Veronika Turková 
Program začíná o půl třetí odpoledne. Já s ostatními anděli, čerty a samozřejmě Mikulášem se scházíme v divadelní šatně již po dvanácté hodině, abychom měli dostatek času na rozplánování her, rozdání všech úkolů a doladění celkové struktury daného odpoledne. I když s dětmi je to dost náročné a často jde o čirou improvizaci, alespoň stručný program jsme si nastínili. Každý tedy máme své úkoly. Andělé budou tvořit družstva dětí na konkrétní hry, čerti je zase mají za úkol provokovat a dělat různé naschvály. No a na Mikuláše si musí děti počkat, přece jen je to zlatý hřeb odpoledne. Pro navození tajuplné atmosféry jsme dostali pokyn, abychom Mikuláše schovávali za oponou co nejdéle.
Rekvizity jsou na svých místech, odměny pro děti nachystány a mikrofony pro uvaděče zapnuté. Teď už je jen čas přivítat netrpělivé děti a jejich rodiče v sále. Toho se ujímá hlavní čertice s jejím pomocníkem. Děti v hledišti jásají, když na scénu přichází andělé a také čerti. V ten moment stojím už ji já na pódiu, a vidím záplavu dětí s úsměvem na tvářích. S křídly na zádech a třpytící se svatozáří přitahuji pozornost hned po tom co sejdu ze schodiště dolů za nimi.
A jde se na to. První rozehřívací hrou je hledání andílků. Po celém sále jsme ukryli obrázky malých andělů a děti mají jednoduchý úkol. Všechny je posbírat. Jde o první hru, a tak ne všechny děti se zapojují. Jdu proto za malou dívkou, která sedí u stolu a nabízím ji pomocnou ruku při hledání. V běžném oblečení by se mě zřejmě bála, když jsem však přišla v magickém přestrojení za anděla, odvážně mi podává ruku a už jdeme po sále hledat obrázky s ostatními. Za chvíli jsou andělé objeveni, první dobroty rozdány a můžeme přejít na další hru.
Tou je připichování čertova ocasu. Na korkové tabuli je připevněný velký plakát čerta s vystrkujícím pozadím. Ovšem jako správný pekelník musí mýt také „huňku“. Tu dostaly děti upevněnou na špendlíku a jejich úkolem bylo se zavázanýma očima se strefit do místa, kam správně patří. Za správně upevněný špendlík získávají také patřičnou odměnu.
Další je na programu tvoření papírového řetězu, kdy dva týmy, holky versus kluci, soupeří v běhu pozadu. Každý, kdo doběhl, předal anděli ústřižek na slepení papírového řetězu. V tuto chvíli je hra náročná spíše pro mě než pro samotné děti. V rychlosti slepené papíry se mi lepí na ruce i na šaty a děti nosí stále další a další. Nevadí, i přes všechna úskalí vyhráváme a cenu získává tým děvčat. Já na oplátku získávám ulepené ruce od lepidla, a to až do konce besídky. Za tu dětskou radost to však stojí. Děti, konkrétně dívčí vítězný tým, se raduje a já s nimi. V tom už zní písničky a DJ oznamuje dětskou diskotéku. Pro mě to znamená chvilku odpočinku, než přijde Mikuláš. Děti mě však nepouští a jsem donucena tančit s nimi ještě další dvě písničky.
Po chvíli oddechu všech vystupujících je na řadě, aby konečně přišel za dětmi slibovaný Mikuláš a rozdal dětem dárky. Poslední část odpoledne se tedy nese v duchu říkání básniček a rozdávání balíčků. Dětská radost je všudypřítomná. Dá se říct, že se odpoledne vydařilo. Po udělení posledního balíčku s úlevou odkládám andělská křídla. Čerti si smývají černé tváře a všichni jsme spokojení z toho, jak se dnešek vydařil.
Potvrzuje nám to také režisérka a spoluorganizátorka dětského odpoledne Juliana Vohralíková. „Mikulášská, pořádaná divadlem, se opravdu povedla. Dětí přišlo kolem padesáti a spolu s nimi i rodiče. Pro všechny bylo zajištěno občerstvení a pro děti program, aby se jim zkrátilo čekání na Mikuláše. Po všech soutěžích rozdal dárky všem dětem. Pomáhala mu andělská stvoření a děti byly opravdu moc šikovné, zpívaly, recitovaly, a tak si odměnu opravdu zasloužily. Věřím, že příští rok se sejdeme zase,“ pochvaluje si režisérka.
