David Kubatík 
Jaké byly vaše prvotní reakce, když pandemie udeřila úplně poprvé?
Panovala mezi námi velká nejistota. Nevěděli jsme, jestli budeme soutěž dohrávat nebo ne. Navíc začínalo jaro, byl dobrý terén a hezké počasí. Zkrátka ideální podmínky pro fotbal. A ten jsme najednou hrát nemohli. A hlavně jsme nevěděli, kdy to budeme moci dohrát. Když to potom přišlo podruhé, byli jsme na to připraveni už trochu lépe.
Mohl byste popsat detailněji fungování klubu v covidovém režimu?
Jednak jsme stále věřili, že se ta soutěž nějakým způsobem dohraje. U první vlny jsme věděli, že bude problém, protože se ani nerozehrála jarní soutěž. U té druhé pak stačilo odehrát první dvě jarní kola a díky pozměněných pravidel bylo jasno o postupech a sestupech. Jinak jsme v rámci možností trénovali a do toho se vlastními silami věnovali zvelebování areálu. Natírali jsme například střídačky, natahovali nové sítě a pomohli nájemcům vymalovat hospodu u našeho hřiště, která stejně v té době musela být zavřená.
A jak jste řešili trénování? Měli hráči od trenérů nějaké individuální plány, které museli dodržovat?
Měli. Trenéři s hráči komunikovali přes e-maily a telefony. V těch plánech například bylo, kolik mají za den uběhnout, jaké cviky a jak často mají opakovat a podobně. Sice to pak kontrolováno nebylo, ale bylo to doporučeno. Když potom přišlo lehké rozvolnění, tak začaly i tréninky. Hlavně venku. Dodržovali jsme nařízení a trénovali po skupinkách přesně v tom počtu, který byl v té době povolen. Samozřejmě bez šaten a sprch, které byly tehdy vyhodnoceny jako rizikové. U dětí to postupem času začalo být jednodušší. Když se totiž otestovaly ve škole, tak byly v podstatě dezinfekční a mohly tvořit i větší skupinky.
A co nakažení? Měli jste u vás v klubu nějaké těžší případy?
Vlna nakažení se nám samozřejmě nevyhnula, těžké průběhy ale naštěstí ano. Do budoucna by se to snad mohlo vyřešit tím, že máme velké procento očkovaných hráčů. Jak mužů, tak i mládežníků. Věřím, že očkování je cesta, jak covid definitivně zastavit.
Klubové příjmy máte i z hospody u hřiště. Ta musela mít zavřeno. Jak moc se to klubu dotklo po finanční stránce?
Máme tam dokonce dvě restaurace, jejichž nájem se stává klubovým příjmem. Naštěstí ale provozovatelé mohli zažádat o různé podpůrné programy, díky kterým dostali zaplaceno. Zde tedy žádný výpadek financí pro klub nenastal.
Říkáte, že provozovatelé zaplatili nájem. Na druhou stranu ale neměli žádné peníze z tržeb, tudíž vám museli platit méně. Jak velký to pro klub byl tedy problém?
Paradoxně to zase až tak velký problém nebyl. Velkými výdaji sportovních klubů jsou totiž doprava a energie. A ty nám odpadly. Nemuseli jsme cestovat na zápasy, nemuseli jsme vytápět šatny a ani prát dresy. Ve finále jsme tedy na to až tak biti nebyli. Samozřejmě nám ubyli sponzoři, nevybírali jsme vstupné, ale neměli jsme žádné sportovní náklady. Dále jsem osobním dopisem poprosil rodiče dětí, jestli by nám mohli zaplatit alespoň polovinu příspěvků na chod oddílu. Za tyto peníze jsme mohli zaplatit trenérům, kteří s dětmi trénovali po skupinkách.
A zaplatili všichni?
Všichni ne. Nechali jsme to na dobrovolné bázi. Bylo mi totiž jasné, že se někteří rodiče dostali do vlastních problémů. A navíc některé děti přestaly sportovat úplně, protože si odvykly na pravidelný režim.
Říkáte, že některé děti skončily se sportem úplně. A co ty, které zůstaly? Byl na nich vidět určitý pokles fyzičky?
Co vím od trenérů, tak ano. A nějakou dobu trvalo, než se dostaly zpět do tréninkového a zápasového rytmu. Navíc jim kromě fyzičky chyběly také základní fotbalové dovednosti. Jsem ale rád, že jsme nezaznamenali žádné případy extrémního nárůstu váhy.
Bylo to s muži podobné?
Zčásti ano. Na druhou stranu je to ale něco trošku jiného. Jsou to už dospělí lidé a už zodpovídají sami za sebe. Děti samozřejmě do tréninků na sílu nutit nemůžeme.
Dělali jste ještě i něco jiného, abyste tomuto trendu ztrácení dovedností zabránili?
Pořádali jsme turnaje a přípravné zápasy. V létě při první vlně, kdy jsme věděli, že se soutěž nedohraje, jsme s tím začali. Sice bez už zmíněných šaten a sprch, ale měli jsme alespoň něco. Jak pro děti, tak i pro dospělé.
Už jste to téma v jedné z předchozích odpovědí nakousl. A tím jsou odcházející sponzoři. O kolik jste jich zhruba přišli?
Bylo jich poměrně dost. A je to logické. Často sami nevěděli, zda jejich firma přežije či ne. Někteří se pak sice vrátili, ale o takových pět až šest jsme přišli nadobro. Další náš problém tkví v tom, že když už se chce někdo v Olomouci zviditelnit finanční podporou sportu, tak jde většinou do prvoligových klubů. Ať už je to hokej, fotbal či basket. U nás se jedná hlavně o dobré známé. No a potom také o tajné sponzory, kteří nechtějí být nikde zveřejněni.
To nechápu. Proč nechtějí být vidět, když vám dávají své peníze?
Protože pak za nimi přijde dalších pět klubů na podobné úrovni, které chtějí podporu také. Peníze nám dávají třeba proto, že tady dříve hrávali a ví, že se tady fotbal dělá dobře. A toho si člověk musí vážit. Trochu mě ale mrzí, že tyto lidi nemohu vyzvednout a veřejně jim poděkovat.
Nedá mi to se nezeptat. Přepadla vás v průběhu pandemie taková skepse, že už to nikdy neskončí?
Takové vlny splínu jsou vždycky. Ale mě osobně, a myslím, že většině lidem v klubu, nejvíce pomáhala právě ta práce, kterou jsme tady odváděli. A ten pocit, že je díky tomu náš areál hezčí a modernější.
Umíte si představit, že by se covid, nebo něco podobného, vrátilo zpět?
Představit si to umím. Určitě by to znovu snížilo motivaci nás všech, kteří tady ten fotbal děláme. Bylo by to už skutečně špatné. Jsem rád, že letošní sezona se už dohraje a doufám, že se už nic podobného nebude opakovat. Na druhou stranu bychom ale nějakou podobnou pauzu využili znovu k nějaké menší rekonstrukci areálu. Máme tady další plány.
