Za hranicemi štěstí nezačíná. S čím vším se potýkají severokorejští uprchlíci?

Podle statistik jsou většinou severokorejskými uprchlíky mladé ženy. Pro ty bývá totiž život nejtěžší a plný nepříjemných změn. Spousta z nich si zažila sexuální obtěžování (nejčastěji na povinné vojně) a mají obavy z vynucených sňatků. Nechtějí zakládat rodinu na místě, které jim přineslo tolik neštěstí, často mají strach, že by si jejich dcera zažila podobné strasti.
Pro útěk je možné zaplatit si převaděče, se kterým je útěk lehčí a šance na úspěch pravděpodobnější . Na toho však mnoho obyvatel nemá finance, a tak musí zvolit útěk na vlastní pěst. Ten je nebezpečnější a riskantnější, mnoho uprchlíků při něm zahyne, nebo je někdo chytí.
Nejbezpečnější je útěk do Číny, a poté do Jižní Koreji, kde mohou nalézt neziskové organizace, které jim pomohou s novým životem. Ty bývají ovšem často falešné a posílají Severokorejce zpět do své domoviny. Tam je nečeká nic příjemného, od pracovních táborů po trest smrti. Potrestání se týká také celé jeho rodiny a tří následujících generací.
Dostat se dál z Číny je však obrovský problém. Ta totiž neuznává status uprchlíka a posílá Severokorejce zpět do Severní Koreje. Toho často využívají obchodníci s bílým masem, kteří uprchlíkům slíbí ochranu. Muže poté prodají jakou levnou pracovní sílu, ženy jako sexuální otrokyně či manželky. V Číně je totiž kvůli politice jednoho dítěte nedostatek žen. Číňané si proto manželky kupují a cenově nejdostupnější jsou právě Severokorejky. Ženy se nemohou bránit, protože mají strach z toho, že je muži vrátí zpět do severní Koreje.
Kvůli covidové situaci se uzavřely všechny hranice a útěk je o to složitější. Přesto, že KLDR hlásí nula nakažených, tak uzavřela hranice s Čínou. Nejde tudíž podplatit strážníky a úředníky, proto se Severokorejci musí vydat přes různé řeky a pohoří. Přestup bývá velice nebezpečný, je zde velké riziko zranění či úmrtí.