Kateřina Dvořáková 
Teprve až klasický babiččin pestrý slovník, rána do stolu a rozzlobený tón hlasu mě probral z mého zamyšlení. Rozčilovala se zrovna nad tím, co zase vymýšlí památkáři v místní židovské čtvrti. V úzkých uličkách a malých domečcích, které dříve patřily Židům, dnes žije několik rodin. Svá obydlí si chtějí upravovat k obrazu svému. Ať už se jedná o výměnu starých, netěsnících oken, či střechy, do které zatéká. Zde ale nastává problém s památkáři, kterým se takové zásahy do historických budov vůbec nezamlouvají. Jakákoli úprava domu tak pro místní znamená dohadování s těmito ochranáři památek.
Babiččin rozzlobený monolog mě přivedl k zamyšlení nad tímto problémem. Lidé přeci přestavovali svá obydlí od nepaměti. Mnohé z dnešních zámků byly kdysi hradem. Stejně jako nyní, také v historii hrál pro lidi důležitou roli komfort, chtěli se ve svých obydlích cítit co možná nejlépe. Mluvíme-li o špičce tehdejší hierarchie společnosti, panovnících, přestavby budov byly mnohdy až jakýmsi rozmarem.
Pro naše předky totiž nehrála historie takovou roli, jako pro nás. Když se rozhodli k nějaké přestavbě či předělávce, nepřemýšleli nad tím, zda takto nesníží hodnotu dané věci. My, jako moderní lidé, nyní k historickým památkám přistupujeme jako k unikátním dílům. Pokud dojde k jejich úpravě či zničení, není cesty zpět. Vážíme si jich a pečujeme o ně. A s tímto přístupem, jakožto milovnice památek, souhlasím.
Zachovávání původních podob památek by ale nemělo být na úkor lidí, kteří v budovách žijí v současnosti. Je pravdou, že pokud není úprava takového objektu nezbytná, měli by lidé ctít jeho historii. Nedovedu si však představit například svoji drahou babičku, jak sedí doma oblečená v lyžařské kukle a klepe se zimou jen proto, že památkář pohrozil prstíkem.
Měl by snad člověk trpět chladem, který proudí do jeho obydlí skrze stoletá okna, jen proto, aby nepoškodil dějiny? To je otázkou.
