Eště byly štyry týdně do hodů, už mě milá zakázala pit vodu…
Čtvrtek, 19:00
Před malou chvilkou jsem přijela ze školy, mamka do mě narvala něco dobrého, abych měla kvalitní základ a utíkám ke stárce. Holky už jsou tam, jdu pozdě. Naštěstí bydlím nedaleko, takže za dvě minuty už klepu na vrata od průjezdu. „Ahojte, tak su tu.“ Práce už odvedly dost. Na dvoře leží napantlené žúdro, holky dělají růžičky, někdo se pustil do voniček na zábavu. Stárka sedí na lavici s konstrukcí od práva, velkou jehlou přišívá krušpánek, další dvě holky jí podávají zelené větvičky. „No ahoj, konečně si tu,“ vítá mě stárkovský otec. Hned mi podává pivo a štamprlu slivovice. Holky mají nalétou višňovku, ale ta prý není nic pro mě. „Nepij tu lepeninu, na, toto ti sedne víc.“ A štamprlka přistane v ruce i naší stárečce. Brání se, ale marně.
„Tož co mám dělat? Jak se dívám, tak máte skoro všechno hotové,“ rozhlížím se kolem. „Nooo, nechali sme ti voničky, ty si na to takový odborník,“ odpovídá mi loňská stárka. Kruciš, hrozná piplačka. Ale co už, holky s právem jsou na tom hůř. Zjistily, že na konstrukci mašlí krušpánek ze špatné strany a musí to celé předělat. Najednou není to vázání malých větviček tak hrozné. Někdo ještě dodělává růžičky z krepového papíru, rychle jich přibývá. A s dobrým pitím nám jde i ta zbylá práce od ruky.
Na kopečku stála, plakala, plakala, jezu, jezu Marjá volala, volala…
Čtvrtek, zhruba 22:00
Od stárka ze zahrady se line zpěv. Kluci se před hodama pěkně rozezpívali. Stojíme za bránou, čekáme na ticho a až potom s písničkou Na kopečku stála vcházíme do dvora. Kluci sedí pod velkou pergolou, někteří už vcelku „přepracovaní“. Stárek je ale rychle probouzí, v kapse má jedno překvapení. Odchází za branku, aby se v další chvíli ozvalo kvílení a na obloze se objevil ohňostroj. Tak tohle tady ještě nebylo.
Bereme místo u stolu, nese se slivovice, čepuje se pivo. Dozvídáme se, že ani tady se nelenilo a všechno je hotové. Zapíná se velký reprák, dvorem se ozývají ty nejprapodivnější songy. Zábava je v plném proudu. Někteří kolem půlnoci začínají odcházet. Největší odvážlivci ještě ráno jedou do práce, ostatní si vzali volno. Sama odcházím kolem jedné ráno, pátek bude ještě náročnější.
Hore dědinú chlapci chodijú a oni idú k nám…
Pátek, 15:00
Hody jsou doslova za dveřmi, zítra všechno vypukne. Večerní zábava bude ve školní tělocvičně, takže ji musíme vyzdobit. Stoly a židle už jsou připravené, zbývá je jen rozmístit a nazdobit. Pár lidí se pouští do práce, ostatní se plouží kolem. „Ty velké stoly sem, podél žebřin a ty malé tam k topení. Kolik je k nim židlí? Šest? Tak to bude vycházet,“ velí loňská mladší stárka. Kluci přináší velký obraz, kterým se zakryjí žebřiny. Roznáší se židle, stoly odpudivě skřípou o zem. Okna se zdobí krepovými růžičkami, krušpánkem, místo basketbalových košů se dávají velká plátna s obrazy krojovaného páru. Všechno musí být tip ťop co nejdřív, brzy dorazí cimbálovka, aby si s námi natrénovala písničky na pásmo. Nosí se poslední stoly a židle ze školní jídelny, aby bylo dost míst k sezení. Volná místa se ještě zdobí růžičkami, na stoly se dávají ubrusy a malé květináčky s kousky větviček. Jen aby to zítra vypadlo pěkně.
