Do koncertu zbývají necelé čtyři hodiny a já už vím téměř všechny potřebné informace o dnešním interpretovi. Je to americký kytarista a zpěvák, který má za sebou téměř měsíc dlouhé evropské turné a do České republiky přijede vůbec poprvé. Určitě se ho musím po vystoupení zeptat, jak se mu tady líbilo v porovnání s ostatními evropskými městy a koncerty.
Koncert má začínat o půl osmé a já patnáct minut předem vstupuji do restaurace. Poněkud mě překvapí, že většina stolů není obsazená, ale při podrobnějším průzkumu zjistím, že téměř na každém je rezervace. Chvilku přemýšlím, kam se usadit a zároveň pozoruji ono improvizované podium v restauraci. Vím, že akce „jazz u piva“ jsou v téhle restauraci již tradicí, ale podium vystačí maximálně pro tři hudebníky. Pokud by kapela byla většího počtu, určitě by pořadatelé museli pro akci hledat jiné prostory. „Chceš si s tím kytaristou udělat ještě před koncertem rozhovor?“, vytrhne mě z mých myšlenek organizátor akce Pavel Ondrůj. Přiznám se, že rozhovor jsem v plánu neměla, jen jsem se chtěla zeptat na pár otázek až po skončení koncertu. Podle Pavla to bude lepší udělat hned a už mě vede do zadní místnosti, ve které se umělci připravují na představení. Rychle se snažím rozvzpomenout, na co jsem se vlastně chtěla Maddoxe zeptat.
V restauraci Pivovar jsem byla několikrát, ale v této zadní místnosti nikdy. Proto mě překvapí, jak se svým interiérem na první pohled liší. Moje oči tikají po stěnách, na kterých jsou různé renesanční malby, až můj pohled spočine na americkém kytaristovi. Sedí za stolem, v ruce sklenku vína a před sebou rozjedené lasagne. Cítím se trapně, že ho vyrušuji uprostřed večeře a hned se mu za to omlouvám. „V pořádku, stejně už jsem dojedl. Hned vám odpovím na otázky, ale nejdřív mi dovolte objetí“. Pokud si lidé při slově jazz představí umělce, kteří hýří energií, dobrou náladou a pozitivním přístupem k životu, tak přesně to všechno z postaršího černošského muzikanta s dredy do půli zad vyzařuje. Chvíli si vykládáme a já se mimo jiné dozvím, že během evropského turné odehráli třiadvacet představení během čtyřiadvaceti dnů a pozítří odlétají do Londýna. „Asi bych se měl cítit unavený, ale mám stále hodně energie“. Opáčím, že je to skvělé, ale zároveň přemýšlím, jak je možné, že se necítí být vysílený. Našich deset minut uplynulo a nyní je čas na koncert. Když se vrátím do restaurace, jsem překvapená, jak se během chvilky zaplnila. Všechny stoly jsou už plně obsazené a lidé postávají i u baru.
Jdu se tedy postavit blíž k podiu a už slyším, jak LeBurn Maddox, doprovázený basistou a bubeníkem, vítá několik desítek lidí. V momentě, kdy začnou s jejich první písničkou se všichni lidé od stolů zvedají a přistoupí blíž k podiu, jen aby si mohli tento zážitek pořádně vychutnat. Před podiem dokonce začíná vznikat k nelibosti servírek improvizovaný taneční parket. Po hodině představení následuje přestávka, kdy se všichni vrátí ke svým stolům, ale když znovu začne show, část diváků neodolá a opět se přesune k podiu. Je vidět, že si představení a atmosféru užívají všichni plnými doušky. Když se chce hudebník o půl desáté pomalu začít loučit, diváci se s tím nehodlají smířit a i přes fakt, že se koncert koná v pondělí a většina z nich ráno vstává do práce, si vyžádají přídavek.
Po další půl hodince se zpěvák už skutečně loučí a někteří z diváků si jdou za ním na podium pro podpis a společnou fotografii. A já teprve po skončení koncertu pochopím skutečný smysl věty, kterou zpěvák pronesl při našem setkání o tom, jak ho hudba a lidé nabíjí energií. Dokonce i já sama jsem po skončení koncertu cítila velký přísun energie a vůbec by mě nenapadlo, že zbývá něco málo přes hodinu do půlnoci. Ještě druhý den ráno vstávám s úsměvem na rtech a energií na celý den.
