Sára Kolomazníková 
Co tě vedlo k tomu, že ses poprvé vydala do Keni?
O Africe jsem snila už od základní školy. Reálně jsem o ní však začala uvažovat až v roce 2015 po rozpadu dlouholetého vztahu. Řekla jsem si, že je na čase začít si plnit sny. Hledala jsem na internetu a psala do všech možných organizací. Všude jsem se setkala pouze s negativními reakcemi, protože jsem neměla dostatečné zkušenosti. Až skrze Nadační fond KMS (pozn. Křesťanská misijní společnost) jsem narazila na českou misionářku Radku, která již několik let v Keni žije a působí. Zeptala jsem se jí, jestli bych mohla přijet pomáhat, a konečně jsem dostala pozitivní odpověď. V červenci 2016 jsem tedy odletěla do Keni. Měla jsem velký strach, ale touha poznat Afriku byla silnější.
V čem Radčina misie spočívá?
Radka vede spolu se svým manželem Benem projekt Jossap, jehož cílem je umožnit vzdělání v Keni i těm, kteří by si ho normálně nemohli dovolit, především sirotkům. Pro tyto děti hledají Radka a Ben sponzory, neboli adoptivní rodiče, kteří jim svým pravidelným měsíčním příspěvkem poskytnou možnost chodit do školy. V projektu je teď kolem třiceti dětí, většina z nich chodí na základní školu, pár z nich na střední a dva kluci už studují vysokou školu. O prázdninách se většinou Radčin dům promění v dětský domov a praská ve švech. Součástí tohoto projektu je také malá farma, na které děti pomáhají, a učí se tak zodpovědnosti.
Jaké byly tvé první dojmy? Zažila jsi kulturní šok?
Asi se nedá říct, že bych zažila kulturní šok. Ocitla jsem se sice v zemi, která byla úplně jiná než Evropa, ale připadalo mi, že jsem objevila místo, kam patřím. Přestože jsem to tam neznala, cítila jsem se jako doma. Keňa byla přesně taková, jakou jsem si ji představovala – chaos, skromnost a neskutečná svoboda.
Co pro tebe bylo nejnáročnější? A podařilo se ti to překonat?
Nejnáročnější pro mě bylo soužití s Radkou, protože je hodně svérázná. Časem jsme si k sobě našly cestu. Také s hmyzem jsem bojovala, ale člověk si zvykne opravdu na všechno. Jinak jsem neměla problém s ničím, i když místo sprchy jsem vyfasovala lavor a záchod byla pouhá díra v zemi. Podmínky pro život byly hodně akční, ale mně to nevadilo, protože to patřilo k mojí vysněné Africe.
Od tvé první cesty uběhly teprve tři roky a ty jsi Keňu stihla navštívit dohromady čtyřikrát. Co je hlavní náplní tvého dobrovolničení v tomto projektu? A změnilo se to nějak od tvé první návštěvy?
Poprvé jsem se pohybovala hlavně na farmě. Každé ráno jsem vstávala v pět a nakrmila všechna zvířata, což se opakovalo i odpoledne. Později jsem začala trávit více času s dětmi, které našly svůj nový domov u Radky. Věnovala jsem se jim, poznávala je, modlila se s nimi, učila je nové hry a snažila se rozšiřovat jejich znalosti. Nyní už Radce pomáhám i s hledáním sponzorů pro děti, které jsou v projektu nové, nebo ztratily svého stálého sponzora. Společně také pravidelně objíždíme školy “našich” dětí, abychom si ověřily, že všechno správně funguje.
Co ti dobrovolnictví v Keni přineslo do tvého života? Naučila ses něco nového?
Naučila jsem se větší pokoře a skromnosti. Uvědomila jsem si, které hodnoty v mém životě jsou opravdu důležité. Hrávala jsem závodně fotbal a v podstatě jsem žila jenom tím. Po návratu z Keni jsem přemýšlela, proč se za tím balonem vlastně honím. Komu tím pomůžu?
