Robert Rampa Poslední týden v červenci jsme se s rodinou vypravili do klidného letoviska Rosolina Mare, šedesát kilometrů od města Padova. Nevím, jestli mohu říct, že jsme očekávali problémy s imigranty, ale určitě jsme se jich obávali. Následkem tak bylo rozdělení valuty mezi nás všechny, protože "co kdyby…", avšak většinu peněz jsme nechali na kartách a platili bezhotovostně.
Rosolina Mare je opravdu klidná oblast na severu země. V našem hotelu i na pláži jsme tak mohli být v klidu. Nejvíce nás naše obava dohnala na dálnici. Ta nás totiž překvapila množstvím policejních hlídek. Italská "carabinieri" zastavovala náhodně auta a kontrolovala osoby i zavazadla. Jsem rád, že jsme se prohlídce vyhnuli. Situaci na silnicích lehce hlídaly taktéž vrtulníky. Pobyt na pláži nám každý den narušilo burácení nízko letících stíhaček. Létaly vstříc moři každé odpoledne. Kam letěly, to se mi zjistit nepodařilo.
V Rosolině jsem se vydal mezi místní Italy, abych se od nich dozvěděl o jejich zkušenostech s uprchlíky, jejich jazyce s "profugo". Spousta lidí se mnou mluvit nechtěla, někteří proto, že neuměli ani anglicky. Daniele z Padovy byla první, která mi řekla pár vět. "Tady v Itálii je to velké téma, moc se v tom nevyznám, ale jako matka se obávám. Nikdo totiž neví, odkud kdo přiběhne. Horší to bude ale na jihu země v Neapoli, Catanzaru, na Sicílii."
"Mně jsou uprchlíci úplně ukradení, pokud mi nenaruší moji zdejší restauraci. To bych zuřil, ale jestli chce někdo žít na lepším místě, ať přijde. Chovej se slušně a budu tě mít za dobrého souseda," pověděl mi Giovani. "Nechci je tu, ať si své problémy řeší v zemi, kde se narodili, taky necestuju do Francie proto, že tam mají lepší víno," trochu krutě komentovala dvacetiletá studentka Lucia.
Z Itálie jsem odjel s pocitem, že kdybych celou cestu prospal, ani nevím, že problém s uprchlíky existuje. Stíhačky na pláži bych považoval za vojenské cvičení, policejní hlídky jako rutinní kontrolu.