Ženo má, ženo má…
Pátek, zhruba 18:00
Stíháme tak tak. Zvládneme ale ještě dva pokusy tanečního pásma. Pak už přijíždí trojice kluků z muziky. Hráli nám i minulý rok, celkem se známe. Všichni byli shodou okolností letošními stárky ve Starém Městě. Ladí si housle, chasa se řadí u dveří.
První tóny jsou táhlé, kluci se snaží zpívat, moc jim to ale nejde. „Počkat, znovu!“ přerušuje nácvik Venda, loňská stárka. „Zkuste to prosím trochu rychleji. Do tempa,“ plácá se do stehna, aby naznačila rytmus. Kluci udělají krátkou přehrávku. „Jojo, super. Zkusíme. Tři, štýry.“ Vychází se, kluci se zvednutýma rukama, zpívají mnohem líp. Další písničky už mají tempo správné, pásmo se tak odtančí bez jediného problému. A pak ještě jednou a ještě. Jsme připravení na zítřejší výstup.
Ta traplická hospoda, ta traplická hospoda z drobného kaméní…
Pátek, zhruba 21:00
Přípravy tělocvičny jsou u konce. Balíme se a pomalu odcházíme. Ještě se musíme zastavit na kuželně, kde bude nedělní zábava. Zbylo pár ucházejících růžiček, které prázdný sál aspoň trochu oživí. Cesta je to asi přes půlku dědiny, a navíc kolem domu stárka. Zastávka je tedy jasná. Nabízí se pivo, štamprla. Dlouho se ale zdržet nemůžeme, je před námi ještě zdobení a potom vzhůru do hospody. Ano, to se musí, kdo jiný by měl dneska „zapalovat“ hody víc než chasa. Protože čí sú hody? Naše! Čí sú dluhy? Starostovy!
Hop aj hop hop nožky moje, nožky moje, tancujte kúpím vám krpce troje…
Sobota, ráno
V sobotu každý spí, co nejdéle to jde. Jsou před námi dva nejnáročnější dny. Od samého rána celá chasa posílá stárkům povzbuzující zprávy, přeje jim pevné nervy, ptá se, jestli nechtějí s něčím pomoct. Holky se střídají u tetiny na vázání turčáků. Když od ní mířím se šátkem na hlavě, vidím stárku pobíhat kolem domu. V ruce má růžičky, které pantlí na keřík před vchodem. „Ahoj, vidím, že už máš nazdobeno!“ houknu. „Jojo, něco mi zbylo ze žúdra, tak sem si řekla, že dám eště nějaké růžičky sem.“ Mrknu na ozdobenou konstrukci kolem dveří. Růžičky jsou bílé, červené a fialové, naskládané v přesně vyvedeném pořadí. „To vypadá fakt dobře,“ chválím. „No to víš, musí mi ladit s fěrtůškem,“ usmívá se. „Joooo, a jaký teda budeš mít?“ Ještě nám to neřekla, ani neukázala fotku. „To se musíte nechat překvapit. Ale bude ladit se žúdrem.“
Nesmím se zdržovat, poledne se blíží a mamka už na mě doma čeká s obědem. Řízky, pomalu tažená krkovička, bramborový salát. Tak to jsou hody podle mého gusta. Jen aby v talíři neskončil i turčák. Za chvilku mi bude dělat parádu, tak ne, abych ho zaprasila.
Ztratila sem fěrtůšek, kdo ho našel, Matůšek, vrať Matůšku, vrať ně ho, ať nechodím bez něho…
Sobota, 14:00
Odbíjí druhá hodina odpolední, v kapličce začíná mše. S jejím začátkem se začínám strojit do kroje. Stojím v obýváku, mamka na mě vrství spodnice. Jde to ale hodně špatně, pořád se jí něco nezdá. Tady nám to trčí, tady to hajsá, toto se musí dát výš. A šorec? Potvora jedna, nechce držet na místě. Všeho všudy se tak oblékám hned třikrát. Není se pak čemu divit, že nestíháme. Mašle vážeme na poslední chvíli, fěrtoch špendlíme za pochodu. V posledních minutách před průvodem „vybíhám“ z domu. Teda v kroji se opravdu běhat nedá, takže k obecnímu úřadu spěchám svižným krokem.
