Kateřina Kuldová Můj nešťastný občanský průkaz i nadále zůstává ve spárech olomouckých úředníků. A to jsem se dnes rozhodla si ho vyzvednout. Olomouc ještě moc neznám, a proto jsem zajásala, když jsem při výpravě s názvem „pět rohlíků a láhev mléka“ náhodou objevila Magistrát města Olomouc. Má nová občanka totiž z Hradce Králové putovala spletitými cestami České pošty až na vzdálenou Moravu. Do Olomouce, města sice velmi krásného, ale majícího tak nelogický úřednický systém, že neznalý člověk z Čech severních, jen hledí s otevřenou pusou. Popřípadě kroutí hlavou, když mu na to zbudou síly.
Vybavená velkou dávkou trpělivosti a odhodláním průkaz získat jsem vkročila do budovy s názvem Magistrát města Olomouc. Už ve dveřích jsem si všimla nápisu hlásajícího cosi o sociální péči a sociálních dávkách. Tak to nejspíš nebude to správné místo. Nevadí, alespoň se zeptám, kam mají směřovat mé kroky, abych se občanského průkazu domohla. Pán z ostrahy se na mou prosbu, jestli by mi mohl prozradit, kde se vydávají občanky, zatvářil poněkud nechápavě. Po třetím zopakování mého dotazu ukázal ze dveří ven a hlesl: „Šedá budova, naproti“. Nesměle jsem poděkovala, vyšla ven… a žádnou šedivou stavbu naproti neviděla.
Bohužel v úřednické mluvě „naproti“ znamená asi tak 50 metrů vlevo. Jsem zas o něco chytřejší. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem spatřila nápis na oné šedé budově. Úřad práce. Úřad práce a občanské průkazy? Zvláštní, ale já byla ochotná vejít i do budovy s názvem Výroba skelné vaty, když mi tam dají to, pro co jsem přišla. S příslovím na rtech: „Jiný kraj, jiný mrav,“ jsem vstoupila. Nesměle jsem zamířila k informacím a zeptala se mladé slečny, zda se zde vydávají občanské průkazy. Zatvářila se věru zlověstně a vykřikla: „Co to?“. „Jestli se tady někde vydávají občanské průkazy,“ zopakovala jsem svou, chápu, že na pracovním úřadě poněkud nesmyslnou, otázku. V tu chvíli jsem myslela, že po mně slečna hodí klávesnicí, popřípadě i vyrve ze zdi dráty od počítače a mrští ho po mně také. Mezi hysterickým křikem a nadávkami vybafla něco o velké žluté budově a ulici Kosmonautů 10. Prchla jsem. Nebo přesněji řečeno: zachránila jsem se před potupnou smrtí rozsápáním slečnou v úřednické uniformě.
Když jsem stanula před velkou žlutou budovou, jedinou široko daleko, šly na mě mdloby. Nad vchodem výsměšně pomrkával nápis Katastrální úřad. Diagnóza byla jasná – absolutní byrokratická beznaděj smíšená s bolestí nohou od neustálého pobíhání z úřadu do úřadu. Úplně odevzdaná a smířená s osudem, že se opět nechám poslat na nějaké jiné tajemné místo, jsem vešla. Dokážete si tedy představit, jak velké bylo mé štěstí, když jsem spatřila nápis: 1. patro výdej občanských průkazů! S jásotem děsícím všechny ostatní čekající odsouzence jsem vyběhla do 1. patra. I když mě, jakožto neolomoučana, poněkud zaráží, že se občanky vydávají v místě katastrálního úřadu, v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Těšila jsem se na šťastný konec mého úřednického maratónského běhu.
Ale byl to zatím jen poločas. Přestávka na odpočívadle. Jelikož, jak asi každý tuší, občanku nemám. Paní za přepážkou (musím ale přiznat, že tentokrát velice milá) mi s úsměvem sdělila, že má občanka přebývá na jiné pobočce, vzdálené přes půl města. Osamělá, mezi dalším tisícem nebohých opuštěných občanek, které jsou navždy pohřbeny v kartotéčním šuplíku. Nikdy se svého majitele nedočkají, to odporuje všem přírodním i nepřírodním zákonům.
Myslím, že opravdu není možné, se v Olomouci domoci občanského průkazu. A nebo jsem stále jen naivním a neznalým severočeským cizincem, zvyklým na to, že občanky se vydávají na jednom místě. Přesněji řečeno jsem stále ještě úřednickým amatérem.
Tak se i nadále toulám světem jako občan s poloviční identitou. A tímto psancem hodlám ještě tak čtrnáct dní zůstat, jelikož na další okružní jízdu olomouckými úřady se musím náležitě psychicky připravit, popřípadě opít. Amen.
