Petra Šmídová 
Diváci se mohli volně procházet po celé budově, anebo zůstat na jednom místě a poslouchat jednotlivé menší ansámbly s různorodým složením, jak umně interpretují Stockhausenovu grafickou partituru. Muzikantská uskupení měli pod taktovkami Pablo Druker, Pavel Šnajdr, Radim Hanousek a Pavel Zlámal.
Koncert začal pár minut před pátou odpoledne a končil přibližně ve čtvrt na jedenáct. Vystupující se v posledních dvou hodinách důmyslně střídali při přestávkách.
Většina Stockhausenových kusů se vyznačuje určitou meditativností a časovou rozprostřeností, které jsou v tomto případě doplněné i o rozprostřenost prostorovou. Když se totiž zaměříme na rozmístění souborů, všimneme si, že organizátoři si opravdu mistrně poradili se specifickými akustickými a architektonickými vlastnostmi Besedního domu. Na ochoz nad sálem umístili přibližně patnáct hráčů s rozličnými dechovými nástroji, od altsaxofonu (Radim Hanousek, který zároveň hráče vedl) po pikolu, což dodalo celé performanci určitou vážnost s lehkým nádechem posvátnosti. Na podiu v hlavním sále se zabydlel středně velký ansámbl dřevěných dechů a smyčců, obohacený o piano (Pablo Druker). Ve zbytku místnosti byly pro diváky kromě několika židlí připraveny deky a polštáře. Předsálí opanoval Pavel Šnajdr se zhruba deseti hráči, kteří měli převážně smyčcové nástroje a doplňovali tak celou kakofonii mimo jiné o různorodé zvuky, se kterými se lidé na koncertech klasické hudby běžně nesetkají.
Při přesunu z hlavního prostoru do patra návštěvníky doprovázel komorní orchestr, který se nelehkého úkolu, ozvučit točité mramorové schodiště, zhostil s profesionalitou a přecizností všem zúčastněným vlastní. Takto akusticky náročný prostor měl na starosti Tomáš Krejčí, český dirigent s bohatými zkušenostmi.
Výkony muzikantů byly vesměs zacílené, muzikantsky vyrovnané a profesionální, zároveň ale bylo vidět, jak se hráči baví a užívají si atmosféru celé performance.
Fresco bylo v rámci festivalu Expozice nové hudby uvedeno poprvé po padesáti letech od své premiéry v Bonnu, kde bylo součástí hudebního projektu Musik für Beethovenhalle. Kus jako takový se nedá označit jako symfonie, mimo jiné proto, že grafická partitura nabízí účinkujícím poměrně široké spektrum možností, které přímo vyzývají k narušení klasické formy. Každá skupina měla na výběr ze tří různých zvukových ploch, sestávajících zejména z glissand, trylků a výrazných dynamických rozdílů. Zvuky stěn k meditaci, jak zní podtitul skladby, tedy napovídá posluchači, co jej čeká a na co se může těšit. Stěny novorenesančního Besedního domu tak byly svědky české premiéry tohoto unikátního dramaturgického experimentu, který se zcela určitě dočká mnoha repríz a znovuuvedení.
Jméno Karlheinz Stockhausen je ve světových hudebnických kruzích jedno z nejznámějších, protože se jedná o zcela zásadního skladatele 20. století. Vedle děl jako Aus dem Sieben Tagen nebo Tierkreis se Fresco rozhodně neztrácí, ba naopak. Svou monumentalitou může vzbuzovat respekt, paradoxně ale vyzývá diváka, aby se sám stal součástí zvukové expozice a aktivně se podílel na představení. Takový přístup představuje koncept, který je mnoha skladatelům tohoto období vlastní a který je často používán nejenom při tzv. site specific projektech.
