Věra Bartalosová 
První duben 2012 vycházel na neděli. Počasí si ten den dělalo co chtělo, ráno byl krásný, sluneční, jarní a chystala jsem se jet udělat reportáž do Zlína o autobusech pro cyklisty, protože jsem nechtěla pracovat jen s tiskovou zprávou a citací získanou po telefonu. Najednou začalo hustě sněžit, tak jsem byla trochu na vážkách, jestli do toho teda jít. Po poradě s fotografem jsme si řekli, že to prostě riskneme. Fotograf bydlel ve Zlíně, takže jsem za ním jela vlakem, když mi volal regionální šéfredaktor a prý "Věrko, jak se máš? No víš, já bych ti chtěl říct, že vydavatel se rozhodl projekt ukončit a všichni končíme."
"No jasně," vysmála jsem se mu. Asi mi bude volat tak zásadní věc na Apríla a v neděli, že? Nejsem přeci blbá! Velké firmy přece takové věci řeší jen v pracovní dny a kdyby to věděl od pátku, tak si to přeci nenechá na aprílovou a ještě neděli. "Fakt dobrý vtip, Karle, ale zavolej mi to i zítra," řekla jsem mu na to.
Celá vysmátá jsem vystoupila ve Zlíně s tím, jak jsem toho vykuka dostala. Tam mě u čekal celý nešťastný fotograf s tím, že mu volal Karel a že věc se má opravdu tak a tak a fakt týdeník končí. Se na mě domluvili, bylo mi jasné. Karel prostě nechtěl vzdát svůj vymyšlený žert. Prostě mi to bylo jasné. Dyť ti dva, to je samý joke a legraci si ze mě dělali pořád.
Repka moc nedopadla, byla zima a nikdo na kolo nesedl, takže fotky jsme žádné nepořídili a na názory cyklistů jsme se taky zeptat neměli koho. Tak jsem aspoň o to dřív byla doma a mohla říct spolubydlícím, jak mě šéf zkoušel napálit. I oni uznali, že tohle je fakt divná shoda náhod a že jsem to dobře prokoukla. Spokolená se svým fištrónem jsem šla spát.
Druhý den volal Karel znovu. "Tak Věrko, je pondělí, 2. dubna a já ti tedy naprosto vážně říkám, že fakt končíme, vydavatel týdeník prodal jinému majiteli." Ten kluk prostě nebyl schopný mi to dát vědět už v pátek nebo v sobotu... Ale jinak je to poklad.