Průvod už se řadí a mezi chasou putují demižónky vína. Je krásné vidět celou partu, se kterou se scházíme už od srpna, v těch naškrobených krojích. Holky mají krásné fěrtůšky, kluci si rovnají nazdobené beranice. Všem to moc sluší.
Kdo to henka jede, má koníčky hnědé, hrívy načesané, hrívy načesané, větr s něma věje, větr s něma věje…
Sobota, 15:00
„Tak odchod, ať na nás stárek dlúho nečeká!“ velí David, letošní podstárek. Dechovka začíná hrát, lidé, kteří se ještě do poslední chvíle vykecávali s chasou a lajblovanýma se rozestupují stranou. Podstárek nejdřív vyvádí do ulic děti, pak muziku, chasu a nakonec ženáče. Ke stárkovu domu je to jen kousek. Lidé v civilu spěchají po chodníku kolem nás, aby si našli co nejlepší místa s výhledem na stárka, až nás přijde uvítat.
Když jsme před domem, kluci s ženáčama se tlačí přímo před dveře, budou zpívat, tak aby je bylo slyšet. Holky zůstávají trochu vzadu, děti se s maminkami derou k bráně, aby co nejlíp viděly. Halas utichá. „Kdo to henka jede, má koníčky hnědé…“ Signál pro podstárka. Vyzývá Petra, aby se postavil do čela letošních hodů a přidal se mezi nás.
Když se otevřou dveře a vyjde před dům, je těžké uvěřit, že ten klučina s nevymáchanou hubou, který se stárkování bál jak čert kříže, může být tak šikovný stárek. Přednáší říkání, připíjí si s podstárkem a rodiči, jde za námi do kola. Jenom září. „To víte, musel sem si dat pár štamprlí, než ste došli. Aby se mi neklepal hlas, samozřejmě,“ směje se.
Čerešničky, čerešničky, čerešně, vy ste sa ně rozsypaly na cestě…
Sobota, zhruba 16:00
Průvod se začíná znova řadit, dechovka opět vyhrává. Jde se přímo k Leničce, k naší stárečce. Obchůzka to letos nebude dlouhá, ale aspoň si můžeme v klidu zatančit a popit.
Procházíme přes obec, kluci se rozestupují, holky se staví přímo před dveře krásně nazdobeného domečku. Hluk utichá. Raz, dva, tři... Zpíváme Čerešničky, nejlíp, jak jen to umíme. Písnička se najednou zdá kratší, než ve skutečnosti je. Petr vychází před dům a zve Lenku mezi nás. A když se otevřou dveře, stojí v nich nádherná stárečka s nazdobeným právem v ruce. Fěrtůšek má červený, ozdobený bílými a fialovými růžičkami. Je krásná. Napomíná Petra, aby právo pořádně hlídal, aby ho nikdo neukradl, a chasu vyzývá, aby udělala kolo pro rodiče, kteří si zatančí sólo.
Vypije se sklenka vína, tančí se, juchá se, zpívá se. Kolem se prodírají děvčata s tácy cukroví a vdolečky. Chlapi zase vynášejí tácky se slivovicí, višňovkou a vínem. Stárkovský pár pózuje fotografům. To už ale podstárek opět velí k odchodu. Míříme na obec.
Ej vy páni, radní páni, vám je vám…
Sobota, zhruba 17:00
Chasa se řadí na úzkém chodníku před obecním úřadem. Před schody a velkými dveřmi od obce se tlačí mladí krojovaní, za nimi lajblisti. „Ej, vy páni, radní páni, vám je vám…“ začíná se zpívat. Starosta trpělivě čeká a stárek k němu promlouvá. Žádá, aby nám povolil večerní zábavu a slibuje, že bude dohlížet, aby nikdo nedělal bordel a ostudu. A starostu přesvědčí, protože po krátkém napomínání chase opravdu zábavu povolí. „Dobře žijem, dobře pijem, dobrého mám pána…“ zní dědinou.
