Jiří Polášek 
Nervózní cesta
Z Olomouce jsem se vydal vlakem do Prahy a musel jsem se dostat na pražské letiště, což bylo dost komplikované. Vyzvedl jsem v kanceláři kameru, setkal jsem se s kolegou, kterého jsem do té doby neznal a oba jsme se pustili na výpravu. Po vstupu na Letiště Václava Havla mě překvapilo, jak málo lidí zde bylo, přestože odsud odlétalo jedno letadlo za druhým. Pandemie asi opravdu vzala za své, z asi padesátky lidí v obrovské hale navíc ani polovina nebyli Češi.
Ačkoliv jsme si s kolegou lidsky sedli, panovala u nás obou nervozita, jelikož jsme neměli letenky a ani žádné informace o povolené tíze zavazadla, či zda vůbec další zavazadla můžeme mít. Čas se naplnil, ovšem nikdo jiný tu nebyl. Po další nervózní půlhodině začali přicházet hokejisti s realizačním týmem. Trochu se nám ulevilo, protože se dostavili i další novináři z ČT, ČTK, a Čro. Následně nám vydali letenky a nástup do letadla byl otázkou pár minut.
Covid? Neznáme
Po klidném devadesáti minutovém letu jsme přistáli na letišti v Linköpingu. K mému úžasu se jednalo o malinké letiště, velikostně asi dvakrát menší, než je letiště v Ostravě. Také zde létalo pouze jedno letadlo denně. V ruce jsme měli připraveny očkovací certifikáty a vyplněný formulář o vstupu do Švédska. Nikdo ale dokumenty nepotřeboval vidět a ani nikoho nezajímaly. Vypravili jsme se tedy s ostatními novináři mikrobusem k nedaleké hale Saab Arena, vedle které měla většina výpravy hotel. Nás dva ale čekala ještě čtyřkilometrová cesta s veškerou bagáží napříč městem do našeho ubytovaní. A vzhledem k neznalosti tamního MHD jsme ji absolvovali pěšky.
Cestou jsme se ještě zatavili ve dvou obchodech, abychom si koupili večeři. Po patnácti minutách nakupování jsme zjistili, že jsme jediní dva v celém supermarketu, kteří nosí respirátor. Ostatní se na nás divně koukali. A tak to bylo v celém Švédsku. Je až s údivem, že země, která má srovnatelný počet obyvatel, jako Česká republika, má bez jakýchkoliv restrikcí a opatření jen poloviční počet obětí pandemie. Jak jsme se později dozvěděli od jednoho švédského novináře, který se ovšem narodil v Československu, Švédové jsou velmi uvědomělí, v jejich zemi neexistují popírači covidu, lidi, kteří by stávkovali kvůli vládním krokům, ti, kteří uvěřili dezinformacím, celkově mají Švédi vysokou proočkovanost, dodržují social distancing a opravdu se chovají obezřetně. Výsledek jde vidět.
Práce začíná
Do Saab Arény jsme se vypravili dvakrát, ráno na trénink a večer na zápas. Využili jsme tentokrát možnosti sdílených koloběžek, které se zazdály býti pro cestu ideální. Zajímavostí bylo, že do haly jsme se dostali bez jakýchkoliv akreditací, dveře byly otevřené a nikde nikdo nebyl. A když někdo prošel, vůbec si nás nevšímal. Z předešlých zkušeností, které jsem ve Švédsku nabyl asi před osmi lety vím, že zde hodně lidí ani nezamyká své domy, protože se zde prostě nekrade. Ovšem že jsme se bez prolémů sami dostali do velké haly, a to ještě ani ne hlavním vchodem, mě stejně překvapilo.
Na tréninku jsme sledovali, co český tým nacvičuje. Snažili jsme se udělat si nějaké postřehy, které bychom potom moli zpracovat. Následně se čekalo na asistenta trenéra. Toho jsme vyzpovídali, společně s ostatními médii. Následovalo přepisování rozhovorů a úprava do samostatného článku na web Hokej.cz, pro který jsme zde dělali většinu práce.
Večerní průběh už byl trochu jiný. Po chaotickém hledání akreditací nás ve výtahu pozdravil švédský „kravaťák“, kterého jsme si nejdříve nevšímali. Pak nás ale požádal, abychom šli za ním, doprovodil nás na naše místa, zodpověděl všechny naše otázky a celou dobu se o nás „staral“. V průběhu zápasu jsem psal online přenos na web onlajny.com. Ten sestával z živého komentování zápasu a vkládání komentářů do záložky na web. Kolega sestavoval reportáž ze zápasu, kde se snažil zachytit co nejvíce postřehů a zajímavých situací. Následně jsme se rychle přesunuli do útrob stadionu, kde už jsme se pustili do rozhovorů. Nejdříve jsme čekali, až si udělají své exkluzivní rozhovory větší média. Já mezitím rychle vybalil stativ a nastavoval ho, pak jsem na něj postavil kameru, se kterou jsem vůbec neuměl pracovat a předešlý večer se snažil osvojit aspoň její základní funkce. Tiskovému mluvčímu reprezentace jsme pak nahlásili hráče, se kterými bychom chtěli udělat rozhovor my a ten je přivedl.
