Žijeme ještě stále v demokracii?

Jak jsem psal v článku Jak jsme do téhle situace dostali, mezi lety 2010 až 2025 se změnila politická osa z pravo-levé na autoritářsko-liberální. Neznamená to však, že se pravice změnila na autoritářství či obráceně. A už vůbec ne, že v novém dělení lze slovo autoritářský volně zaměnit slovem konzervativní. Na druhou stranu je daleko snazší natrefit na autoritářského konzervativce než na liberálního autoritáře. Bývalý premiér Petr Fiala v rozhovoru pro Novinky uvedl, že „hnutí ANO se nad rámec i nejoptimističtějších prognóz podařilo koncentrovat hlasy levicových voličů a získat některé radikálně smýšlející voliče a nevoliče a zabránit silnému propadu hlasů.“ Ale jak vysvětlí, že ANO má nyní téměř stejný počet poslanců (80) jako ODS před dvaceti lety (81)? Dnes má ODS jen o jedno křeslo víc než v roce 2017, kdy se sotva zmátořila z Petra Nečase. Voliči se k ní ani po tolika letech nevrátili. Ke komu přešli? Kam zmizeli?

Abychom měli o zoufalém stavu demokracie kompletní obrázek, potřebujeme volební mapy. Takto vypadaly výsledky vítězů v roce 2010, kdy byl svět „ještě v pořádku“.

Takto vypadaly po krachu ODS v roce 2013.

A takto při prvním drtivém vítězství hnutí ANO v roce 2017.

Mapy vytvořeny podle návodu na portálu data.gov.cz.

Krom tradičních bašt lidovců, Prahy a několika drobných skvrn v Plzeňském a Jihočeském kraji všude jenom ANO.

Iluze volby

Běžná stranická parlamentní demokracie, jak ji v Evropě známe, předpokládá pluralitu názorů a od toho se odvíjející možnost volby. Ačkoliv tyto aspekty demokracie u nás stále naštěstí přetrvávají, existují i jiné, které tvrdí o našem politickém systému opak. Příznakem selhávající demokracie je tzv. menší zlo. Prý to znamená, že v případě dvou či více špatných možností volíme tu, která se jeví jako „nejlepší z nejhorších“. Co nám to říká? Zaprvé: je zde přítomna zřetelná skepse z politického vývoje v důsledku série zklamání. Právě ta může být živnou půdou pro extremismus. A zadruhé: tím, že jsou všichni více či méně „zlí“, se volba, která už je i tak omezená, výrazně zužuje. Jenže lidé zapomínají, že stále existuje možnost zakládání nových stran a jiný způsob, jak uniknout ze světa demokratické skepse a beznaděje, zatím neexistuje. Nebo ano? Že je založení strany těžké? To ano, jenže všechny začínaly od nuly. A za správných podmínek není nemožné se dostat do parlamentu, přestože jste začali pár měsíců před volbami.

Dalším příznakem je otevřená agitace známých osobností za určitou skupinu a/nebo vymezující se vůči jiné. Naznačováním, či otevřeným tvrzením, že tito jsou z nějakého důvodu horší, a tedy hrozbou, se stávají součástí kampaně, byť je to s dobrým úmyslem. Na voliče autokratických stran tato varování ovšem neplatí. Oni je volí, protože jsou takové, a mají na to plné právo. Žádná předvolební kampaň s tím nic nezmůže. Jediný, kdo má nárok rozhodovat, která strana či názory jsou lepší nebo horší, je lid ve svobodných, demokratických volbách. Občané jsou přece naprosto svéprávní a sami vědí nejlépe, kdo by měl reprezentovat jejich zájmy. Tak by to alespoň mělo fungovat.

A nakonec třetím a posledním průvodním jevem jsou catch-all parties, big tent, nebo též všelidové strany. Jejich podstatu nejlépe vystihuje pořad Černobílo v epizodě Skutečný formát. Jelikož máme systém politických stran, které jsou zakotvené v přístavech svých postojů a hodnot, catch-all parties ho soustavně narušují. Poněvadž jsou vším a především „pro lidi“, nevytváří žádnou ideovou základnu. Jinými slovy: pokud nabízejí komukoliv cokoliv, volit je může úplně každý. Tím pádem narušují politickou soutěž, tudíž jsou v konečném důsledku nedemokratické, přestože se pohybují v mantinelech daných ústavou. Tedy dokud nedostanou šanci ji změnit. Se svým obrovským dosahem a vlivem potlačují konkurenci a dokáží manipulovat občany ve svůj prospěch. Situaci ještě zhoršují autokratické tendence na jejich vedoucích pozicích.

Tato kritéria splňuje dokonale hnutí ANO. Jak na to zareagoval pozůstatek jeho konkurence? Rozhodl se spojit síly, což narušilo politickou soutěž ještě víc. Už nezáleží na tom, kterou ze stran bývalé pětikoalice volíte. Víte, že budou držet pohromadě, aby čelily Andreji Babišovi, přestože jejich hodnoty nejdou vždy dohromady. Sice formálně existují samostatně, ale ve skutečnosti už dávno ztratily svou identitu, kterou se pokusí najít během pobytu v opozici. Nutno dodat, že „tradiční strany“ si za tuto situaci mohou z velké části samy.