Stejné to bylo i s prací. Pracovala jsem sice v úžasném kolektivu, ale administrativní práce mě nenaplňovala a časem jsem dospěla k závěru, že musím jít jinou cestou. Nikdy bych nevěřila, že takového rozhodnutí budu někdy schopná. Ale nelituji. Začala jsem více cestovat a častěji jezdit do Keni pomáhat. Pochopila jsem, že nejdůležitější pro mě je být tu pro ostatní. Z mého pokoje zmizela spousta věcí, které jsem odvezla do Keni nebo věnovala na charitu. Začalo mi strašně vadit, když se někde vyhazovalo jídlo. A uvědomila jsem si, že k životu mi stačí opravdu málo.
Jak bys porovnala život v Keni s životem v České republice?
V Keni je sice větší svoboda, ale ne vždy to je pozitivní. Keňská vláda je velmi zkorumpovaná, což se promítá do každodenního života místních lidí. Naproti tomu v Česku máme větší pořádek a přehled, ale chybí nám úsměv v dešti a schopnost povznést se nad situace v našich životech.
Do Keni se chystáš již popáté, jak dlouho se tentokrát zdržíš a co všechno máš v plánu?
Tentokrát tam strávím jen jeden měsíc. Chci být hlavně s dětmi, připravit pro ně různé aktivity a dovézt jim dárky k Vánocům. Samozřejmě také pomáhat s prací na farmě a řešit s Radkou organizační záležitosti ohledně založení neziskové organizace. Rádi bychom jednou vybudovali nemocnici a dětský domov. Zatím nevíme, jak budeme schopni všechno finančně obstarat, ale věříme, že když člověk chce, dokáže cokoliv. Zvláště s Boží pomocí.
Nemocnice s dětským domovem, to jsou velmi odvážné plány. Co tě k nim inspirovalo?
Albert Schweitzer. Dostala se mi do rukou jeho kniha Lidé v pralese, ve které popisuje, jak založil nemocnici v Gabonu a obětoval svůj život, aby se tam jako doktor staral o nemocné. Je pro mě tou největší inspirací. Dlouho jsem hledala své poslání a cestu pro svůj život. Pak jsem to jednoho dne pochopila. Sloužit lidem. Nic pro mě nemá větší hodnotu, než „být člověkem všem lidem, kteří potřebují člověk,” jak kdysi řekl Schweitzer.
Máš i jiné sny podobného rázu?
Příští rok chci vydat svou knihu o Africe Uprostřed africké svobody aneb (ne)všední život v Keni a veškerý výdělek věnovat na stavbu dětského domova nebo nemocnice. V hlavě už se mi rýsuje další kniha o půlročním putování s kamarádem na vozíku.
Na co nejraději vzpomínáš, když jsi v Česku?
Těžká otázka. Asi celkově na život v Africe, svobodu, věčný chaos a také přátelství, která vznikla. Poznala jsem lidi, kteří mi pomohli, když mi bylo nejhůř, a přitom nemuseli. Jo a taky na úžasné africké jídlo, sukumu s ugali.
Jde vidět, že Afrika je tvou srdeční záležitostí, považuješ ji za svůj domov?
Za svůj domov považuji místo, kde jsem se narodila a kde mám rodinu. Ale o Keni vždy říkám, že je mým druhým domovem - zatím druhým.
Procestovala jsi několik zemí Afriky a nedávno ses vrátila z poutě do Santiaga de Compostela, dokážeš popsat, co tě tak táhne za hranice České republiky?
Poznávání jiných kultur a přírody. Co se týče pouti, byla to neskutečná svoboda. Člověk prostě jde s batohem, neví, kam dojde a kde bude spát. Vše, co potřebuje k životu, si nese na zádech. Do Keni mě táhne i to, že mohu být užitečná a přinášet radost do života ostatních. Ale jsem jen obyčejná holka, žádná misionářka. Prostě jsem se rozhodla dát Bohu všechno a výsledky už nechám na něm.
