Šárka Tomášková Takové nabídce odolá snad jen málokdo a tak jsem se i já ocitla v pondělí 19. října na půdě šumperského kina, abych se o tom přesvědčila na vlastní oči i uši. Malá Vídeň Ziburovi poněkud pokazila průměry vyprodaných přednášek. Když se krátce po půl osmé zaklaply dveře, sál s kapacitou 370 míst byl zaplněn sotva z poloviny. Přesto se Zibura chopil mikrofonu s úsměvem, a pokud ho hrál, nešlo to poznat. V zásobě měl asi sto minut historek a příběhů, které psal sám život a povídal o nich s nezaměnitelným suchým a troufalým humorem.
,,...a tady jsem zase málem zemřel! Neuvědomil jsem si, že v poušti je docela těžké natáhnout hamaku. No a co teprve potmě. Po dlouhém hledání jsem konečně našel jakýsi plot, na který by to šlo. Uvelebil jsem se mezi dva sloupky a konečně se natáhnul. No a já si rád před spaním vykouřím cigaretu. Tak jsem si zapálil, pořádně si ji užil a spokojeně usnul. V životě by mě nenapadlo, že ty trubky vedle můžou být plynovod. To jsem zjistil až ráno," komentoval vesele jednu z fotek. Mladému dobrodruhovi cizinci nezištně pomáhali, byli velmi přátelští, a to i v oblastech, kam by běžný člověk plný předsudků a strachu z islamistů nestrčil ani nos.
,,Já jsem prošel čtrnáct set kilometrů pěšky a na každém kroku jsem narazil na milé lidi, kteří se ke mně chovali přesně tak, jak jsem se choval já k nim. A mě to navedlo na to, že možná i jinde na světě to bude přesně takhle. Že i kouty světa, o kterých si myslíme, že to je to nejhorší, co si dovedeme představit, budou prima místo, kde nám nalejí čaj a pozvou nás na večeři. Tak jsem se rozhodl, že svět už nebudu soudit a raději se ho vydám poznat," vysvětloval.
Strach neměl, s každým si popovídal, často byl pozván pod společnou střechu a sem tam se pozval sám. Nechtěně (a nevědomky) konvertoval k islámu, v Turecku si vypil Nescafé 3v1 jako důkaz největší pocty a málem přišel o sluch při střelbě na oslavách konce ramadánu. Ale z každého jednoho zážitku si něco odnesl s sebou.
,,Když se dneska ohlížím, zjišťuji, že to pro mě nebyla jen zábava a legrace, ale že mě tam taky napadly i nějaké věci, nad kterými je zajímavé se zamyslet. Čtyřicet kilometrů denně ve čtyřiceti stupňovém vedru není dovolená, kterou bych si chtěl koupit. Ale jako celek je to série pocitů štěstí a přítomnosti, proto na to vzpomínám jako na nejkrásnější zážitek života,‘‘ nostalgicky uzavíral Zibura jinak zábavné povídání.
Shrnuto a podtrženo, co sliboval, splnil. To, coo jsme údajně nikdy neviděli, byla fotka jeho nahých, cestou vypracovaných lýtek (a ještě něco víc). A co prý slyšet nechceme? To doporučuji každému zjistit sám a zajít na některé z dalších promítání. I když zpočátku nejedna slza ukápne při platbách za vstupenky, na konci někteří možná i zaplatí Ladislavovi pivo v nejbližším baru, kam všechny své posluchače sám po promítání zve a neváhá tam poznávat nové lidi a kraje až do druhého dne.
