Tomáš Zetek Jazz Class Quartet ve složení Jan Kavka - piano, Pavel Prokop - saxofony, Vašek - Pálka bicí a Zdeněk Holka - kontrabas, začal hrát pro poloprázdný Parník krátce po osmé. Ne, musím se opravit. Parník byl poloplný. Ono totiž vyprodat jazzový klub vprostřed týdne téměř neznámou kapelou patří do žánru sci-fi. Dalo by se tedy říct, že návštěvnost byla přiměřená. První skladbou večera byly My Favourite Things Johna Coltranea. Došlo zde na první sólo piana, saxofonu a basy, ve kterých hudebníci působili ještě trochu křečovitým, nerozehraným dojmem. Výraznou předností skladby byl intonačně jistý soprán saxofon. Podstatně uvolněnější druhý kus, balada Infant Eyes od Wayna Shortera, publikum ukolébala. Pozornost opět strhával Pavel Prokop, tentokrát klouzavými glizy a hřejivě sametovým tónem tenor saxofonu. Ospalost se rázem vypařila, když kapela začala hrát svižnou Jewish Sambu, z pera Jana Kavky. Energie z pódia sršela na všechny strany. V tu chvíli jakoby se v hráčích něco zlomilo, začali navzájem komunikovat a „hrát víc spolu.“ Sólem, podbarveným ostinátní figurou piana, se tu blýskl poprvé i bubeník Vašek Pálka. Před pauzou zazněly ještě standarty Softly as in a Morning Sunrise a romantický Someday My Prince Will Come s disneyovskou historií (hádejte, v které animované pohádce se objevil?). Pavel Prokop tu opět hladil po duši krásně sametovým tónem tenoru. Pěkné, melodicky výrazné, sólo si v Someday vystřihl i kontrabasista Holka. Pak se kapela asi na dvacet minut odmlčela.
K nástrojům se muzikanti vraceli rozesmátí a očividně v dobré náladě. Ve skladbě 500 Miles High Kavka poprvé využil rejstřík fender piana a zvuk kvarteta doznal první změny. Ta další na sebe nenechala dlouho čekat. Po energické latině Sunny pozval Kavka na pódium Vlastíka Šmídu, výjimečného ostravského jazzmana, který si s sebou přinesl trubku. Pavouky, o kterých se krátce zmínil, se mu z ní podařilo vyfoukat bez problémů. Spolu s ním pak Jazz Class Quartet, respektive kvintet, odehrál zbytek koncertu. Na řadu přišly Footprints Wayna Shortera, ve kterých si prskavková sóla postupně předávali všichni muzikanti, patetická Imprese, další z kompozic leadra Kavky a konečně můj osobní vrchol večera, Coltranův zběsile rychlý Mr. PC. Z živočišného sóla tenoru, doslova běhal mráz po zádech. Prokop v sobě probudil skrytou zvířeckost a poprvé předvedl „nakřáplý“ zvuk. Hýřil rychlými běhy a nebál se ani průrazných agresivních staccat ve spodním rozsahu nástroje. Pozadu nezůstal ani Šmída, který sólo vygradoval od minimalistických štěků, až k jiskřivým výškám své trumpety. Hlasitý potlesk, pískání a souhlasné výkřiky byly namístě. Přídavek v podobě Little Sun Flower Freddieho Hubbarda byl důstojnou tečkou za celým koncertem. Kvartet jej odehrál opět v původní sestavě.
Mladí ostravští jazzmani se rozhodně nemají za co stydět, předvedli solidní výkon se spoustou pěkných momentů. Bezesporu k nim patří sóla bubeníka Vaška Pálky, který během hraní zářil upřímnou radostí. Ta byla znát i z jeho uvolněné, barevně pestré hry. Bohatý výrazový slovník, obratné střídání klasických paliček s tympánovými a s metličkami, údery o ráfek, tlumení blan, to vše z bicích dělalo malý orchestr uvnitř kapely. Stylové a logicky vygradované byly klavírní improvizace Jana Kavky. Nešvarů bylo jen pár. Zrychlování při silné dynamice a rozvleklosti některých skladeb jsou si muzikanti jistě vědomi. Zapracovat by měli nejen na rytmické přesnosti, ale i na moderování svého vystoupení, které bylo snad až příliš nesmělé.
Ti, kteří na Jazz Class Quartet do Parníku přišli, se mnou jistě budou souhlasit. O téhle partičce ještě uslyšíme. Nejsou dokonalí. Zato mají obrovskou chuť učit se, cvičit a hrát. Nevěříte? Přijďte na jejich příští koncert a přesvědčte se sami.