Tančí se sólo pro starostu, verbuňk, polka. Než odejdeme zavěsit právo do tělocvičny, děláme krátkou zastávku před kapličkou, kde se u sochy Panny Marie položí kytička a zapálí svíčka. Pak už děti a lajblované necháváme u obce, chasa jen s muzikanty a se stárky v čele odchází do sálu. Děláme špalír, vítáme stárky. Kluci dobíhají s žebříkem, Petr s právem leze ke stropu, aby mohl všechnu tu nádheru pověsit na hák. Juchá se, přichází potlesk. Kluci tady zůstávají, aby hlídali právo. Kdyby ho někdo ukradl, byla by to nepředstavitelná ostuda.
Išla Anka do hospody podívat sa na ty hody…
Sobota, zhruba 20:00
Večer je nabitý. Když přicházím do tělocvičny, moc lidí tady ještě není. Někdo z chasy tančí, podstárek běhá mezi bufetem, muzikou a chasou. Nosí bedny vína, domlouvá chod večera. V plánu je toho hodně. Sál se pomalu začíná plnit, na parket se přidávají další páry, u bufetu se začínají tvořit fronty. Pro chasu je to takové ticho před bouří.
Nepůjdem od ní, až sa rozední, až bude slunéčko nad Napajedlí…
Sobota, 22:00
Pásmo je tady. První tóny cimbálu a houslí. „Ženo má, ženoo mááá…,“ začínají kluci, za paže se vedou do středu tanečního placu. Holky přicházejí, chytají se kolem pasu, pečlivě trénované kroky ožívají před zvědavým publikem. Je to krásné, juchá se, výská se, sem tam se podupne. Písničky zní sálem, tóny se strefují do zvuku houslí. Holky spustí: „Dycky sem ti říkávala, když sem s tebú sedávala…“ Naskakuje mi husí kůže. A když páry mizí ze sálu, strhne se ohlušující potlesk.
Brzy přichází na řadu sólo pro rodiče stárků, pro stárky, vodění pod právo, klobúková. Holkám se nevyhnou karičky, přidávají se i ženy v civilu. Ve volných chvílích se zpívá, pije. A než si stihnete nalít další koštovku vína, je tu druhá hodina ranní.
Poďme spat, poďme spat, do jednej postele…
Neděle, zhruba 2:00
Zábava pro chasu končí, musí odnést právo ke stárce domů. Za hlasitého potlesku se sundává z háčku nad tanečním placem a stárci v čele neuspořádaného průvodu odcházejí. Cesta je to ovšem nekonečná. Vpřed nás žene jen vidina setové lavečky a vychlazeného piva.
V průjezdu už na nás čekají řízečky, rolády, sekaná. Všichni jsou přetažení, sedí na lavkách, ukusují chleba s kolečky masitých dobrot a někdo ze zavařovačky tahá nakládaný okurek. Z nějakého neznámého důvodu mezi námi sedí i velmi „společensky znavený“ jalubský stárek. Kluci ho pečlivě sledují, aby nevyváděl nějaké nekalosti, ale ten už myslí jen na to, jak se dostane domů do postele. Taky bych se už ráda na chvilku natáhla. Ráno vyrážíme na další obchůzku. Kolem půl čtvrté se tedy loučím a mizím směr peřiny.
Chodíme, chodíme, hore po dědině, nejednej maměnce dceru obudíme…
Neděle, ráno
Večer šohaj, ráno šohaj. No jasně, tak si to zkuste sami. Lezu z postele, v lednici lovím tři oschlé chlebíčky a snažím se „vtáhnout žlútko“, než mě mamka zase stáhne do kroje. Aspoň že ty rukávce se v neděli nenosí, jenom jupka. A místo turčáku si na hlavě můžu vytvořit jen copánky.
Chasu po náročném vstávání dobíhám asi v půlce hlavní ulice. Moc jich zatím není, chaotický průvod doplňují tátové v lajblech, maminky v tanečních krojích a děti v sukýnkách a širokých bílých kalhotách se zástěrkami. Nejmenší se nechávají tahat na voze, ti starší zase vyvádí hlouposti s demižónem na vozíku, ve kterém je burčák.
