Miroslav Steiger 
Jak ovlivňuje dlouhověkost pořadu proces výběru hostů?
Je to čím dál těžší. Tím, že se neřídíme žádnou zákonitostí při vybírání respondentů, občas moc nevíme, co čekat - prostě šíleně nevyzpytatelné. Od února půjdou do prodeje lístky na Danielu Brzobohatou, tak jsem zvědavý, jaká bude poptávka po téhle hostce. Ale musím zaklepat, že za poslední dva roky máme pokaždé vyprodáno. Jsou hosté, u kterých víme, že poptávka bude enormní a o prodej lístků nebude nouze. Třeba Marek Eben či Zdeněk Svěrák - zkrátka jasné trefy. Ale to bylo před dvaceti lety; tím, že se doba posouvá, tak jména, co táhla dříve, jsou dnes z hlediska zájmu pasé.
Byli jste někdy nuceni kvůli nízkému zájmu zrušit show?
Nejednou. Napadá mě příklad z nedávné doby, kdy jsem si pozval Báru Polákovou. Ve Scénických rozhovorech již jednou byla a lístky se tehdy vyprodaly během chvíle. Od té doby se posunula, vydala novou desku a mě zajímalo, jak je na tom teď, jestli se změnilo její přemýšlení o životě a podobně. Ona na pozvání kývla, spustili jsme prodej lístků - a prodalo se jich všeho všudy osm. Další případ se týkal Honzy Dědka. Ten také moderuje ve „Švanďáku“, jeho show je neustále narvaná po strop, naprosto ideální kandidát. Z celkové kapacity 100 míst však nebyla naplněna ani třetina.
Čím si vysvětlujete, že tomu tak bylo?
Uvědomil jsem si, že lidé nechodí kvůli Dědkovi, nýbrž aby zažili pocit zvědavosti, jaký host přijde. Pravděpodobně tedy táhne více samotný formát než moderátor.
Máte vysněnou osobnost, se kterou byste chtěl udělat rozhovor?
Vysněnou asi ne. Jednou jsem byl kousíček od Paula McCartneyho - shodou náhod se nacházel v Praze s mojí kamarádkou a nechybělo mnoho, abychom spolu upekli rozhovor, ale časové důvody to neumožnily. Spíš bych byl opravdu nadšený, kdyby klaplo povídání s prezidentským párem, o které se pokouším. Mám dobré kontakty a přímé páky, tak uvidíme, jak to dopadne.
Se zahraničními hosty máte mnoho zkušeností, dělal jste rozhovor například s Lou Reedem nebo Michaelem Nymanem. Jak zajišťujete, aby byl jejich profilový rozhovor relevantní pro české publikum?
Já si s tím nelámu hlavu. Ptám se primárně na to, co mě zajímá, a doufám, že se to nějak setká s nadšením publika. Když ne, popřípadě něco nezazní, diváci mají možnost se na konci show přímo zeptat účinkujícího. Obvykle je jim vyhrazen prostor na dotazy v délce kolem dvaceti minut.
Kromě Scénických rozhovorů moderujete i Talk Show Davida Hrbka, odehrávající se na vaší domovské scéně v Olomouci, kdežto Scénické rozhovory probíhají v Praze. Liší se váš dramaturgický či moderátorský přístup v těchto geograficky odlišných projektech?
Podle mého názoru ne, protože diváci jsou stejní jak v Praze, tak tady (v Olomouci). Předpokládám, že kdo přijde na hosta v Praze, dorazí na toho samého i v Olomouci. Ukázkou toho byl Patrik Hartl - v Praze bylo sto míst pryč během hodiny. Olomouc na tom byla obdobně: naplnila se celková kapacita 450 míst a divadlo praskalo ve švech. Myslím si, že kdo funguje v Praze, funguje i v Olomouci. Otázkou ale je, zda ten, kdo funguje v Olomouci, by fungoval v Praze. S tímto přístupem nemám zkušenost. Spíše zde vynikají místní hvězdy, které ovšem nemají přesah mimo svůj region.
Kdysi jste uvedl, že na rozhovory si děláte detailní přípravu s mnoha vytištěnými dotazy, ovšem většinu z nich často nepoužijete a raději sledujete linku, která se objeví v průběhu. Vnímáte schopnost opustit přípravu jako nejdůležitější dovednost dobrého moderátora?
Je to jedna z nejdůležitějších věcí. Dělal jsem rozhovor s Jaroslavem Duškem a ptal jsem se jej na improvizaci. Řekl tehdy jednu krásnou větu, a to sice že „pro improvizaci je klíčové být přítomen,“ na což si velmi často vzpomenu. Prostě bytostně vnímat ten moment i druhého člověka, co říká. Ideální by bylo pustit si konkrétní záznam rozhovoru s nějakým hostem a na něm si to rozebrat. V průběhu dialogu se vám nabízejí křižovatky: jedete po cestě a můžete zahnout doleva, doprava, pokračovat rovně, říct si „sem se pak vrátím,“ ale musím se vrátit? Nemusím, protože mě to může dovézt úplně někam jinam.
Takže mnohokrát se k dotazům ani nevrátíte…
Ano, rozhovor ujede jiným směrem a já už se nevrátím, třeba proto, že už vypršel čas. Pak se nesmí dělat jedna věc: podívat se do papíru s přípravou a vidět otázky, které člověk nepoložil, protože se na některé těšil. Potom jsem akorát frustrovaný (smích). Naučil jsem se po vystoupení všechno nechat na stole a odejít od toho. Důležitý je výsledek, co vidí diváci, ne to, co jsem chtěl já. Třeba bude v budoucnu ještě prostor některé nevyužité dotazy použít.
Přesto - když se chcete vrátit k původní mapě témat, co je pro Vás tím „oslím můstkem“?
Hodně záleží na konkrétní situaci. Ale co třeba občas dělám? Používám věty typu: „Před chvílí jste řekl/řekla tohle, a to mě přivedlo k myšlence…“ a navážu otázkou. Normálně přiznám, že se vrátím zpět a pokračuju tímto směrem. Ale většinou se vracet nemusím a raději pozoruji linku, kterou žije host. Protože když to jde spontánně, tak cítím nesmírnou radost - úplně estetický zážitek!
