Martin Gamba
Ve třech rozměrech tiskneme více jak dvacet let
Ještě před několika lety nebylo obtížné narazit na někoho, komu činilo problém obsluhovat obyčejnou tiskárnu. I když takových lidí ubývá, mohou se ti zbývající čeho obávat. Podle některých konstruktérů není daleko doba, kdy i v domácnosti využijeme pro výrobu předmětů denní potřeby podobných tiskáren, ovšem trojrozměrných. Takové přístroje narozdíl od svých dvourozměrně tisknoucích bratříčků na sebe vrství různé roztavené materiály do formy požadovaných předmětů podle počítačové šablony.
Trendy prognostikům dávají za pravdu, protože v odvětví vývoje a prodeje 3D tiskáren se dnes ročně utratí více jak 3 miliardy dolarů a toto číslo se s přibývajícím časem neustále zvyšuje. Takové perspektivní a rozvíjející se odvětví by však nevzniklo, kdyby si počítačový mág a technik v jedné osobě nechtěl odpočinout od výroby nábytku.
Kudy z nudy podle Charlese Hulla
V osmdesátých letech pracoval Charles Hull jako počítařový projektant ve firmě vyrábějící nábytek a kuchyňské sestavy. Jeho každodenní starostí bylo ovládání přístroje pokrývajícího dřevěné desky stolů, skříní a kuchyňských linek tenkým filmem plastické hmoty. V zásadě nešlo o nic jiného než ponoření dřevěnného dílu do fotopolymerů, tedy kapaliné látky tvrdnoucí při styku se světlem, a následné nasvícení dílu UV lampou.
Jednotvárná práce však byla pro Hulla příliš ubíjející. Proto začal po večerech a přes víkendy využívat firemní laboratoř pro své experimenty, při kterých zkoušel samotné fotopolymery nasvěcovat nikoliv širokou UV lampou, ale úzkou světelnou tryskou, ovládanou počítačem. Tryska měla měněním intenzity světla a pohybem tvarovat polymery v nádrži do předem určených tvarů, avšak kvůli nepřesným přístrojům a nekvalitnímu materiálu vytvářel Hull zpočátku místo jednoduchých plastových předmětů nepoužitelné spletence umělé hmoty.
„Okamžitě se obleč a přijeď za mnou do práce,“ vzpomíná Hull, jak jedné noci roku 1983 probudil svoji ženu Antoinettu. Přímo před manželčinýma očima pak nechal přístroj vytvořit obyčejnou kličku od dvířek skříně. Po letech v rozhovoru pro americkou televizi CNN přiznal, že největší strach měl z toho, aby mu žena onen kus plastu nerozbila o hlavu, protože teprve zpětně si uvědomil, že ji probudil několik minut po půlnoci. Jeho obavy se však nepotvrdily. Naopak, Antoinetta Hullová jeden z prvních výtvorů svého manžela nosí dosud na památku schovaný v kabelce.
Vznikla tak technika nazývaná stereolitografie a znamenala velikou revoluci v pohledu na výrobu. Ve své podstatě ukázala, že lze předměty z umělé hmoty tvořit i jinak než litím do forem a následným vrtáním a obrušováním na soustruzích.
Přestože stereolitografii využívají některé trojrozměrné tiskárny i v současnosti, v praxi se metody využívá jen v kontrolovaných podmínkách průmyslové výroby, protože nasvěcované chemikálie bývají velmi nebezpečné. Na domácí výrobu musely vzniknout mnohem bezpečnéjší a jednodušší technologie. Software vyvinutý Hullem však 3D tiskaři užívají dodnes.
Hullova technika se rychle ujala. Během několika let vývoje umožňovala rychlé a hlavně laciné vytváření prototypů nového zboží, se kterým mohli konstruktéři pracovat a předběžně odhalovat chyby v designu. Přesto Hullův vynález nebyl úplně bez vad. Kromě nebezpečí otravy z používaných látek také bylo obtížné vytvářet některé tvary předmětů a duté části prototypů byly naprosto nemyslitelné. Většinu problémů se podařilo vyřešit až v devadesátých letech, a to dokonce dvěma různými způsoby, které přispěly k tomu, jak dnešní tiskárny fungují.
Cesty se rozdělují
První řešení vynalezla firma Solidscape, když přivedla na trh přístroj ModelMaker vrstvící pomocí rozžhavených trysek hmotu ze syntetického vosku. Výrobky z této tiskárny však pochopitelně trpěly horší pevností vosku i navzdory příměsím, které byly pro zpevnění do náplně přidávány. Taktéž se při výrobě muselo čekat na ztvrdnutí směsi, což výrobu zpomalovalo a omezovalo maximální možnou velikost předmětu. ModelMakeru se tak nepodařilo prosadit na trhu navzdory nápaditému využití tavící trysky.
