Vendula Šipošová 
Může být každý instruktorem zážitkové pedagogiky?
Instruktor zážitkové pedagogiky by měl být podle mě člověk, který je ochotný nebo se cítí být i povolaný k tomu vést lidi prostřednictvím různých aktivit a her k seberozvoji a k sebepoznání.
Měl by být připraven přijmout i všechna specifika této činnosti, která je hlavně o práci s lidmi, a to hlavně s dětmi a dospívajícími. Dotyčný by je tedy měl dokázat tolerovat, protože ještě nejsou úplně hotovými osobnostmi a leccos se teprve učí, v lecčems se teprve rozvíjejí, a to vyžaduje velký kus nějaké lidské a osobní trpělivosti a pochopení.
A prostě úplně stejně, jako se každý nehodí k tomu být psycholog, pilot nebo lékař, tak se ani každý nehodí na to být instruktorem zážitkové pedagogiky. A je to tak v pořádku.
Chci být instruktorem. Jak poznám, jestli k tomu mám vhodné předpoklady?
Pokud jezdím třeba rád na tábory, nemám problém někde být 7 až 10 dní vkuse, zvládnu pracovat hodně nad rámec běžné pracovní doby, nevadí mi málo spát, jsem připraven na větší výdej energie, jsem ve fyzické kondici a mám chuť učit se.
Měl bych být taky především schopen přijmout a nést zodpovědnost. Nejen za toho účastníka, kterého nám rodiče svěří, ale i v rámci domluvy a spolupráce v týmu – když je mi svěřený úkol, tak jdu a udělám ho zodpovědně a včas, a pokud nevím, jak se dělá, tak beru zodpovědnost za to, že to ještě nevím, a tak se zeptám, požádám o pomoc, o radu. A zároveň nečekám až mi někdo něco řekne, ale jdu tomu já aktivně naproti, přičemž bych se tím vším měl cítit, pokud možno, naplněný, mělo by mi to dávat smysl.
Průběh akcí, jež ZaObzor pořádá, každý instruktor ovlivňuje svými schopnostmi a osobitým přístupem. Jak se postupem času vyvíjel, nebo případně měnil, ten váš?
Já mám tendence být hodně komunikativní, nebojím se mluvit, nebo věci rozporovat, diskutovat o nich. Jsem detailista. Mám takovou tendenci tlačit se do vedení nebo řízení kolektivu, skupiny, a to všechno se do mého instruktorství propisuje.
Ze začátku bylo třeba se seznámit s tím, jak ZaObzor pracuje, jak tam funguje zážitková pedagogika. První měsíce a roky jsem tedy nasával jako houba. Jsem ale zároveň člověk, který nemá výrazné bloky, nebo strachy, a tak jsem se snažil alespoň v rovině nějaké kreativy a nápadů zapojovat od začátku. Postupně jsem získával sebevědomí na to, si některé hry nebo aktivity vzít na starost, protože už jsem je měl zažité, dokázal jsem si představit na jaké trase a v jakém prostředí bude daná hra probíhat, kolik času trvá daná hra celkem, co je potřeba předem vykomunikovat, zařídit, připravit.
Postupem času jsem pak víc a víc přemýšlel nad přesahem, který je v té zážitkové pedagogice zásadní a pročítal jsem si i teorii, a tím jsem si vytvářel svůj obraz toho, jak vypadá zážitková pedagogika a dokázal jsem ho pak srovnávat s tím obrazem, který jsme měli v ZaObzoru a na základě těchto nabytých znalostí jsem se časem snažil o tom debatovat, vést dialogy, posouvat to.
Jak zajistit, aby byl instruktor touto činností stále naplňován? Kde vy osobně hledáte motivaci, inspiraci?
Ono to tak ze mě vychází. Já to vnímám jako poslání, ve kterém jsem se našel. Tak, jak si lidé ve světě najdou své místo a práci, která je baví a naplňuje. Je to forma seberealizace a ta je nejvýše postavenou částí Maslowovy pyramidy potřeb.
Je to pro mě také útěk z této doby, z této společnosti a od všech věcí, které mě štvou. Můžu si hrát, vyblbnout se a být s lidmi, kteří pro to mají tu stejnou vášeň jako já. Abych to shrnul, ta práce mi dává smysl. Vím, že to lidem může dost měnit životy. Nebo jim je minimálně nějak ovlivnit. Je v tom dobrodružství, je v tom akce, dynamika a tohle všechno mě na tom prostě baví.
Situace: Jeden z účastníků akce nejeví o připravený program zájem a je obtížné jej přimět ke spolupráci s ostatními účastníky během aktivit. Jak se v roli instruktora v takovém případě zachovat?
Asi jsem se zatím nesetkal s takovou situací, kdy by se účastník nějak výrazně nechtěl zapojovat, anebo to sabotoval.
