Tereza Stará 
Můžou za to především dva faktory – komunistické propagandě se skoro bezchybně podařilo čin ututlat a i po padesáti letech budí jeho smrt kontroverzní debaty. V mnoha věcech se totiž Plocek liší od jeho předchůdců Jana Palacha a Jana Zajíce.
Ti dva mladí studenti byli plní ideálů a chtěli vyvést zklamanou československou společnost z apatie a znovu vyprovokovat demonstrace a protesty. Evžen Plocek byl proti tomu duší komunista a člen KSČ, který pevně věřil její ideologii, bylo mu téměř čtyřicet let a měl kromě ženy a syna i prestižní post náměstka ředitele jihlavského Motorpalmu. Během Pražského jara se z něj stal zapálený reformní komunista, o to těžší bylo pak uvěřit zradě Sovětského svazu a okupaci, která silně zasáhla jeho víru v socialismus. Na protest vystoupil už 22. srpna, dva dny po začátku invaze, na mimořádném Vysočanském 14. sjezdu KSČ. Po jeho konci vydal esej „Nevytrhneš, nespálíš“, kde se s citem vlastence tvrdě vymezuje vůči sovětské intervenci.
Jak dlouho Plocek o činu přemýšlel se můžeme jenom domnívat, rodině nic neřekl a nenechal jim dopis na rozloučenou. Den pro svůj čin ale vybral více než příhodně, na Velký pátek 4. dubna 1969. Předtím se ještě zastavil v hospodě, kde vypil dva rumy na kuráž a pak se vydal na náměstí. Bezprostředně před sebeupálením rozházel po svém okolí dva letáky s nápisy: Pravda je revoluční – Antonio Gramsci a Jsem pro lidskou tvář, nesnesu necit – Evžen. Potom se polil hořlavinou a škrtl zápalkou. Mnozí se domnívají, že hrál jakousi ruskou ruletu sám se sebou, v krabičce měla totiž být jen jedna jediná zápalka. Celá děsivá podívaná netrvala více než deset minut, vážně popálený Plocek byl odvezen do jihlavské nemocnice, kde o pět dní později 9. dubna 1969 zraněním podlehl.
O pár dní později se vedení jihlavského podniku, kde Plocek pracoval, povedla nevídaná věc. Lidem bylo umožněno, aby se s člověkem, který se odvážně postavil režimu, rozloučili při veřejném pohřbu. Smuteční průvod se táhl Jihlavou v délce asi tří kilometrů, za hranice města se ale díky komunistické cenzuře zpráva o jeho smrti nedostala.
Dodnes spousta lidí nevěří, že tou pravou pohnutkou pro tak radikální čin byla skutečně touha rozproudit znovu hrdost v lidech a pomoci jim vzepřít se režimu a vojskům Varšavské smlouvy. Vyznamenán a skutečně uznán jako hrdina českou vládu byl až mnoho let po Sametové revoluci a dodnes je jako živá pochodeň mnohými opomíjen. Ať už byly skutečné důvody jeho smrti jakékoliv, vybral si hrdinský a statečný způsob a odkázal ho vyšším cílům, než je život jednoho člověka v jednom totalitním státě.