S úspěšnějším řešením přišla o rok později firma 3D Systems, spolupracující s výzkumníky amerického Massachusettského instututu technologie (MIT). Jejich přístroj byl schopný vytvářet plastové či částečně kovové předměty smísením plastového prášku s lepidlem. Přístroj obě složky střídal, takže každou kapku lepidla přístroj jemně poprášil a znovu pokračoval s lepidlem. Avšak zatímco se tekuté lepidlo dařilo usměrnit a nanášet pouze na potřebná místa, jemný sypký materiál přesnému směrování vzdoroval.
Nakonec konstruktéři z MIT vše vyřešili tím, že práškovou složku nechali nanášet po celé pracovní ploše skryté pod tlustým sklem, takže přístroj na první pohled vypadal jako obyčejná tiskárna, z jejíž útrob uživatel vylovil vytvořený předmět z hromady nepoužitého prášku. Kvůli podobnosti s tiskárnou byl přístroj nazván ZPrinter, ve kterém písmeno Z označovalo třetí rozměr z karteziánské soustaty souřadnic označovanými písmeny X,Y a Z. Se ZPrinterem se tak v roce 1995 zrodilo také označení 3D tisku.
Oba systémy používané v devadesátých letech však také trpěly různými problémy. ZPrinter nanášející práškovou náplň uživatele odpuzoval vysokými náklady na údržbu a plýtvání náplněmi. Oproti tomu čím více se zpevňovaly voskové náplně ModelMakeru, tím více se jimi zanášely trysky přístroje.
Nakonec se cesty obou řešení musely rozejít. Systém zpevňování prášku sypaného po pracovní ploše se ujal ve strojírenství, ve kterém jsou dnešní mladší bratranci 3D tiskáren schopni k sobě laserovým paprskem tavit nejen nanášený prášek plastový, ale i prachové částice tak pevného kovu, jakým je titan.
Systém tavných trysek použitý ModelMakerem musel počkat na rozšíření pevnějších plastických materiálů tvrdnoucích ve vyšších teplotách. Výrobky z takových materiálů byly pevnější a nemuselu se u nich dlouho čekat na ztvrdnutí dříve nanesených vrstev. A tak z jednoduššího ModelMakeru vznikla 3D tiskárna, jakou můžeme dnes vidět nejčastěji: zahřívající materiál na teplotu i více jak 200 stupňů Celsia, následně vrstvící taveninu na sebe pomocí trysek.
Právě takovým jednoduše fungujícím systémům se předpovídá využití v domácnostech pro vytváření předmětů denní potřeby. Zatím však domácímu využití 3D tiskáren brání cena. Není tomu dávno, co se i za nejmenší model tiskárny platilo v řádu mnoha desetitisíců korun. Pro snížení ceny techniky a rozšíření 3D tisku i mimo průmysl či vědecké laboratoře musel vzniknout projekt RepRap.
Tiskárna do každé rodiny
RepRap, zkrácenina od Replicating Rapid Prototyper, se zrodil jako nápad britského profesora Adriana Bowyera. Toho oslovila skupina studentů architektury stěžující si na příliš dlouhý seznam čekatelů na univerzitní 3D tiskárně, kterou chtěli použít pro stvoření modelu jimi projektované stavby. Prohlašovali, že kvůli dlouhé čekací lhůtě nestihnou termín odevzdání. „Nakonec ten termín prošvihli, i když jsem je na seznamu protlačil dopředu, ale donutili mě se zapřemýšlet nad řešením čekací doby,“ prohlašuje Bowyer na svém blogu.
Protože univerzita neměla prostředky na nákup nového přístroje, začal Bowyer s několika doktorandy pracovat na podomácku vyrobené tiskárně. Kvůli snížení nákladů většinu částí navrhli tak, aby je mohla vytvořit již existující tiskárna, zbylé součástky pak nakoupili v místním železářství. Jedinou dražší položkou pak byl kontrolní čip, který použili z počítačově řízeného soustruhu. Přes počáteřní nadšení však vývoj zabral celé tři roky, než v roce 2008 mohl plně funkční přístroj vytisknout svůj první výrobek - držák pro iPod do auta jednoho ze studentů.