Jsou za této situace volby ještě stále svobodné a demokratické ve smyslu volné soutěže politických stran a jejich myšlenek? Ne, nejsou. Pakliže ne, žijeme ještě stále v demokracii? A pokud ano, v jaké?

Vox populi, vox dei aneb není demokracie jako demokracie

Když se mluví o hrozbě konce demokracie, obvykle je míněna liberální demokracie. Což je docela fajn si ujasnit, jelikož různí politici a jejich fankluby mají o demokracii zásadně odlišné představy. Oproti ní stojí populismus, z něhož se stala oblíbená, ale bezobsažná nadávka. Zároveň je vnímaný jako hrozba. Ale proč?

Politolog Enrique Peruzzotti ve svém článku Populism as Democratization’s Nemesis: The Politics of Regime Hybridization uvádí tři možnosti využití populismu: výrazová role, získání moci, u něhož záleží, zda slouží pouze k mobilizaci voličů nebo se z něj stane styl vládnutí, a změna režimu. „Ačkoliv to není nevyhnutelné, populismus jakožto forma vlády může spustit řetězec událostí vedoucích ke změně režimu charakterizovaném postupnou hybridizací struktur liberální demokracie,“ upozorňuje Peruzzotti. Hlavními představiteli populismu jsou vládní hnutí ANO a SPD. Obě využívají populismus k získání moci. U SPD je ale hůře čitelná změna režimu. Jelikož Tomio Okamura je pouhou tváří názorů a lidí, které SPD představuje, a nejedná se o jeho skutečné přesvědčení, těžko odhadovat, zda by se hnutí pokusilo zasadit se o změnu režimu, pokud by mělo možnost.

Co je populismus? Otcem zakladatelem moderního populismu byl podle Enriqua Peruzzottiho argentinský prezident Juan Perón v letech 1946 až 1955. Populismus od té doby nabyl na síle a dalece překročil hranice Jižní Ameriky. Michael Zürn ho definuje jako „ideologii, která rozděluje společnost na dvě homogenní antagonistické skupiny, ‚čistý lid‘ versus ‚zkorumpovanou elitu‘, a která tvrdí, že politika by měla být vyjádřením volonté générale (obecné vůle) lidu.“ Zároveň upozorňuje, že lidová definice populismu, která zahrnuje nesplnitelné sliby, nekonzistenci názorů a „volební dárečky“, se dá shrnout do pojmů demagogie a oportunismus.

Volební populismus se však vyskytuje i u ostatních stran, s čímž se pojí i identifikace s konkrétními politiky. Názorným příkladem jsou antipolitik kampaně, které útočí na představitele stran ztělesňující absolutní zlo a vykreslují volby jako zápas, ve kterém samozvané dobro musí zvítězit. Je jedno, jestli se tak identifikuje koalice SPOLU, hnutí ANO nebo kdokoliv jiný. Michael Zürn poznamenává, že „populismus je morální, nikoli programový. Zásadní pro diskurz populistů je normativní rozlišení mezi ‚elitou‘ a ‚lidem‘, nikoli empirický rozdíl v chování nebo postojích. (...) Protivníci nejsou jen lidé s odlišnými prioritami a hodnotami, jsou zlí! Proto je kompromis nemožný, protože ‚kazí‘ čistotu“.

Jak Peruzzotti dále píše, „na rozdíl od fašismu a jiných forem moderního autoritářství se populismus zříká uplatnění diktátorských přístupů, aby potvrdil svou moc demokratickou cestou. Volební legitimita je proto zásadní pro moderní formy populismu. Volby jsou však interpretovány jinak než v liberální demokracii. Nejsou vnímány pouze jako proces vedoucí ke vzniku vlády; spíše slouží jako potvrzení předchozího faktu, tedy že konkrétní osobnost ztělesňuje lid. Moderní demokratický populismus usiluje o nahrazení politické nepřímosti nezprostředkovanou identifikací. Navrhuje zjednodušenou a nezprostředkovanou formu ‚demokratického‘ pouta organizovaného kolem procesu plebiscitární identifikace, který je potvrzen volbami. (...) Moderní demokratický populismus usiluje o přepracování a zjednodušení institucionální krajiny masové demokracie, což je přetvoření, které z velké části spočívá v eliminaci pole nepřímé politiky a jejím nahrazení prezidentským plebiscitarianismem. (...) Systém brzd a protivah, princip dělby moci, role opozice, kritický tisk jsou vnímány jako překážky, které brání správné realizaci lidových aspirací, a proto se stávají cílem reforem, které jsou vykreslovány jako součást agendy ‚demokratického prohlubování‘.“

Jinými slovy: lidé hledají silného, moudrého a spravedlivého vůdce, který bude dělat, co jim na očích uvidí, jenže mu v tom brání série mechanismů liberální demokracie, a tak se pokusí o jejich odstranění, aby mohl rychle a efektivně uskutečňovat vůli lidu. Jenže hrozí, že se zajde příliš daleko a dojde k postupné transformaci režimu.