Kdyby se mi to ale stalo, tak by moje první reakce byla, že bych si toho účastníka vzal stranou a promluvil bych si s ním o tom, co se děje, proč se nechce zapojovat a snažil bych se porozumět tomu jeho důvodu. Zkusil bych mu navrhnout něco, díky čemuž by přijal to, že by se do toho programu následně zapojil.
Když by ani tohle nefungovalo, tak je na místě otázka, zda přijel ten účastník z donucení, protože ho rodiče přihlásili, přičemž tam absolutně nechtěl být. Dal bych tomu šanci pár dní, skrze nějaké rozhovory bych se ho snažil přesvědčit, že mu to může i něco dát, ale kdyby se bránil a kazil to ostatním, tak nedává smysl, aby tam dále s námi zůstával.
Řekl byste, že se vaše povolání učitele na ZŠ a práce v rámci sdružení instruktorů zážitkové pedagogiky ZaObzor doplňují?
Jsem v obou prostředích pedagog a ať už je to v ZaObzoru, nebo ve škole, tak na obou místech probíhá nějaký proces učení. Ve škole využívám různých metod a principů zážitkové pedagogiky. Zejména při adaptačních pobytech pro naše šesťáky, tam je to celé postavené na zážitkové pedagogice a mám to na starost já.
Naopak v ZaObzoru zase využívám zkušeností pedagoga a dosazuji se tak trochu do pozice mentora, jelikož v ZaObzoru jsou i instruktoři, kteří nemají pedagogické vzdělání, a tudíž vychází jen ze své intuice, citu, nebo svých zkušeností a já se snažím o to, ať to není jen o nějakém tom pocitu, nebo intuici, která může být někdy taková selská.
Ta role pedagoga je na obou stranách podstatná a zkušenosti si vytahuji z té druhé strany v ZaObzoru i ve škole.
Jsou příležitosti v běžném vyučování, kde se dají metody zážitkové pedagogiky využívat? Jak?
Zážitkovou pedagogiku občas ve vyučování využívám, a to třeba v hodinách občanské výchovy, když řešíme trestní právo. To dělám s žáky soud. Vypadá to tak, že si rozdělíme role – někdo je soudce, někdo je advokát, někdo obžalovaný, někdo státní zástupce. Nejdříve si žáci ty role nastudují, pak se seznámí s konkrétním případem, a pak už probíhá samotné soudní přelíčení. Tím prožitkem v žákovi následně vznikají různé otázky, které v průběhu upřesňujeme a on se tak učí tomu, jak funguje trestní právo.
Ještě mě napadá tělocvik. Když trénujeme vytrvalostní běh, pracuji s příběhem. Žáci si mají představit, že jsou na procházce v horách s někým blízkým, který se zraní, nebo ho kousne třeba had a on potřebuje pomoc, ale že v té chvíli není k dispozici telefonní signál, ani není nikdo nikde na blízku a je to teď na nich, aby pro tu pomoc doběhli. Ti žáci pak běží a mají k tomu tu motivaci, protože vlastně zachraňují někoho jim blízkého.
Využívat v běžném vyučování metod zážitkové pedagogiky lze ovšem spíše omezeně. Zážitková pedagogika staví sama o sobě na učení prožitkem, podmínky a prostředí jsou pro účastníka zásadní, protože se díky tomu dostává do jiného vnitřního rozpoložení a škola je často místem, kde žáci být nechtějí, zatímco příroda – louka, les, jezero a takové to prostředí, ve kterém probíhají letní tábory – tam je naopak přirozeně většinou ten účastník šťastný, uvolněný, má prostě úplně jinou náladu, a tak tam ta zážitková pedagogika lépe funguje.
Pojem zážitková pedagogika není ve společnosti zrovna rozšířeným tématem. Proč si myslíte, že tomu tak je?
Zážitková pedagogika se především používá k seberozvoji, nebo nějakému druhu sociálního učení. Já si myslím, že přístupy k výchově jsou v dnešní době velmi individuální. Jakým způsobem vychovávat dítě, k jakým hodnotám a jakým způsobem děti i správně vzdělávat – to si myslím, že je předmětem bádání v rámci teorie pedagogiky už hrozně dlouho. Jde to pozorovat i ve školství, kde se trendy často mění a všechny ty věci si společnost nachází postupně.
Zážitková pedagogika je jedna z mnoha odnoží pedagogiky a myslím, že úplně nevstoupila do povědomí proto, že se ve školách ne úplně snadně realizuje. Je totiž potřeba tým lidí, který je schopný ty hry a aktivity realizovat, spousta materiálu, pracuje se s různým prostředím v různých podmínkách. Je tam také snaha navodit nějakou emoci, nějakou flow. Je to obrovské množství času a navíc – to prostředí přírody je důležité, dělat to ve škole, třeba na školním hřišti, dost dobře nejde.