Vznikl typ tiskárny, který dnešní RepRap komunita nazývá typ Darwin a další, vytříbenější verze následovaly, taktéž pojmenované po známých evolučních biolozích - Gregoru Mendelovi, Thomasi Huxleyovi a Alfredu Wallacovi.
Aby Bowyer podpořil rozšíření 3D tisku, uvolnil na internetu schéma přístrojů ke stažení a komunita nadšenců do 3D tisku po plánech ihned skočila. Není divu, když schémata kromě návodu k sestavení obsahovala i cenovou kalkulací, podle které výroba i při nadsazených cenách zřídkakdy nepřesáhla tisícovku liber.
Prakticky okamžitě vznikla internetová komunita pokračovatelů, kteří přinesli vlastní návrhy a vylepšení těch starých. Sám Bowyer nyní spravuje internetové stránky projektu Reprap.org, kde každý může najít schémata více jak čtyřiceti druhů funkčních přístrojů. O oblibě těchto návrhů hovoří průzkum statistické organizace Statistical Studies of Peer Production, podle které každá čtvrtá 3D tiskárna je právě typu RepRap.
A co na to Češi?
V České Republice se technologie 3D tisku ujala díky tiskárnám RepRap projektu. Nadšenec Jakub Březina z Brna, který se domácí stavbě 3D tiskáren věnuje již pátým rokem, to vysvětluje věkovou skladbou zájemců o technologii: „Na srazech jde jasně vidět, že komunitu tvoří převážně mladí lidé, což kontrastuje třeba s Velkou Británií, kde lze vidět naopak lidi různých věkových kategorií. Český student nikdy nebude moci věnovat svému koníčku tolik peněz jako zajištěný anglický čtyřicátník.“
Česko však z RepRap projektu pouze nebere, ale také dává, obohacuje projekt. Snad za největší příspěvek světové scéně lze považovat práci popularizátora 3D tisku Josefa Průši, který se díky své vylepšené konstrukci tiskárny typu Mendel stal jedním ze stálých členů RepRap projektu pořadajících technologické přednášky po celém světě.
Ale v Česku se nerozvíjí pouze podomácku ukutěné přístroje nadšenců. Česká republika je domovem mnohých profesionálních projektů, které slibují přivést k technologii trojrozměrného tisku i technicky méně zdatné uživatele, kteří si nedokáží složit domácí tiskárnu ani s pomocí RepRap komunity.
Na takové nadšence cílí tiskárny vyvíjené českou firmou Aroja, jejíž nová řada tiskáren se má cenově pohybovat okolo poměrně přijatelných dvaceti tisíc korun. Stejná firma pak minulý rok zdvihla renomé českých výrobců zkonstruováním ve své době největší 3D tiskárny světa, která dokázala vytvářet předměty do objemu jednoho kubického metru.
Ani vybavení českých univerzit nezaostává. První laboratoř 3D tisku otevřelo pražské ČVUT již v roce 2012. To ale není jediná možnost 3D tisku, které mohou tamější studenti využívat. Díky školní tiskárně si svůj vlastní přístroj RepRap mohla vytvořit skupina studentů sídlící na strahovských kolejích univerzity. Novou laboratoř tento rok otevřela také Česká zemědělská univerzita v Praze.
Kudy dále?
V současnosti se kromě domácností nadšenců a vědeckých pracovišť užívá 3D tiskáren také v průmyslu. „I když nejpoužívanějším materiálem tisku zůstává obyčejný nebarvený plast, velké průmyslové tiskárny umějí pracovat s kovy, keramikou, či sklem. Objevují se dokonce pokusy tisknout i směsmi s dřevěnnými nebo bavlněnými vlákny,“ uvádí Jan Škopík, vývojář tiskáren ze společnosti 3Dfactories.
V takových případech tiskárny nahrazují stroje pro sériovou výrobu, které neumožňují optimalizaci výrobku nebo přizpůsobení požadavkům zákazníka. Mezi taková odvětví patří nejčastěji automobilový nebo letecký průmysl. Dnes například těžko naleznete v letadlech Airbus jediný plastový mechanismus bezpečnostních pásů, který by nebyl vytvořen právě 3D tiskem.
Zařízení fungující na principu trojrozměrného tisku taktéž mohou pomáhat v medicíně. Letos proběhly první operace za použití vytisknutých protéz čelistí nebo umělých kostí. Americká armáda dokonce uvažuje, že kvůli protézám nevyhovujícím unikátním zraněním z bojiště nejpozději do 10 let bude tisknout vlastní umělé náhrady.
