David Křenek 
Persónu Bruce Dickinsona asi nemusíme představovat žádnému nadšenci tvrdších hudebních žánrů. Za svou bezmála pětačtyřicet let dlouhou kariéru je to erudovaná osobnost světového metalu. Své jméno si získal především jako zpěvák a jedna ze zásadních skladatelských osobností dnes už kultovních Iron Maiden, ale také jako neméně plodný sólový umělec, jehož počiny dosahují odlišných, ale nemenších kvalit jako desky Iron Maiden.
Nová deska The Mandrake project je na světle světa již od 1. března a po měsíci, který jsme s deskou mohli strávit, lze o desce pojednávat s odstupem a nadhledem. Má tedy deska potenciál předčít Dickinsonovy nejúspěšnější počiny 90. let? Pojďme se tedy ponořit do novinky od nestárnoucího šedesátníka a odpovědět si na otázky, které se nám všem v hlavě hromadí.
Deska The Mandrake project přichází po neuvěřitelných 19 letech od posledního sólového Dickinsonova počinu Tyranny of Souls. Za dlouhou sólovou prodlevou stojí především comeback do skupiny Iron Maiden a s tím spojené vydání několika studiových desek. Některé z nich bychom mohli označit za opravdu vydařené, jmenujeme-li poslední desku Senjutsu (2021) či předposlední Book of Souls (2016). Právě v průběhu nahrávání a vydání desky měla být vydána i další Dickinsonova studiová sólovka, která měla nést titul If Eternity Should Fail, ovšem tento název nakonec získala pouze skladba na Book of Souls. Následovaly osobní problémy v podobě rakoviny hrtanu a nečekaná covidová pauza, jež odsunula vydání desky až na březen roku 2024. V nečekané a velice náročné pauze Dickinson ukázal, že strasti života ho nezastaví a zůstal nadále velice aktivní a tvůrčí bytostí, což ukázal i na nové desce.
První skladba na desce nese název Afterglow of Ragnarok a posluchači ji mohli slyšet již jako singl. Skladba, která zprvu působila příliš temně a nedostupně, se na albu ukázala jakožto skvěle vybroušený počátek desky. Refrén s velice chytlavou melodií se při každém opakování stále více dostává do hlavy a jen tak posluchače nepustí. Druhá skladba v pořadí s názvem Many Doors To Hell by snad ani nemohla být blíže charakteru desky Balls To Picasso (1994). Jedná se o skladbu, která mísí silné hardrockové riffy a nepředvídatelnou lehkost. Taktéž oplývá vlivy Dickinsonových ikon, jakými jsou například UFO či Deep Purple. Následuje skladba Rain of The Graves, kterou bychom označili za méně výraznou a svým obsahem čerpá z modernějších forem metalu. Jedná o skladbu, která není pro desku stěžejní, ale poslechem neurazí. Další v pořadí obdržela název Ressurection Man a skladbu lze označit za fúzi sabbathovských riffů a flamengo kytary. Toto spojení může znít poněkud nahodile a nezpracovatelně, ale jedná so velice atraktivní skladbu s divokým charakterem.
Za vokálně i obsahově velice dobře zpravovanou skladbu lze označit Fingers in The Wounds, jež pojednává o utrpení Ježíše Krista. Lze pojednávat o paralele s Dickinsonovým onemocněním, protože i po tak závažném problému nejde slyšet žádný náznak ochromeného hlasu a Dickinson pěje skoro jako za nejlepších let hudební kariéry. Můžeme pouze dedukovat, zda se jedná o zpěvákovu vůli a talent, či o vymazlenou produkci. Za mě jistě obojí.
Následující skladba s názvem Eternity has Failed jednoznačně odkazuje na skladbu z desky Book of Souls, jež nese název If Eternity Should Fail. Jedná se o přepracování tohoto Maidenovského veledíla. Skladba se i charakterově nejvíce blíží Maidenům, porovnáváme-li skladbu v kontextu ostatních skladeb. Sedmá skladba v pořadí nese název The Mistress of Mercy. Jedná se o vokálně velice vypjatou skladbu, je taktéž velice bohatá na riffování a sólování dvorního kytaristy Bruce Dickinsona, který si říká Roy Z, jenž desku taktéž produkoval.
Roy Z je zcela zásadní osobnost v repertoáru Bruce Dickinsona. S Dickinsonem na sólových deskách pracuje již od druhé desky. Jediná, na které své schopnosti nemohl prokázat, je první deska Tattooed Millionaire. Za dobu, za kterou s Dickinsonem spolupracuje, prokázal své ojedinělé hráčské, skladatelské i produkční schopnosti a společně se zpěvákem je jakožto autor podepsán pod každou skladbou na nové desce.
Přípravou na závěrečnou dvojici lze pojmenovat Face in The Mirror. Skladba je melodicky velice propracovaná a v druhé části nabírá na dynamice a v blaženosti graduje až ke klidnému závěru. Posední dvě skladby bychom označili za postavení kříže na překrásnou katedrálu. První z nich nese titul Shadow of the Gods, jejíž první polovina je postavená především na vokálním přednesu zpěváka a začíná v klidných a melancholických vodách, které se později mění v neklidnou zaoceánskou bouři, jež se přelévá do poslední skladby desky, která nese název Sonata (Immortal Beloved). Jedná se téměř o desetiminutové finále, které nese lehký nádech Maidenů, ale jede ve svém osobitém stylu a její charakter je téměř nediskutovatelný. Tato 9 minut a 50 vteřin dlouhá epická óda uzavírá tuto grandiózní desku, která opěvuje návrat k životu, kterým si Dickinson sám prošel.
Celková stopáž desky dosahuje (bez dvou minut) hodiny a posluchač se při poslechu nemůže ani chvíli nudit. Deska nabízí stále nové podněty a každá pasáž je znamenitá. Deska je i ukázkou neobvyklého talentu zpěváka (který jak víme oplývá láskou k historii), jenž je postaven na převyprávění a přednesení mnohdy nepřístupných biblických či historických příběhů atraktivním způsoben, čímž je například skladba Fingers in The Wounds.
Bruce Dickinson na nové desce opět ukazuje že se nejedná o sólovou desku zpěváka kapely Iron Maiden, ale o desku od osobitého a charismatického umělce Bruce Dickinsona, který samostatně pracuje stejně dobře, ne-li lépe, než celí Maideni. Tento měsíc starý počin nás může jenom navnadit na jeho letošní návštěvu festivalu Masters of Rock, kterou si žádný fanoušek jistě nenechá ujít.
