Martin Ritz Zástupy lidí stojící před registrací, která začala už v devět hodni ráno, předznamenával nemalou účast běžců. Nutno říci, že paleta běžců byla velice pestrá. Od zhruba třináctiletých dětí, které zřejmě navštěvovali nějaký atletický kroužek (jinak se jejich výkony na trati vysvětlit nedají) přes starší studenty, pracující až po několik seniorů. Postupem času lidí s čísly u startovní čáry přibývalo a přesně v jedenáct hodin dopoledne byli všichni běžci připravení poprat se s tratí. Tu organizátoři rozdělili do šesti a půl okruhů, přičemž jeden okruh měřil přibližně 1,6 kilometru. Já jsem se postavil, spolu s mými spoluběžci Tomášem Kozlíkem a Štěpánem Sležkou, takticky na konec zástupu běžců. To mělo zabránit nepříjemnému pocitu, kdy by se kolem nás prohnalo nemalé množství lidí. A tento demotivující fakt jsme nehodlali riskovat.
Zazněl výstřel a masa lidí se rozeběhla. Tempo bylo v prvních metrech více než poklidné, protože volného místa v davu moc nebylo. Po půlce prvního okruhu se pole běžců roztrhalo a závod doopravdy začal. Já jsem tréninku na tento (pro mě nekonečný) závod moc nedal a po jednom okruhu to bylo znát. Moji spoluběžci už měli náskok asi dvaceti metrů a já jsem se pohyboval ve skupince s běžci, kteří stejně jako já na závod asi přáliš netrénovali. Metry míjely, síly ubývaly, ale cíl se neblížil. Jednou z mála opor podél trati byly nadšení kolemjdoucí či příbuzní, kteří mávali a snažili se běžce alespoň mentálně povzbudit. To, že se závod blížil k polovině, nasvědčovalo také to, že už žádní běžci mezi sebou nemluvili a bylo slyšet jen pravidelné funění a dupání. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem závod nechtěl vzdát. Moje spoluběžce jsem už dlouho neviděl, po trati jsem se ledva plahočil, zkrátka jsem byl na pokraji psychických i fyzických sil. Zlom nastal, když jsem vbíhal do posledního kola. To se najednou moje nohy odrážely radostněji a moje plíce začaly nasávat to správné množství vzduchu. Bůh ví, čím to bylo způsobeno, ale najednou jsem měl pocit, že běžím dvakrát rychleji a cíl je každým krokem blíž a blíž.
Po doběhnutí jsem se jen svalil na zem a přemýšlel, zda s časem něco málo přes 54 minut mám být spokojen. Vzhledem k tomu, že mí spoluběžci Tomáš se Štěpánem to zvládli o sedm minut rychleji, jsem usoudil, že úplně spokojen být nemůžu. Ale spokojen jsem byl s akcí celkově. Hodina strávená venku s lidmi, kteří chtěli udělat něco pro zdraví a zároveň ukojit svou soutěživost, byla vhodným programem pro volný den.