Kdybyste měl někomu, kdo se se zážitkovou pedagogikou nikdy nesetkal, ale má zájem se o ní více dozvědět, doporučit zdroj informací - knihu, podcast, web - jaký by to byl?
Za mě určitě Prázdninová škola Lipnice. Ať už jejich web, nebo množství knih, které napsali. Tam si člověk může hledat o tom, co je zážitková pedagogika a jak funguje. Dá se na internetu dohledat i jejich časopis Gymnasion, jehož každé číslo je jinak tematicky zarámované.
O podcastech nevím, slyšel jsem jen jeden rozhovor s Petrou Drahanskou v podcastu Deep Talks. Petra Drahanská je autorkou knihy Učení prožitkem, která je za mě jedna z nejlepších knih v rámci zážitkové pedagogiky.
Jaký vliv má povolání učitele na ZŠ a instruktorství v ZaObzoru na vaše otcovství?
Těžko říct, myslím si, že díky tomu, co mám odžito v ZaObzoru a obecně jako instruktor na táborech jsem taková dobrodružná povaha a díky tomu mám tu tendenci jako táta brát děti do přírody. Máme i partu tatínku, se kterou jezdíme s dětmi na chalupu a nemám problém tam připravit pro děti noční hru, nebo nějakou bojovku.
A tím, jak se pořád potkávám s dětmi, ať už ve škole, nebo na nějakých táborech, tak vlastně vidím, jaký vliv mají rodiče na svoje děti, respektive, jde prostě vidět, když se rodiče doma dětem věnují. Asi to mě jako tátu nasměrovalo na cestu, po které chci jít, a to je cesta, kdy chci být co nejvíce s dětmi, trávit s nimi aktivně čas a být v tom čase vědomý a přítomný.
To, jaké to dítě je, je takový koktejl a já si ho chci namíchat tak, aby mně chutnal. A třeba je to všechno jenom taková domněnka, že já jsem dobrý táta a dělám to dobře a že moje děti budou mít dobrou výchovu. Ale to je základ ve všem – věřím tomu, co dělám a věřím tomu, proč to dělám. Dělám chyby, uletím, ustřelím, ale reflektuji si to.
Před rozhovorem jste se zmínil, že přeměna chlapce v muže je tématem, které vás zajímá a chtěl byste se mu v budoucnosti věnovat i v rámci instruktorství a zážitkové pedagogiky. V čem spatřujete důležitost tohoto procesu?
My, tak jako všechno kolem nás, se měníme a dozráváme a s tím se pojí zodpovědnost a ty přechodové rituály slouží k tomu, že si tohle lépe uvědomíme.
Například moje dcera teď bude nastupovat do první třídy, potřebuje pochopit, co to znamená, když se ze školky přesouvá do školy. Ten rituál jí vlastně může pomoct symbolicky pochopit to, že je to nějaká velká změna, zásadní krok, po kterém ona bude muset přijmout určitou zodpovědnost, v tomhle případě za svoje školní povinnosti. Když se to udělá dobře, tak se ty děti té zodpovědnosti chopí mnohem lépe, než když si na to musí přijít samy, anebo když si na to přichází tím způsobem, že je doma rodiče pérují za to, že něco neudělaly.
Co by podle vás mohlo být důsledkem nesprávného průběhu přeměny chlapce v muže?
Přerod chlapce v muže je obecně o tématu mužství, o tom, co to znamená stát se mužem. Je potřeba si to nejdříve definovat. Ten výsledný jev, hojně se objevující v dnešní společnosti je, že dospělí muži, kteří nezískali nějakou zodpovědnost, nebo se jí v tom životě neujali, tak v určité fázi zakrněli. A tito lidé, a může to být zrovna nějaký vrcholný politik, pak můžou zmáčknou červené tlačítko, a to je potom problém. Je důležité, aby v takových funkcích byli zodpovědní lidé, kteří chápou důsledky svých činů, kteří dozráli do dospělosti se vším, co obnáší.
Když se třeba posouvám do role otce nebo manžela, tak jsou to opět věci, které můj život mění natolik, že bych na ně měl být připravený. A když nejsem, a jsem stále tím klukem, který neprošel žádnou proměnou, neprošel tím rituálem, nikdy se o tom se mnou nikdo nebavil, co to znamená stát se mužem, tak se může stát, a stává se to, vidím to kolem sebe dnes a denně, že tady máme spoustu malých kluků v tělech dospělých mužů. A ti kluci občas dělají věci, které vám mohou komplikovat život, v případě, že jsou to vaši kolegové, nadřízení v práci, nebo přátelé.
Opravdu má toto rituálové téma význam a nějak se mě to dotklo. Tohle mě zajímá a jít potom cestou nějakých kurzů mi dává smysl, je to nějaká moje vize a budoucnost, doufám.