Stárek chodí od domu k domu, ukazuje právo, do staré dřevěné pokladničky občas cinkne nějaká ta koruna na podporu chasy. Dechovka vesele vyhrává, občas se zastaví a pár krojovaných šoupaně tančí polku. Holkám ve vlasech vlají mašle, klukům se ve větru zvedají vlasy. Stárek se musel znova obléct do sobotní košule, znovu načechrat škrobené rukávy, ostatní vytáhli jen sámkovice.
Procházíme dědinou, zdravíme se se známými. U některých domů si pro chasu připravili větší pohoštění. Někdo zve na čepované pivo, jiný na lahvové, slivovici, škvarkovou pomazánku, uzené. Všechno co nejmastnější, abychom si udrželi pevný základ.
Piju já, piju já, už sem prepil všecko…
Neděle, odpoledne
Obchůzka se táhne, je zima. Holky se balí do šátků, každý druhý hudruje na bolavé nohy, ostatní to doslova přepili. Před námi už je jen Škárovec, kopec tyčící se nad Traplicemi a pomyslný vrchol Chalúpek.
Před vrcholkem nás vítá Jeník, nabízí štamprlu. Tady slivovici neodmítnu, ale honem mířím k domu na vršku kopce. Bydlí tady známí. V garáži už čeká Sura, štamprle nalété. „Ahoj, nemáš náhodou štokrlátko?“ ptám se. „No jasně, ale nejdřív vypij,“ podává mi štamprlu. Donese židličku, posadím se a v druhé ruce mi přistane pivo. „Ať máš čím zapit,“ vysvětluje. Toto je prokleté místo, říká se, že odejít zvládnou jen ti nejsilnější a abstinenti. Za chvilku do garáže přichází taky stárci. Štamprli se nevyhnou. „Tož ještě do druhé nohy. Ale nedělejte. Půlečku? Žádné takové, tady se nalévá enom plná.“
Když se mi podaří prchnout, sbíhám kopec a doháním zbytek chasy u domu starosty. Už míříme na kuželnu, kde je připravený sál na zábavu. Dechovka se loučí, brzy přijede cimbálovka. Ještě máme čas na krátkou zastávku na kolotočích. Je to zažitá tradice, krojovaní se v neděli vozí zdarma. Fěrtůšky a šorce se shazují, aby se holky nacpaly do sedaček kolotočů, kluci chtějí jít na autíčka. Ale ejhle, letos nic. „Nikdo nám nedošel, tak už to rozebíráme,“ oznamují kolotočáři. Dočkají se akorát nadávek a hudrování, ale mají štěstí, naštvání všem natěšencům „rozmluví“ připravený raut.
Když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem, anebo sekerou…
Neděle, zhruba 19:00
Cimbálovka je na místě, nástroje se ladí a už zní první tóny, únava opadá. Nejdřív se hrají slušné klasiky, potom odtrhovačky, a nakonec moderní hitovky. Kdo netančil na Kde si včera bol, jako by nežil. Ozývá se i Jarošovský pivovar nebo Severní vítr. S půlnocí se ale kluci z cimbálovky loučí, v sále se zapojuje reprák. Pouští se Kabáti, sukně se povolují, spodňáky jsou pomačkané, kluci vytahují zakasané košule z gatí, někdo sundává boty.
„Tož potáhnem to až do rána, ne?“ vtipkujeme. „Baže, vyprovodit autobus s lidma do práce!“ „Ale prd, půjdem koupit noviny, ať víme, co o nás pěkného napsali.“
Kolem třetí hodiny se ale někteří začínají loučit. Snažím se vydržet co nejdéle, ale upřímně bych se taky mnohem radši viděla v posteli. O půl čtvrté proto zvedám kotvy, v sále zůstává už jen šest hrdinů. Doma se vymotám z kroje, spodňáky nahážu na jednu velkou hromadu a plesknu sebou do peřin.
Hody, milé hody, už sem dohodoval, už sem čtyry noce doma nenocoval…
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu.