Celkově jsme vyzpovídali exkluzivně dva hráče a další dva hráče a trenéra s ostatními médii. Následoval střih rozhovorů. V střihacím programu jsem vystříhal pasáže, které se nehodily nebo byly zdlouhavé, prodlevy, přidal titulky, popisky, jmenovky, úvod a závěr. Některé z ohlasů jsme taky přepisovali do samostatných článků na web. Zápas začínal v 18 hodin, kolem dvanácti jsme byli zpět na ubytování a do jedné ranní ještě dokončovali finální práci.
Následoval volnější den, kdy bylo úkolem pouze ráno opět zajít na trénink, zpracovat ohlas asistenta trenéra a publikovat ho. Zbytek dne už byl věnován procházení, loučení se s Linköpingem a následnému přeletu do Helsinek.
Krutý severní vítr
V Helsinkách to už s covidem nebylo tak volné, na letišti nám zkontrolovali QR kód s očkováním, ovšem vstupní dotazník FinEntry, který nám předešlý den sebral asi 30 minut času, byl opět zbytečným. Nějaká opatření zde byla, ovšem na bázi dobrovolnosti. Byly formou doporučení, nikoliv nařízení. Roušky zde nosilo asi 50% lidí. Poté, co jsme se konečně dostali po devadesátiminutovém čekání k zavazadlům na letišti v Helsinkách, jsme se opět přesunuli k hotelu většiny výpravy. A nás už tradičně čekala túra na naše ubytování.
Po výstupu z autobusu jsme ale poznali, že píseň Severní vítr je krutý, je dost pravdivou. Přestože počasí, co se týče teploty ve stupních Celsia bylo srovnatelné se Švédskem nebo dokonce Olomoucí, kvůli lokaci Helsinek, které se nacházejí už hodně na severu, a hlavně na pobřeží finského zálivu baltského moře, zde bylo pocitově o dvanáct stupňů méně. A severní vít byl opravdu hrozně ledový.
V kombinaci s velkou zimou a vzdálenosti haly od našeho ubytování (cca 8km) jsme se rozhodli, že tentokrát už pojedeme tramvají. Nastoupili jsme na zastávce Radanräkentajantie a vydali se neznámo kam. Jak se zde vlastně platí MHD jsme zjišťovali cestou, když jsme zároveň doufali, že nás nikdo nezkontroluje. Jak jsme ale potom pochopili od místních, stejně jako ve Švédsku jsou i ve Finsku lidi hodně poctiví, a revizory zde většinou nepotkáte. Zastávka Hallituskatu se zdála být nejblíže, kam jsme až mohli dojet, po dalších dvou kilometrech jsme se zdárně dostali na ubytování a přenocovali.
Trochu větší aréna
Další den jsme se opět dostavili na ranní trénink do haly. Jednalo se o Hartwall arénu, jež už hostila a v tomto roce opět bude hostit Mistrovství světa v ledním hokeji. Třináctitisícová aréna byla asi tak dvakrát větší než ta ve Švédsku. A taky o dost komplikovanější na orientaci, což jsme poznali už při hledání místa, kde nám měly být vydány akreditace. Následně pak při hledání media centra, mixzóny a vstupu na novinářské tribuny. Pátek pak byl opět dnem odpočinkovým, protože jedinou povinností bylo opět nahrát a zpracovat ohlasy asistenta po tréninku do samostatného ohlasového článku a videorozhovoru. Samozřejmě jsme ale zapomněli kameru, naštěstí jsme si ji dokázali na stadionu obstarat.
Větší zápřah ale slibovaly poslední dva dny, tedy víkend, kdy turnaj vrcholí. Hrály se totiž hned čtyři zápasy. Po sobotním tréninku se k nám připojila druhá část výpravy z Česka, která posílila náš tým. Odpoledne už následovaly zápasy Švédsko-Rusko a Finsko-Česko. Zklamala nás návštěvnost, která na první zápas čítala asi jen tisícovku lidí, na domácí poté asi 8 tisíc. Paradoxně ale větším počtem zápasů ubylo práce, a to protože nás už v centru dění bylo více. Při prvním duelu jsem si tak mohl v klidu užívat hokeje a nestresovat se nějakou prací. V utkání českého týmu jsem opět měl na starosti online přenos, další točení, střihání a přepisování následných pozápasových rozhovorů. Podobné to bylo i v neděli.
Návrat
Po nedělním českém zápase s Rusy už pro nás výprava končila. Po napsání online přenosu a rychlém natočení rozhovorů jsme se okamžitě přesunuli k hotelu, odkud už jsme s hráči i ostatními novináři, se kterými jsme přijeli, odjeli na letitě. Z toho jsme odletěli v osm hodin večer, ovšem kvůli časovému posunu jsme byli v Praze už lehce po deváté. Následovala pak už jen cesta vlakem do Olomouce, která byla vlastně ze všeho nejhorší, jelikož se jednalo o vlak Českých drah. Když se na to vše podívám zpětně, byla to pro mě obrovská zkušenost. Nejen, že jsem si vyzkoušel práci novináře na takto velkém turnaji, ale měl jsem možnost vidět, jak pracují ostatní média, například Česká televize, se kterou jsme byli celou dobu v kontaktu. Utvrdilo mě to v tom, že jsem si vybral správně a práce novináře je ta, která mě v budoucnu bude naplňovat.
