Matěj Remeš 
Jakube, jak ses vlastně dostal k hraní na bicí? Byl to tvůj první nástroj?
Bylo mi asi osm nebo devět let a na rozdíl od ostatních dětí jsem neměl žádný vyhraněný koníček – nehrál jsem fotbal, nechodil na keramiku ani na klavír. Zkoušel jsem sice dramaťák i zpěv, což mě bavilo a dodalo mi to odvahu vystupovat před lidmi, ale pořád to nebylo ono. Pak mamka navrhla bicí. Vůbec jsem nevěděl, o co jde, jen jsem tušil, že se do něčeho bouchá. Našli jsme soukromého učitele a hned na první zkušební hodině jsem zjistil, že mě to baví. Zřejmě ve mně viděl talent, a od té doby se toho držím.
Kdo tě ve tvých bubenických začátcích nejvíce ovlivnil? Máš nějaké vzory?
Nejvíce mě ovlivnil právě můj první učitel. Nechodil jsem do klasické ZUŠky, začínal jsem rovnou u něj a on mě učil velmi prakticky. Probírali jsme sice cvičení a noty, ale rovnou jsme hráli i písničky, což mě nesmírně bavilo. Začátky byly samozřejmě krušné, první měsíce jsem to chtěl skoro každý den vzdát, ale pak jsem tomu propadl tak, že jsem cvičil i čtyři hodiny denně. Velkým celoživotním vzorem je pro mě také Mike Portnoy. Fascinuje mě jeho showmanství – hraje těžké věci, do toho dělá vtipné obličeje, vyhazuje paličky do vzduchu a vy ani nepostřehnete, že zrovna hraje jen jednou rukou.
Nyní působíš v kapele Los Bananos. Jak tento projekt vznikl a co přesně hrajete?
Hrajeme alternativní rock s vlastními písničkami. Známe se už z předchozích projektů. S naším frontmanem a zpěvákem Berym jsem hrál už v jedné kapele předtím, kde jsme hráli převzaté věci. Bery pak oslovil Martina, který hraje na harmoniku a basáka Petra. Název Los Bananos vznikl vlastně z legrace už u naší předchozí kapely, tehdy se to nechytlo, ale když Bery začal skládat vlastní věci a zakládali jsme novou formaci, vzpomněl si na to. Přišlo nám to dostatečně šílené na to, aby se to uchytilo.
Jak u vás v kapele probíhá skládání nových věcí?
S úsměvem vždycky říkám, že za vznik naší současné tvorby můžu trochu i já, protože jsem Beryho dokopal ke zpěvu. Byl to spíš introvert, hrál na basu a bál se zpívat. Vždycky po zkouškách staré kapely jsme ale zůstávali déle, on hrál na akustiku a zpívali jsme si. Slyšel jsem, že má talent. Popostrčil jsem ho, ať zkusí sepsat nějaký text. Dnes píše texty i akordy, přinese to na zkoušku a já k tomu vymýšlím bicí party. Většinou jde o čistou improvizaci. Kluci začnou hrát a já to za pochodu dotvářím.
Váš první výraznější singl se jmenuje Trávníkář. Cítili jste už ve studiu, že z toho bude hit?
Když jsme šli do studia, měli jsme méně písniček než dnes a přemýšleli jsme, co vydat jako první. Trávníkář nám přišel jako nejlepší volba. Bery už k němu měl vymyšlený koncept videoklipu i herce, kterému ta role dokonale sedla. Paradoxně je to písnička, která mě osobně na hraní baví asi nejméně z celého našeho repertoáru, ale nikdo z nás nečekal, že bude mít takový úspěch hned v našich začátcích. Je to zkrátka super věc a sedlo to.
Koncerty s sebou občas přinášejí i nečekané situace. Stalo se ti někdy na pódiu nějaké faux pas?
Běžně se stává, že mi spadne nebo praskne palička, s tím se počítá. Největší extrém byl asi moment, kdy se mi při hraní nějak vysmekla zpocená palička z ruky, vyletěla do vzduchu a trefila někoho z kapely. Naštěstí si toho kluci v zápalu hry ani nevšimli, i když to pro publikum muselo být dost viditelné. Blánu na bubnu jsem ale naštěstí při koncertě ještě neprotrhl.
Býváš před vystoupením nervózní? Máte nějaký rituál?
V úplných začátcích, speciálně v mém domovském městě, jsem býval nervózní hodně. Dnes už ale strach nemám. Máme to nacvičené, a i když se občas něco pokazí, tak se to zkrátka stane. Rituály vyloženě nemám, žádné líbání paliček se nekoná. Většinou si před hraním sednu, poupravím si soupravu, dám si jedno pivo nebo panáka, abych se trochu nabudil a dostal do dobré nálady. Důležité je si to hlavně užít.
Jaké jsou cíle Los Bananos do budoucna? Lákají vás velké haly jako pražská O2 arena?
Samozřejmě, O2 arena nebo klidně aspoň Lucerna by byla skvělá! Nepotřebuju být nutně slavný jako jednotlivec, to mě neláká, ale chci, aby byla úspěšná kapela. Naším hlavním cílem je teď hrát dál, dostat se co nejdál a hlavně to nevzdat. Je to dlouhý proces, zvlášť v dnešní době, kdy spousta mladých poslouchá spíš rap než kytarovku. Věřím ale, že když vytrváme, lidé si nás najdou a budeme hrát na čím dál větších pódiích.
