Tereza Pajdlová 
První dveře, druhé dveře, vstup je klasicky jinde než normálně. Vcházíme do Jazz Tibetu, ukazujeme QR kód a získáváme za něj úsměv. Slyšíme poslední zvuky zkoušky Zrní, jinak je všude klid. Stoly zmizely v bílé dodávce, prostor je připravený, lidé se začínají scházet a koncert už může každou chvíli vypuknout. Všichni se zdají být dobře naladění a dost možná tomu napomáhá hudba vycházející od prozatímního dj za barem. Tam se rychle plní i vyprazdňují hrnky s kávou, sklenice s vínem nebo půllitry piva. Někdo si nosí burgrery, jiným stačí tekutiny.
Zrní je zkrátka všechno, jen ne konvenční
Blíží se osmá hodina a na parketu se zužuje výběr volných míst na stání nebo tanec. Jakmile se prostor zaplní, kapela vychází ze zákulisí a přivítá nás písničkou Igor Pelech. Housle, kytary, bicí, kouř a barevná světla, to vše značí, že nás čeká skvělý zážitek. V popředí jsou spíše nadšeně tleskající ženy, většina mužů pravděpodobně pouze tvoří jejich doprovod. Nikdo si však neužívá vystoupení více než Jan Unger, hlavní zpěvák kapely, a to přispívá dobré náladě všech přítomných. Honza skáče na pódiu bez bot, mění kytaru za flétnu, flétnu za hrnec s vařečkou, a ty pak za tamburínu nebo za další těžce pojmenovatelné nástroje.
U třetí písně se dozvídáme, že Zrní hudbu pro své koncerty vybírá z poloviny náhodně: „Jiskřící bůh láska jest, to jsme nehráli tak co bůh jest,“ říká Honza. Energie v Jazzu se proto mění náhle a bez dalšího varování. Co ale zůstává, je pozitivita. A to i přesto, že dnešní výběr padl převážně na nové písně a jde trcohu poznat, že za ty starší by se kapele dostalo většího ohlasu. Skalních fanoušků je tady opravdu nejspíš jenom pár.
Texty má Zrní hravé i hluboké, většinou obojí najednou, a tak se zdá, že v tomto případě je na koncertu poslouchání stejně důležité jako tanec nebo zpívání a nikomu z přítomných nevadí, že něco slyší třeba úplně poprvé. Zazněly rychlé písně jako Dráha, Sladkej výlet, Autobus, Neposlušnost nebo Hory a řeky bez konce, z těch pomalých to potom byly Někde tam venku, Mír a déšť a odpuštění, Hýkal nebo Postavy v dálce
S dobrou náladou přišli, s dobrou náladou také odcházejí
Po hodině a půl kapela sklízí obrovský potlesk, který přetrvává, i když už mizí zpátky v zákulisí. Potlesk neustává, dokud se všichni hudebníci nevrátí znovu na pódium. „Upřímně řečeno, jsme na to připraveni,“ prohlásí frontman a spolu s kapelou nás obdarují dalšími, tentokrát známějšími písněmi. Své vystoupení tak zakončují písní Musí to být a s děkovnou řečí se s námi loučí a slibují, že za rok zase přijedou.
S koncem přichází taky tlačenice. „Moc bund, moc lidí, málo místa,“ ozývá se z davu, přesto jde v hlasu poznat náznak úsměvu. Fronty se tvoří úplně všude, ale asi do dvaceti minut je Jazz Tibet Club zase stejný jako jindy, možná jen trochu obohacený stejně jako ti, co si dnes přišli Zrní poslechnout.
Autorka fotografií: Viktoria Židlíková
