat představitelé Slovinska, ti ale nakonec od svého záměru upustili. Znovu se Srbsko k historickému odkazu monumentu přihlásilo až v roce 2008. Tehdy první rada srbské ambasády, Suzana Brodanović na jednání přislíbila rychlé řešení majetkoprávních záležitostí, aby mohla být tato památka přepsána na katastru nemovitostí jako majetek Srbska. Na tyto kroky však také nedošlo. „Hlavní problém je v tom, že i když se památka opraví, bude to naprosto nevýdělečný objekt. A proto se k němu nikdo nechtěl znát,“ vysvětluje Jan Kubeš z Národního památkového ústavu v Olomouci.
V každém případě pro obnovení podoby mauzolea musel být ustanoven majitel. Iniciativu tedy nakonec převzalo město Olomouc. Aby se mohlo stát vlastníkem jihoslovanského mauzolea, neobešlo se to bez soudního jednání. Město podalo takzvanou určovací žalobu proti Srbsku, Slovinsku, Chorvatsku, Makedonii, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině. Na základě jejich zřeknutí se odpovědnosti za památku připadlo po dlouhém soudním řízení mauzoleum městu, což umožnilo během podzimu 2015 sestavení plánu opravy. Rekonstrukce je rozvržena do tří etap a probíhat by měla až do roku 2018.
Naděje, že se občané Olomouce i turisté budou opět moci těšit pohledem na honosný důkaz jihoslovanské odvahy, vzplála novým plamenem. Dokonce by se tento dlouho opomíjený monument mohl znovu stát jednotícím prvkem dříve úzce spolupracujících států v rámci Jugoslávského království. Už samotný fakt vzniklé dohody o ustanovení současného majitele je dokladem, že co lidi jednou spojilo, může je spojit znova. „Naším cílem je vrátit důstojnost místu, kde jsou uloženy ostatky jihoslovanských vojáků, kteří padli na území Moravy a Slezska během 1. světové války. Zároveň tím chceme připomenout myšlenku slovanské vzájemnosti, jež sehrála důležitou roli v době vzniku Československé republiky,“ vysvětlil náměstek primátora Ladislav Šnevajs.