„Populismus nemusí být jen epizodickou událostí (...), ale v některých případech může vyjadřovat specifickou cestu k institucionální změně prostřednictvím hybridizace režimů. Cesta hybridizace režimů kontrastuje s tradičním modelem rozpadu demokracie, který byl paradigmatickým příkladem kolapsu liberálně demokratických režimů ve 20. století. Proces rozpadu se vztahoval k pádu demokratických režimů vyvolanému výjimečným stavem, který vede k předání moci z demokraticky odpovědného vedení na nedemokratického panovníka. (...) Proces hybridizace režimů je naopak jemnější, protože neexistuje konkrétní okamžik rozpadu ani pokus o opuštění demokratického rámce. Místo toho se jedná o nenápadný proces rozkladu klíčových prvků liberální demokracie, který probíhá postupně, v rámci stávajícího režimu a bez vzdání se volebních institucí, čímž se zakotví ospravedlnění reforem.“

Toto Peruzzottiho varování lze vztáhnout na českou politickou situaci po roce 2013. Oba hlavní představitelé populismu, hnutí ANO a Úsvit, potažmo SPD, jsou v politice již čtvrté volební období, což je na epizodickou událost poněkud dlouhá doba. Z toho vyplývá, že jsme svědky hybridizace režimu. Všechny dosavadní pokusy, jak tomu zabránit, selhaly. Proč vlastně liberální demokracie upadla v nemilost? Peruzzotti nabízí odpověď: „Liberální demokracie je považována za režim, který se více zajímá o ochranu práv menšin než o naplnění principu lidové suverenity.“ Stoupenci populismu vidí v liberální demokracii stejné nebezpečí jako zastánci liberální demokracie v populismu. Nejsou vzájemně kompatibilní.

Ironií je, že chabý pokus, jak zabránit pádu liberální demokracie, provedený vládou Petra Fialy stopnul ten nejsilnější nástroj, na který spoléhali: volby. Z tabulky níže je patrné, že současná opozice vede již dlouhou dobu boj, který nemůže vyhrát. Populismus se u nás dlouhodobě těší oblibě. Opoziční strany toto musí přijmout jako fakt, s nímž se nedá dělat nic. Jedinou možnou změnou je nečekaná událost ve stylu deus ex machina nebo selhání populistických vlád pod vlastní vahou.

 Tabulka výsledků posledních třech sněmovních voleb; pouze strany, které se dostaly do sněmovny

* scénář, ve kterém by koalice existovala i v jiných volebních obdobích; součet hlasů koaličních stran

Dobrou zprávou je, že volební účast od roku 2017 stoupá a výsledky tak lépe zrcadlí veřejné mínění. Z výsledků je rovněž patrné, že SPD setrvale klesá. Počet hlasů pro bývalou pětikoalici nepatrně vzrostl o 113 tisíc hlasů, zatímco ANO a SPD dnes zastupují o 400 tisíc víc lidí než posledně.

Uherská cesta

Od předvolební kampaně se často opakuje spojení „slovenská cesta“ či „maďarská cesta“, kterých se obává opozice a její příznivci. Ani jedna země však není plnohodnotnou diktaturou. Slovensko k ní má daleko a Maďarsko je někde na půl cesty. Máme důvod k obavám, jak tvrdí Milion chvilek pro demokracii? Ano i ne. Maďarsko je svým způsobem fungování jedinečné a zbytku Evropské unie, s výjimkou Slovenska, to leze na nervy. Že by se v některé další zemi zopakovalo totéž v plné šíři, je nereálné. Ale pokud se naskytne příležitost, už tomu nepůjde zabránit.

Přestože diktatura není vyloučena kdekoliv v Evropě, pravděpodobně nepůjde o izolované případy. Navíc se režimy v tak malých zemích, jako je Česko, Slovensko, Rakousko apod., neobejdou bez podobně smýšlejících velkých spojenců, aby vůbec dokázaly přežít. Nebezpečí musíme vyhlížet z velkých, vyspělých zemí, kde jsou radikálové na vzestupu, v našem případě z Německa. Vzestup Alternativy pro Německo je pro nás daleko větším nebezpečím než Slovensko či Maďarsko. Jestliže ovládnou pilíře Evropy, jako Německo, Francie, Itálie a Španělsko, tak k nám se tyto nálady dříve či později přelejí.

Na závěr si dovolím odcitovat klasika.

„Demokracie, tedy svobodná volba občanů, nemusí nutně demokracii jako takovou posilovat. Naopak někdy demokratickým procesem demokracie sama sebe potlačuje. (…) Demokracie, vláda lidu, by měla platit jen po určitou mez. Není možné v demokracii zrušit demokratické instituce, byť demokratickou cestou.“

Tomio Okamura, kniha Umění vládnout