Nicol Ptáčková 
Daniel Kunz: 95 procent toho, co dělám, si nepřipravuju
„Pán improvizace“ Daniel Kunz, nejznámější a nejúspěšnější slamer olomoucké improvizační scény, si žádné texty nepřipravuje a vše vymýšlí až na samotném jevišti. Je členem hned několika improvizačních skupin a pracuje jako učitel literárně-dramatického oddělení a také jako kameraman, režisér a produkční.
O slamu se doslechl coby středoškolák na recitační soutěži, kde uslyšel porotce bavit se o klubu, kde mělo probíhat regionální kolo. Šel se tam ze zvědavosti podívat a příště už nebyl pouhým divákem, nýbrž účinkujícím.
Vůbec nic si nepřipravujete? Všechno dáváte jak se říká „z fleku“?
Ano, 95 procent toho, co dělám, si nepřipravuju. Jediné, co si chystám, tak nějaké postupy podle kterých jedu, text je však improvizovaný vždy.
Jak to děláte? Jak mohou člověka napadat verše samy od sebe a ještě v obsáhlém monologu, aby to dávalo nějaký smysl?
Je to i tím, že už devátým rokem dělám divadelní improvizaci. Tam se člověk svým způsobem naučí nacházet tuto uměleckou tvorbu téměř okamžitě.
Myslíte, že se to dá naučit, nebo že na to člověk musí mít talent?
Určitě se to dá naučit. Může se to naučit takřka každý, kdo není úplný hlupák. Do jisté míry může každý ovládnout nějaký talent. V rámci improvizace se vzděláváme v dílčích schopnostech jako je veršování nebo třeba skládání rýmu.
Podle čeho vybíráte témata?
Osobní život, vše, co mě obklopuje, svět – to, co vidím.
Filip Koryta: Neumím se vyrovnávat s úspěchem
Mistr České republiky Filip Koryta, pseudonymem Dr. Filipitch je osmadvacetiletý student plzeňské pedagogické fakulty, kde studuje český jazyk a psychologii. Je členem kapely diCaprio a Glajstr Duo, hraje divadlo se souborem AMCETH a ještě k tomu píše básně, vyšla mu už sbírka S tebou a bez tebe.
Jak jste se dostal ke slamu?
V roce 2008 jsem začal vystupovat s kapelou a pár let po tom mi lidé začali říkat, že bych měl dělat slam a já jsem nevěděl, co to je. A právě proto, že mi říkali, že to mám dělat, jsem to odmítal dělat, protože nemám rád, když mi někdo říká, co mám dělat. Postupem času jsem ale zjistil, že takový přístup k životu není úplně nejlepší. V Plzni jsem pořád narážel na plakáty zvoucí na Slam poetry a pak mi jedna kamarádka řekla, že bych to měl zkusit a tak jsem tedy slíbil, že to udělám. To bylo v lednu v roce 2016 a na první poslech jsem se do toho „zabouch“. Bylo to neuvěřitelné. Toho roku za pár měsíců jsem se tomu začal věnovat naplno.
Míváte před vystoupením trému?
Ne, vůbec. Jen někdy, když říkám nový text a nejsem si jím jistý. Ale trému jako takovou před lidmi a z nich nemám. Bojím se maximálně tak sám sebe a vlastního selhání.
Máte nějaké triky, či nějaká doporučení jak se trémy zbavit?
Když mi bylo dvanáct a byl jsem na pěvecké soutěži, tak mi manžel mé učitelky zpěvu řekl, že si musím všechny v hledišti představit, jak sedí na záchodě. Udělal jsem to a pomohlo mi to, z nějakého důvodu si dneska už tak nikoho představovat nemusím. Dobré je i myslet na to, že všichni lidé, kteří se na vás dívají, jsou lidi jako vy.
Provádíte před vystoupením nějaká dechová cvičení, aby se vám lépe mluvilo?
Mám divadelní průpravu a vždycky si říkám pár jazykolamů, kterými se rozmlouvám.
Například?
Strýc Šusta sušil švestky v Sušici, jelen letěl jetelem nebo dolar, libra, rubl.
Máte text připravený, nebo improvizujete?
Na jevišti nikdy neimprovizuji. Improvizace je v českém slamu zvláštností, slamu se říká poezie okamžiku a lidé si to špatně vyloží, myslí si, že vzniká na místě. Ale správně má značit to, že to důležité se děje v interakci s lidmi. Ten zážitek je nepřenosný, je rozdíl, když si slam poslechnete na videu a když na něj přijdete.
Byl jste i v zahraničí?
Byl jsem jen na Slovensku, ale vzhledem k tomu, že jsem vyhrál mistrovství České republiky, tak musím do Budapeště.
Je cizí scéna jiná než ta česká?
Každá scéna je jiná než ta česká. V českém slamu jde převážně o humor, my jsme takoví „švejci“. V jiných zemích je to vážnější, angažovanější.
Podle čeho vybíráte témata?
Buď si mě to téma najde samo, nebo si řeknu, že bych mohl o něčem napsat.
Jak všechno stíháte? Divadlo, kapelu, školu, do toho ještě psát?
Já nemám pocit, že bych to stíhal. Dělám to všechno, ale hlavně proto, že mě to baví a nechávám všemu volný průběh, ono se to nějak vytříbí.
Jaké to je být mistr České republiky ve slamu, ten nejlepší za celý rok ze všech?
Pro mě je to dost frustrující, protože se neumím vyrovnávat s úspěchem. Mám mnohem radši neúspěch. Neúspěch motivuje, neúspěch nutí k tomu být lepší. Já mám ten problém, že když dojdu nejdál, kam člověk může dojít, tak nevím, co s tím. Bezprostředně po tom, co jsem vyhrál mistrovství, jsem byl úplně prázdný, ve mně vůbec nic nebylo. Začal jsem se naplňovat až zpětně. Příjemný pocit jsem měl i při zhlédnutí videa, kde mě všichni zvedali do vzduchu, nebylo na tom příjemné ani to vítězství jako spíš ta kolegialita. V tom jde třeba vidět, že ta kompetetivnost je někde vespod, je tam svornost, je tam bratrství...
