Křehká, pobledlá Edith Cushingová leží na lůžku a snaží se dle rady vydavatele dostat do své knihy alespoň náznak milostné zápletky. Ani bohatý otec, ani jejich pohledný rodinný lékař ji nepřesvědčí, aby se s nimi šla pobavit do společnosti. Bude raději uražená sama doma se svým románem a snahou dokázat světu, že ženy ke šťastnému životu nepotřebují muže po boku, ani jeho lásku. Jenže jakoby její duchařský román vyslyšel její emancipované myšlenky. Dveře pokoje se s tichým skřípěním otevřou. Za nimi však nikdo. Temný viktoriánský dům zeje prázdnotou, ale Edith přepadne nepříjemný pocit, že v něm rozhodně není sama. A dokonce tuší, kdo ten záhadný společník je. Duch její matky. Jakkoli se napjatá atmosféra první hororové scény zdá být děsivá, skutečné ztvárnění onoho příznaku „atmošku" v mžiku zadupe do země. Del Toro nejspíš úplně zapomněl na fakt, že lidstvo děsí zejména zážitky nevysvětlitelné fyzikálními zákony. A proto postava mrtvé matky, byť nepěkně znetvořená a zkostnatělá, nezpůsobí nic jiného než zklamaný pohled diváků. A varování ze záhrobí „Zdrž se Purpurového vrchu!“ náhle vyznívá jako hodně špatný filmový spoiler.
A nejinak je tomu i po zbytek filmu. Zdánlivě necitlivá Edith časem přece jen pookřeje a zamiluje se do tajemného muže se sladkým britským akcentem, ze kterého se vyklube sňatkový podvodník toužící po tučném věnu pro stavbu jeho vysněného stroje na těžbu jílu. Spisovatelka se Siru Thomasi Sharpeovi po drastické a neobjasněné smrti svého otce oddává natolik, že bez okolků svolí k návratu do Thomasova rodného domu. Právě tam, kde hororový příběh dosahuje nejen purpurového vrchu. Tentokrát v hlavní roli „duch“ kulhající ženy se sekerou hluboce zaťatou do lebeční kosti. A krutá Thomasova sestra Lucille. Zde by byl hřích opomenout herecký výkon Jessicy Chastain.
Chladná a zároveň něčím půvabná Lucille strčila do kapsy všechny pokusy o duchařské scare momenty, a to jí k tomu stačilo několik dobře mířených pohledů do kamery. Naopak Mia Wasikowska představující nešťastnou Edith diváka během filmu definitivně donutí k závěru, že se jí dá fandit jen z principu – dobro přece v pohádkách nad zlem zvítězit musí. Jinak v ní krom milé naivity není o nic víc statečnosti, půvabu, inteligence, ani skromnosti. Její starý feministický postoj se náhle mění jen v pózu, do které se vžila na obranu proti sobě samé. Teď je ženou svého muže, která se na poslední chvíli skamarádí s duchem s rozseknutou hlavou a alespoň přijde na to, co je její povedený manžel zač. Epesní však zůstává samotné prostředí několikapatrového zpustošeného viktoriánského domu, jehož zdi pamatují mnohé masakrální vraždění a tragické osudy.
Snad jen konečné rozuzlení příběhu se filmařům povedlo - podtext mileneckého vztahu bratra a sestry vyrůstajících pod matčinou rákoskou, kteří si nakonec po vzájemné roztržce propíchnou břicho a rozseknou obličej, je značně nechutný sám o sobě. Dobro vítězí nad zlem, ovšem ve dvou různých provedeních. Za triumfální můžeme považovat Edithino konečné umlácení nepovedené švagrové lopatou a vyřešení záhady zjevujících se duchů. Příliš pohádkově zapůsobil moment, kdy se rodinný lékař, tajně zamilován do Edith, vypraví na záchranu jejího života. A i s proříznutou tepnou, propíchnutými játry a dalšími četnými zraněními zdárně přežije. I když, po téměř dvouhodinovém nepříliš povedeném krveprolití snad trocha pohádkového sebeobětování pro lásku svého života ještě nikoho nezabila.
