Karolína Paseková Co Vás přivedlo k lektorství na akademické půdě?
Když jsem viděla nabídku sportů v Akademiku, něco mi tam chybělo. Tanec. Jelikož jej miluju a učím už nějaký čas, napadlo mě, proč nenapsat organizátorům a nezeptat se, zda nehledají další lektory.
Proč právě tanec?
Zbožňuju tu energii na lekci! To, že všichni tancujeme společně, užíváme si hudbu… A nejvíc mě baví, když vidím úsměvy na tvářích účastníků mých kurzů. To značí, že je to baví a že jsou tam rádi. A to je pro lektora vždycky nejlepší odměna!
Mnoho lidí nepovažuje tanec za sport, souhlasíte s nimi?
Není to sport v pravém slova smyslu. Tanec je totiž především o spojení duše a těla, u většiny tanců ani neexistují pravidla, podle kterých by se dal soudit. Takže vlastně souhlasím. Tanec je spíše herectví. Ale ty fyzické výkony jsou často mnohem náročnější než u vrcholových sportovců. Jeden tříminutový tanec vás může vyčerpat více, než běh na tisíc metrů.
Spousta žen i mužů se na lekcích bojí uvolnit kvůli obavám, že se ztrapní. Měla jste někdy tento problém?
Od dětství jsem zvyklá tančit před lidmi a za dobu, kdy učím, jsem si zvykla na průběh lekce a našla jsem si svůj systém učení, takže vím, co dělám a proč to dělám. Navíc jsem přirozeně otevřený člověk, to je vlastnost, kterou musí mít každý tanečník, aby byl dobrý. Ale samozřejmě se najdou i chvíle, kdy jsem před lekcí nervózní. Tanec je ale antistresová záležitost, takže jakmile začnete, všechno napětí z vás opadne.
Jak se na lekce připravujete? Vymýšlíte si choreografii předem?
Většinou se nijak extra nepřipravuju. Jsem hlavně freestyle tanečník a freestyle miluju, a tudíž je i celá moje lekce freestylová. V podstatě vazby, které učím, vymýšlím přímo na místě. Někdy se stane, že mám během týdne čas a něco sestavím, nějakou malou choreografii na určitou hudbu, a pak ji tedy učím i na lekci. Ale to dělám jen výjimečně.
Proč jste vůbec začala učit, když jste tak úspěšná jako freestylová tanečnice a mohla byste se živit vystupováním?
Já chci hlavně předávat to, co jsem se naučila, dál. Chci lidem předat svou energii, nabít je pozitivní náladou, naučit je základy, rozvíjet v nich smysl pro pohyb a chci jim ukázat, o čem dancehall a africké tance jsou. Příjemnou odměnou za to je, když za mnou někdo po lekci přijde a řekne mi, že to bylo super a těší se na příště. Nebo jen pouhý úsměv. To potěší a zahřeje u srdce jako nic jiného.
Ani jeden tanec, který jste zmínila, není pro střední Evropu zrovna typický. Kde jste se je naučila?
Měla jsem to štěstí a potkala tanečnici, která spolupracovala s těmi nejlepšími černošskými tanečníky v Africe. Ta mi všechno ukázala a láska byla na světě.
Je těžké se naučit pro nás tak nepřirozené pohyby?
Člověk to musí mít v sobě. Říká se, že běloch nikdy nebude mít takový feeling, tedy cítění hudby, jako černoch, ale to je nepravda. Stačí se jen uvolnit a najít v sobě ty správné pocity. Technika už pak přijde sama.
Musela jste projít nějakým konkurzem či splnit nějaké podmínky, aby Vás do Akademiku vzali?
Poslala jsem jim svoje videa, prošla jsem vstupním pohovorem, kde jsme se pak rovnou domluvili na spolupráci. Žádný konkurz nebo něco podobného neprobíhalo.
Má učení na akademické půdě nějaká specifika?
