Klára Žlučová 
Do Mariánských lázní přijel Gončarov 21. června 1857. Na konci července již píše svému příteli, že má hotovou druhou část a mnoho ze třetí. „Každý den po návratu z ranní procházky mezi desátou a třetí hodinou nevstanu ze židle, sedím a píšu... téměř do vyčerpání. Vstávám kvůli práci, bledý, od únavy sotva pohnu rukou. V mé hlavě už byl román dokončený celý, přenesl jsem ho na papír, jako bych psal diktát. Děj se už odehrává na Vyborgské straně (v Petrohradě), musím zobrazit tuto vyborgskou Oblomovku, poslední lásku hrdiny a marnou snahu přítele jej probudit.“
Ivan Alexandrovič Gončarov dal vzniknout naprosto unikátní postavě, která většinu románu proleží na pohovce. Jeho hrdina Oblomov se narodil na venkovském panství a po příchodu do služby jako úředník v hlavním městě ztrácí jakkoukoliv chuť v životě něco dělat. Raději tráví své dny tak, že leží a přemítá o ideálním životě, jaký by si přál žít. Jeho klid naruší až příchod přítele z dětství Štolce, který se jeví naprostým opakem, typickým Němcem, jenž je neustále na cestách. V románu tak spolu bojují nejen dvě různé povahy lidí, ale i dvě naprosto odlišné mentality, ruská dobrosrdečnost, láska k tradicím a starému pořádku a německá cílevědomost a racionalita. „Buď jsem ten život nepochopil, nebo za nic nestojí, ale já nic lepšího neznal ani neviděl, nikdo mi nic takového neukázal. Ty ses objevoval a mizel jako kometa, zářivě a rychle, já na všechno zapomínal a uhasínal jsem...“ říká Oblomov příteli.
Za sedm týdnů měl Gončarov hotový skoro celý román. Vydal jej v roce 1859 a setkal se s okamžitým společenským ohlasem. Stal se předmětem diskuze mnoha spisovatelů a kritiků. Samotný výraz oblomovština, jenž prochází celou knihou, přinesl do jazyka pojmenování člověka žijícího v apatii a lenosti, jenž je však zároveň dobrosrdečný, emocionální a toužící po klidu ve světě, který jej nechápe.
