Eliška Halamíčková 
V 5:00 mě z postele vyhnal budík. Jedno z těch krásných a jednoduchých brzkých vstávání, kdy se děje něco, co jste plánovali posledních pár měsíců. Či v našem případě posledních pár dní a hodin. Spontánní výlet na biatlon sice začal již v prosinci, kdy se tento plán v našich hlavách zrodil během pouhých deseti minut a do dalších deseti minut jsem už v emailové schránce měla lístky. Samostatné plánování ale počkalo až na poslední týden před akcí samotnou. A jelikož jsem byla logisticky založený článek naší dvojice já, nezbývalo, než veškeré informace o dopravě či pohybu na stadionu zajistit se vši grácií.
Kdo by byl řekl, že se z Olomouce do Nového Města dá dostat pomocí pouze jednoho vlakového spoje, autobusové dopravy a kyvadlovou dopravou ze Žďáru nad Sázavou zastřešovanou organizátory. A tak jsme již v 6:40 seděly v autobuse do Brna a těšily se z něčeho nového, a zároveň tak známého z televizních obrazovek.
Od rána panovalo mrazivé počasí, kterému nepomáhal ani fakt, že se slunce z posledních dní někde zapomnělo. Tím pádem bylo i mé dobře zvolené oblečení najednou neskutečně tenké a litovala jsem, že jsem si z domu radši nepřivezla lyžařský oděv a kuklu… To jsem ale před sebou ještě měla pět hodin stání na tribunách.
Již během cesty jsme potkávaly mnoho fanoušků cestujících stejným směrem a společně jsme si tak mohli vychutnat námi vytvořenou krásnou atmosféru. Pro člověka vyrůstajícího u televizních přenosů se seznamem známých biatlonových jmen v hlavě, pak bylo neskutečným zážitkem krůček po krůčku přicházet k centru dění. S očekáváním jsem hltala každý metr a při vstupu na stadion jsem, jak by se mohlo lidově říci, málem odpadla.
Prvním překvapením byl určitě počet přítomných diváků. Zaplněné tribuny, hulákající vysokými decibely, mě samotnou opravdu překvapily. Nebyla jsem ale jediná, jelikož i většina sportovců se na sociálních sítích vyjadřovala těmi nejhezčími slovy, které potěší nejednoho fanouška, a to, že Češi zkrátka umí fandit nejlépe na světě. A mně nezbývá než konstatovat pravdivost těchto slov. Díky společnému zájmu a nadšení jsme totiž do jednoho dokázali na chvíli zapomenout na vlezlou zimu a omrzlé prsty na nohou. Krásnou atmosféru ještě podtrhávala červeno-bílo-modrá scenérie ve větru vlajících vlajek nad stadionem.
Možná by se hodilo říci, jak velkými fanoušky biatlonu s Eliškou opravdu jsme. Určitě nebudu mluvit za Elišku, kterou jsem do této šílené výpravy musela přesvědčovat (ne ale dostatečně dlouho na to, abych si myslela, že se mnou jede proti své vůli). Děkuji dědečkovi za to, že během biatlonové sezóny jela televize nonstop a již od raného věku jsem tak každý víkend mohla hltat a sledovat sport, ze kterého jsem jako malá vůbec neměla rozum. Sport, který jsem pochopila až o pár let později, a který mně, jako člověku, který na běžkách udělá možná pár chabých temp, přijde zkrátka fascinující.
Již před závodem, kdy se na okruhu objevili první atleti, jsem hledala své oblíbence a pořizovala až nezdravé množství snímků a videí. Na mou obranu jsem je ale dále sdílela se svými známými, kteří je určitě ocení. Aspoň v to ve skrytu duše doufám. Po chvíli jsem však usoudila, že zážitek přímo, bez telefonu v ruce a bez sdílení, je mnohem lepší a krásnější. Mé zimou zkřehlé a zarudlé prsty mi byly určitě neskutečně vděčné.
Průběh závodů jsme měli možnost sledovat na třech obrazovkách na stadionu, avšak během mužské stíhačky jsme je téměř ani nepotřebovaly. V okamžiku, kdy dostřílel poslední muž na trati, se totiž na druhém konci stadionu již vynořil Nor ve žluto-červeném dresu, Johannes Thingnes Bø. Není třeba zmiňovat, kdo v ten den stanul na stupních vítězů. Pro pořádek jen zmínka, že den patřil Skandinávcům – bratři Bø na prvním a druhém místě, Švéd Ponsiluoma na třetím.
Mnohem větší zážitek nás však čekal mezi závody. Česká ženská štafeta ze Zimních olympijských her v Soči z roku 2014 si totiž konečně mohla po dlouhých devíti letech převzít bronzové medaile. Je nutno dodat, že emoce byly opravdu znát a na všech čtyřech závodnicích šlo vidět obrovské štěstí a současně i zadostiučinění a kompenzace po dlouhém boji proti dopingu ve sportu.
Hodilo by se zmínit i to trochu negativnější. Čekání na záchod, respektive „ToiToiku“ mezi závody, bylo totiž nejdelším a nejhorším v mém dosavadním životě. Nevím, zda to bylo nedostatkem zařízení v areálu, či jen zkrátka nevhodně zvoleným časem. Přišlo mi však, že je fronta nekonečná a mé zmrzlé končetiny nutně potřebovaly procházku. Tu po chvíli, pokud se dá 20 minut brát jako chvilka, opravdu dostaly. A mile mi poděkovaly hřejivým pocitem v botách, kdy jsem se konečně necítila jako kostka ledu, ale jako živoucí bytost těšící se z nadcházejícího závodu žen.
Ten přinesl opravdu bujaré emoce. Díky výkonu Markéty Davidové byly totiž tribuny na nohou a atmosféra tak dosáhla bodu, na který jsem možná od začátku čekala. A i přes to, že to tentokrát necinklo, byl závod skvělý a myslím, že tím mluvím za většinu fanoušků…
Dokázaly jsme se prodrat skrze davy při východu z tribun i stadionu. Své ostré lokty jsme ozkoušely během boje o kyvadlový autobus do Žďáru. Možná jsme nejdřív měly trochu strach, tolik lidí na jednom místě jsem zažila poprvé v životě, nakonec jsme ale obavy hodily za hlavu hned při startu. A i když cesta zpět byla vyčerpávající a jak sociální, tak denní energie vyprchávala mílovými kroky, dokázaly jsme si i tak vytvářet nové a nové vzpomínky. Přeci jen jsme měly hromadu témat k diskusi. Tam kde den začal, taky skončil. Po příjezdu do Olomouce a následné procházce ztichlými ulicemi, jsme si mohly konečně lehnout. S dobrým pocitem a nabyté energií, vzpomínkami i radostí.
Co říct závěrem. Možná jen to, že spontánní nápady jsou ty nejlepší. Nepotřebujeme hromady hodin plánování, protože ty nejlepší zážitky získáme hlavně v nečekaných chvílích po cestě. Jsem moc ráda, že ten jeden prosincový večer řekla Eliška jasné a zřetelné „ano“, a že do toho se mnou šla. Její dojmy jsou možná odlišné a některé věci vnímala zcela jinak. To je snad ale na celém výletě ještě lepší. Můžeme své zážitky sdílet spolu, a hlavně i s ostatními skrze tento text. Eliščin článek si proto také můžete přečíst na pres.upmedia.cz.