Jednou mi volala šéfka a oznámila mi, že je na tělocvičně pokažená aparatura a nejde spouštět hudba. Tak že si mám vzít něco vlastního, notebook nebo cokoli a nějak to takto provizorně vyřešit. Vzala jsem si s sebou mobil a malinkaté repráčky a taky tablet, ale když jsem to v té tělocvičně pustila, nebylo skoro nic slyšet. Tehdy jsem měla lekci African dance. Byla jsem z toho trochu nesvá, říkala jsem si, jak to, proboha, odučím bez hudby. V tělocvičně bylo ticho, všichni na mě koukali a čekali, co se bude dít. Nakonec jsem si hudbu a beaty udělala sama, prostě jsem dělala zvuky pusou a zpívala jsem a do toho tancovala a vykládala, abych uvolnila atmosféru. A musím říct, že nakonec to byla skvělá lekce, zasmáli jsme se a účastníci lekce mi pak říkali, že je to moc bavilo. Taková věc by se mi nikde jinde nestala, obvykle v tanečních studiích mají záložní aparaturu nebo se najde jiný sál, kde se může učit. Akademik se o takové věci nemusí starat, protože to není komerční zařízení.
Byla jste někdy na podobné lekci v zahraničí?
Ne, na žádné lekci ve studentské organizaci v zahraničí jsem nebyla. Byla jsem ale na lekcích se zahraničními lektory tance, kteří přijeli sem do Česka. Bylo to několik workshopů, a to jak stylů hip hop, house, tak i dancehall, afro a waacking. Několikrát jsem byla na Street Dance Kempu v Jedovnici a letos se chystám do Francie na taneční kemp speciálně pro dancehall – Big Up Kemp France.
V čem se tyto lekce lišily?
Záleželo na lektorovi. Ale obecně jsou zahraniční lektoři mnohem otevřenější a živější než naši. Ta atmosféra je úplně jiná. Takové workshopy jsou poměrně drahé, takže na nich uvidíte opravdu jen lidi, kteří tancují s láskou, nedělají to pro kredity ani figuru.
Právě kurzů, které jsou spíše o hubnutí a formování postavy, přibývá. Máte s některým z nich zkušenosti?
Od března tohoto roku jsem začala učit i lekce twerku, který zažívá v Česku boom. Není to nový tanec, ale k nám se dostal až nyní. Je to v podstatě uměle vytvořený tanec, jsou to pohyby pocházející z afra a dancehallu – jedná se o práci pánví a zadečkem, takže krásně procvičíte veškeré svaly od pasu dolů.
Liší se nějak účastníci lekcí v Akademiku oproti jiným místům, kde učíte?
Určitě je tady více dívek. Za celou dobu jsem měla na lekci snad jednoho nebo dva kluky. Jinde jich bývá mnohem více.
Čím myslíte, že to je?
Myslím, že mezi studenty stále platí mnoho předsudků. Stále nám jde o reputaci, o to být “cool“. Spousta kluků začíná tančit v uzavřených skupinách, Akademik je příliš veřejné místo. Navíc lidé, kteří chodí na vysokou školu, jsou dlouho svázaní pravidly a nedokáží se tolik uvolnit. V tom myslím mají výhodu ti, kdo už se postavili na vlastní nohy a mají už v životě jasno. To studenti univerzit často nemají.
Může se z některého z Vašich studentů stát úspěšný tanečník? Nejsou už na to moc staří?
Samozřejmě, kdo začíná až ve svých dvaceti má obrovský handicap. Ale pokud máte snahu a trochu talentu, můžete tančit i do smrti. Třeba takový Frankie Manning, nejlepší swingový tanečník všech dob, se tancem živil až do pětadevadesáti. Ale nemyslím si, že holky v Akademiku by chtěly být profesionálními tanečnicemi. Jak jsem již řekla, dělají to spíše pro zábavu.
Připravujete s Akademikem nějaký zajímavý projekt?
Brzy budu skládat státní závěrečné zkoušky, takže nic časově náročného si nemohu dovolit. Ale určitě budu mít lekce na různých školních akcích, třeba na Sportovním dni. Do budoucna bych ale chtěla uspořádat taneční maraton. A také bych chtěla zapojit své studenty do nějakých charitativních akcí.
Radka „Raduš“ Lišková
Narodila se před 23 lety v Bruntálu. Nyní studuje na Univerzitě Palackého žurnalistiku. Tancem se zabývá posledních šest let. Za tu dobu dvakrát vyhrála dancehall battle , a to ve Vyškově a Havířově, účinkovala ve videoklipu pro Maurice Yeku a Suzanne Siran – Alenda. Od ledna minulého roku učí ve Fitness centru v Olomouci, Fitcentru Na Tribuně a v Akademiku. O víkendech pořádá vlastní workshopy a píše na svůj blog www.tancujem-s-radus.blogspot.cz pod pseudonymem Raduš. V nejbližší době chystá další projekt s Mauricem Yeku. V Akademiku vyučuje twerk, africké tance a dancehall.
