Kateřina Lorenzová Záblesk, drobné déjà vu a najednou si uvědomíte, co spojovalo předešlé události. Za všechno může William Shakespeare. Najednou máte pocit, že ten člověk už před 400 lety napsal do svých děl veškeré životní situace, který by mohly člověka potkat. Všechny příběhy o lásce, rodině, přátelství ale i nenávisti a utrpení už tu prostě byly. Ostatní můžou jen donekonečna kopírovat a pozměňovat. Ale on tam pořád bude jako připomínka toho, že to už tu bylo.
Všechna divadla čas od času sáhnou po starém známém Shakespearovi. Má ještě vůbec cenu chodit na představení, která napsal onen Angličan. Odmítnout slušně pozvání do divadla, nebo využít výlet za kulturou, který nemusíte platit z vlastní kapsy? Ono to zase tak těžké rozhodnutí nebude. Na jednu stranu je příjemné vědět, co v divadle dostanete. Bude tam židovský lichvář, důvtipná Porcie a kupec Antonio, kterému bude hrozit ztráta trochy téměř nepotřebného masa.
Co když se ale najde něco, co starému příběhu dá novou mízu. Spousta věcí v životě se opakuje tolikrát, ale i přesto nás umí překvapit. Při každodenní cestě do práce se přece může porouchat autobus. Což může vést k novým a neočekávaným situacím. Nebo taky ne a budete jen dvě hodiny sedět na sedadle a čekat až to bezradný řidič opraví. Je to loterie.
Hamleta si můžete přečíst v patnácti, protože vás k tomu ve škole donutí. Zjistíte, že ten dánský kralevic byl trošku blázen a někteří okolo něj na tom nebyli o moc lépe. Zápis do čtenářského deníků a tím to končí. Za pár let vidíte Hamleta ležet v knihovně a vezmete si ho. Přinejhorším budete v tramvaji vypadat intelektuálně a lidé na vás budou obdivně shlížet. Po pár stránkách zjistíte, že jste na konečné zastávce. Podruhé se na toho prince díváte o dost jinak, hltáte každé slovo a jeho monology někdy čtete dvakrát, aby vám to přineslo ten správný požitek. S dvoutýdenním zpožděním a po zaplacení pokuty toho okouzlujícího šlechtice vrátíte do knihovny a v duchu si říkáte nashledanou za pár let.
Čím to je, že některé věci neztrácí na kráse, ani když je vidíte nebo čtete po sté. Je to oním původcem? Jestli ano tak musel mít Shakespeare nadpřirozené schopnosti. Zlí jazykové budou
stále tvrdit, že to všechno nenapsal. Podle nich na to měl někoho jiného a jen si přivlastnil jeho zásluhy. Takoví lidé o tom budou točit filmy a psát články. Budou se tak snažit hatit moje představy o dokonalé a talentované lidské bytosti. To je síla fámy, které si byl vědom i ten člověk, který se podepisoval jako William Shakespeare a ať už to byl kdokoli, napsal: „Fáma je píšťala a fouká do ní domněnka, dohad, závist, podezření, a tak je snadné na ni něco zahrát, že svede to i mnohohlavý dav, ta věčně reptající, nestálá a tupá obluda.“ A kdo by to řekl lépe?
Všechno na této planetě se opakuje. Svět funguje v cyklech. V každém opakování je ale i něco nového a krásného. Pokud i na Shakespeara se jeho inscenátoři a autoři adaptací dívají s respektem a bázní, ale zároveň jim nechybí odvaha a mají alespoň špetku z talentu, který kdysi měl i William bude to fungovat. Opakovaní nás drží na živu. Opakovaně se nadechujeme, srdce bije ve stálém rytmu. A to je přesně ono. Jednoduchý recept na nesmrtelnost alespoň pro Shakespeara. Takhle ho můžeme udržet pro ty, co teprve přijdou. Já na tom budu pracovat a najdu společenský oděv a do divadla půjdu. Bude nás tam takových víc? Toť otázka.
