Tereza Matějková Jak jste se se svým mužem seznámila?
Když mi bylo 12 let, učil Milan ve škole, kam jsem chodila. Měl být dokonce naším třídním učitelem, ale brzy poté přestoupil na gymnázium ve Šternberku. Potom jsme se potkali až o dost později. V té době jsem už byla samozřejmě dospělá a Milan pracoval jako dělník. Ze školství musel odejít kvůli svým protirežimním postojům.
Jaký byl manžel a otec?
Byl velmi vtipný, příjemný a soustavně četl. Velmi se mi také líbilo, že na něj bylo vždycky absolutní spolehnutí. To byla jedna z jeho nejsilnějších vlastností. Nikdy se nestalo, že by nesplnil to, co slíbil. Byl velmi moudrý, měl nadhled a skvělý smysl pro humor. Jinak jsme žili jako v každém jiném manželství. Je ale pravda, že kvůli Chartě a později kvůli manželově vstupu do politiky to občas vůbec nebylo lehké. Někdy byl trošku hádavý a i doma mu zůstával takový kantorský přístup, ale když se ale ohlédnu, tak těch čtyřicet let, co jsme byli spolu, bych nechtěla prožít jinak a vůbec ne s někým jiným. Co se týče otcovských schopností, tak ty by musel posoudit hlavně náš syn Matouš. Ale myslím, že byl táta, který se snažil vštěpit synovi podobné vlastnosti, které on sám považoval za důležité. Ukazoval mu různé směry, kterými se ubírat.
V roce 1977 jste se za Milana Hořínka provdala a on podepsal prohlášení Charty 77. Jaký to mělo vliv na vaše soužití?
Na našem společném životě toho Charta zas tolik nezměnila. Je ale pravda, že když byl třeba manžel vyslýchán, tak jsem se o něj dost bála. Ovšem s jeho politickým a společenským postojem jsem souhlasila bezvýhradně. Byl jeden z mnoha, kteří dělali v disentu drobnou práci, pomáhal s rozšiřováním tiskovin, pořádali jsme setkání na zahradě, kde se řešilo, jak se bude postupovat a kdo co bude dělat.
Jak manžel prožíval listopad 1989?
Revoluci prožíval velmi aktivně. V Olomouci se stal její velmi výraznou tváří. Promlouval k lidem na náměstí nebo jednal s ruskými vojáky o jejich odchodu. Jako ruštinář si s tímhle úkolem lehce poradil.
V roce 1990 vstoupil váš muž do politiky. Co to pro něj znamenalo?
Nemyslím si, že by to nějak zvlášť prožíval nebo o tom přemýšlel. Prostě to tak nějak samo přišlo. Když se stal primátorem a zároveň členem České národní rady, byl z toho i trošku nešťastný, protože měl v obou funkcích hodně práce, která se občas nedala zcela zvládnout. Myslím, že když mu skončilo volební období, byl rád, že se může vrátit k práci pedagoga. Vždycky se ale snažil být neovlivněný a to se mu taky podařilo. Z politiky odešel s čistým štítem.
Jaký byl jeho život po odchodu z funkce primátora?
Po odchodu z politické funkce začal přednášet politologii na Univerzitě Palackého a vrátil se tak ke své milované profesi. Jako učitel byl velmi oblíbený. Jeho přednášky měly vždy hojnou účast, protože si posluchače uměl získat poutavým výkladem a historkami ze života. Na druhou stranu byl ale na své žáky dost přísný a náročný. A když zrovna neučil tak hlavně četl, četl a četl.
Se jménem Milana Hořínka je spojena i organizace Lions Club. O co se jedná?
Je to mezinárodní humanitární organizace. Základním posláním Lionů je pomáhat jiným lidem v nouzi. Snažíme se pomáhat všem bez rozdílu. Jednoduchým mottem klubu je „We serve“, tedy „My sloužíme“. V roce 2001 se stal manžel prezidentem Lions Club Olomouc. Ten funguje dodnes, já sama jsem jeho aktivní členkou, ale začínám mít občas pocit, že se pomalu vytrácí Milanův duch. A to i přesto, že se jeho jméno od nového roku objevuje v názvu.
V roce 2014 váš muž těžce onemocněl. Jak svou nemoc prožíval?
Myslím si, že z počátku si moc přál, aby se uzdravil, ale později se mi zdálo, že je smířený se svým stavem. Ke konci, když jsem byla u něj, byl velice klidný a vyrovnaný. Celou dobu jeho choroby jsme byli spolu a hodně jsme se drželi za ruce.
Milan Hořínek v říjnu 2014 své nemoci bohužel podlehl. Jak na manžela vzpomínáte?
Vzpomínky jsou hlavně ty veselé. Například jsme si říkali různými přezdívkami. A to pak bylo legrační, když jsme se zapomněli a oslovili se na veřejnosti. Lidé občas koukali dost udiveně. Hezké taky bylo, jaký měl vztah k tomuhle městu. Manžel v jednom rozhovoru říkal: „Mám k tomuto městu krásný vztah. Olomouc je ženského rodu, takže je to vlastně vztah milenecký. Přál bych si, aby Olomouc byla městem šťastných lidí. Představuji si, že když umře občan Olomouce, tak samozřejmě přijde do nebe. To je jasné. U brány ho uvítá svatý Petr a zeptá se: ‚Odkudpak přicházíte?‘ A on řekne: ‚Z Olomouce.‘ ‚No, tak to se vám u nás moc líbit nebude,‘ odvětí svatý Petr. ‚Ono totiž Nebe není Olomouc.‘“ A to mě třeba tehdy hrozně dojalo. Samozřejmě, že by se za těch čtyřicet let našly i nějaké špatné vzpomínky, ale ty už se mi vykouřily z hlavy. Velmi jsem svého muže milovala a ty vzpomínky, které zůstaly, jsou už jen ty dobré.