Přístroje umějí pracovat i s organickým materiálem o velikosti jednotlivých buněk. Takto dokážou výzkumníci vytvářet životaschopné tkáně ledvin nebo jater, které lze použít při testování léků a nebude trvat dlouho, než si pomocí 3D tisku začneme vytvářet i umělé orgány vhodné k transplantacím.
Tisknout ve třech rozměrech už také nemusíte pouze na Zemi, protože letos v listopadu vystoupala první 3D tiskárna do vesmíru. Na Mezinárodní vesmírné stanici nyní astronauti zkoušejí, zda může přístroj vytvářet dostatečně přesné součástky použité ve stanici. Pokud by se zařízení osvědčilo, nemusely by se tyto součástky dovážet ze Země a nezabíraly by drahocenné místo v zásobovacích vesmírných modulech.
Pesimisté však varují, že technologie může být využívána nejen k prospěchu lidstva. Varování nabylo na naléhavosti, když minulý rok Američan Cody Wilson uvolnil na internet svůj plánek funkční jednoranné pistole nazvanou Liberator - Osvoboditel. Pistole využívá náboj .380 ACP, americkou obdobu náboje o průměru 9 mm.
Času věnovaného 3D tiskárně nelituji, říká Pavel Vitvar
Pavel Vitvar je absolvent pražské ČVUT, který ve volném čase vede studentskou laboratoř 3D tisku nacházející se na strahovských kolejích. Laboratoř vznikla jako projekt studentského spolku Silicon Hill, zaštiťujícího mimo laboratoře trojrozměrného tisku také elektrotechnickou dílnu, výtvarný kroužek a různé kulturní a sportovní akce.
Kdo stojí za původním nápadem a realizací projektu 3D tiskárny na studentských kolejích? Narazili jste při stavbě na nějaké problémy?
Prvotní myšlenka postavit na Strahově 3D tiskárnu vzešla na jaře roku 2012 od studentů Jana Šloufa, Petra Balšánka, Petra Čaňka a Jana Friedla, ke kterým se časem přidali další, takže nakonec tiskárnu stavělo sedm lidí. Inspirovali se stavbou tiskárny na fakultě informatiky ČVUT, kde taky nechali natisknout některé plastové díly nové tiskárny. Prosazení projektu v rámci Silicon Hillu bylo záležitostí několika týdnů, kdy se tvořila celková koncepce. Bylo potřeba sehnat spoustu součástek, tiskového materiálu a také prostory, kde bude tiskárna umístěná.
Stavba po večerech zabrala asi 3 měsíce. První pokusy s tiskem se prováděly v půli června 2012. Během stavby se objevilo velké množství problémů. Od složitého systému vyrovnávání roviny tiskové podložky, přehřívající se trysky a nevhodného dávkovacího šroubu až po špatné upevnění mechaniky svislé osy. Některé se dařilo odstranit, třeba šroub nakonec vyrobili profíci na fakultě informatiky. Trysku jsme nakonec vyměnili za jiný model, který nám věnoval propagátor technologie 3D tisku Josef Průša. Avšak problémy s vyrovnáváním tiskové podložky stále přetrvávají.
Jak jste se prvně dozvěděl o 3D tisku, co za Vaším zájmem stálo?
Osobně jsem se dověděl o 3D tisku právě v klubu Silicon Hill a to tak, že jsem se staral o elektronickou dílnu a kluci, co stavěli 3D tiskárnu, potřebovali půjčit nářadí. Postupně se nás v dílně ptali, jak a co vyrobit, zapájet, obrousit, sestavit a tím moje zvědavost rostla. Zajímala mě hlavně technologie a pamatuji si, že jsem tehdy koukal jako puk, že 3D tiskárna dokáže tahat vlákno plastu do vzduchu a zavěšovat jej mezi již vytištěné stěny.
Prošel jsem si stejnými obdobími jako každý, kdo o 3D tisku slyší prvně. Od prvotní fascinace, že to vůbec funguje, přes dlouhé období, kdy jsem nevěděl k čemu je to dobré, kromě tisku plastových píšťalek, až po situaci, kdy jsem poprvé potřeboval něco vytisknout. Do projektu jsem se zapojil v dubnu roku 2013. Začínal jsem úpravami tiskárny po elektronické stránce a po čase jsem nahradil původního správce. Čas věnovaný 3D tiskárně byl jedním z důvodů, proč jsem prodlužoval studium na vysoké škole, ale nelituji toho. Dnes pracuji ve firmě Be3D, která se přímo vývojem 3D tiskáren zabývá. Z tohoto pohledu je naše dílna vynikající, neboť se tu lidé učí věci, které poté v praxi používají a mají díky tomu výhodu.
Jaké byly náklady na pořízení tiskárny, jak je drahá údržba?
Díky dokonalé dokumentaci klubu máme podrobný přehled, že počáteční investice do projektu byla 20 262,- Kč. Do této částky však není započítaná podpora od naší elektrotechnické dílny a pár dílů, co se někde po klubu našlo. Bohužel k počátečním nákladům se v následujících letech přidaly další, spojené s pokusy a omyly při ladění tiskárny.
Obecně údržba tiskárny vyžaduje asi 700 Kč ročně. Některé plastové díly na tiskárně časem popraskaly a tak jsme si je museli vytisknout, případně nechat vytisknout. Některé díly bylo potřeba opravit, vyztužit a vyměnit. Poslední údržba byla výměna vodících tyčí a ložisek, na kterých bylo původně použito nevhodného materiálu.
Provedli jste na tiskárně nějaké úpravy, vylepšení?
Úprav jsme provedli opravdu hodně. Původní elektronika měla několik nedostatků, které bylo potřeba opravit. Špatně připojené napájení USB konektoru, poddimenzované napájení vyhřívání podložky, chlazení budičů krokových motorů a tak podobně. Za dobu co je tiskárna v provozu jsme vystřídali 3 trysky. Vyměnili jsme ještě podávací šroub za jeden s hlubším vykrojením, aby se plastové vlákno nezasekávalo v podávacím mechanismu tiskové hlavy. Postupně jsme tak zvedli spolehlivost tiskárny od prvních pokusů, kdy byla tiskárna schopná tisknout maximálně minuty v kuse bez poruchy, až do současnosti, kdy správce tiskárny pustí tisk a za dva dny si přijde pro hotový výrobek. Jedním ze zajímavých vylepšení je papírová krabice na zakrytování tiskárny aby byl výrobek v teple a nepraskal během tisku.
Jakým materiálem tisknete?
Od počátku tiskneme z termoplastického materiálu ABS. Postupně jsme se propracovali od nejlépe tavitelného černého vlákna, přes barevné až k bezbarvému, které se tiskne hůře. Před pár měsíci jsme do našeho repertoáru přidali PLA, tedy kyselinu polymléčnou vyráběnou z kukuřičného škrobu. Ta je výborná pro architekty a pro všechny, co nepotřebují mechanicky odolný model. V současnosti máme zkušenosti s tiskem pružných materiálů, PET a nylonu. K osvědčeným ABS barvám jsme také přidali některé netradiční, jako jsou svítící ve tmě nebo teplocitlivé. Zájemcům o tisk tak dnes můžeme nabídnout asi 25 typů a barev materiálů.
Kolik studentů tiskárnu využije během jednoho semestru? Existují studenti určitých oborů, kteří za Vámi chodí častěji než jiní? Co si u vás nejčastěji tisknou za předměty?
Za semestr nás navštíví tak 25 různých lidí a celkem se vytiskne kolem 70 výrobků. Chodí za námi opravdová všehochuť od architektů, kteří mají často náročné až nesplnitelné požadavky, stavařů, elektrotechniků až po ostatní lidi, co potřebují něco jednoduchého, jako je třeba záslepka na rouru řidítek byciklu. Co se týče vytisknutých výrobků, tak není žádné oblíbené téma. Každý návštěvník se v podstatě věnuje svému nápadu, a ty jsou často velmi rozdílné. Ze zajímavých projektů, co se u nás realizovaly, musím vyzdvihnout model planetové převodovky do elektroformule, která se vyvíjí na ČVUT, nebo držáky pro průmyslovou výrobu světlometů ve Škoda Auto.
Projekt taky úzce spolupracuje s ostatními projekty v klubu Silicon Hill. Pro robotický kroužek jsme tiskli válečky pro všesměrovou jízdu jimi vytvářeného robota. Největším tahounem je stavba kvadrokoptéry, které se věnují asi 3 návštěvníci. Pro takové modeláře je 3D tiskárna opravdovým požehnáním, protože většinu dílů s požadovanými vlastnostmi lze snadno vytisknout.
Co plánujete s dílnou do budoucna?
V současnosti se aktivně pracuje na nové 3D tiskárně, která by měla být na rozdíl od současné verze postavená kompletně na kovových dílech a plastu na ní bude minimum. Měla by mít větší tiskový prostor minimálně 40x40x40 cm a výměnné tiskové hlavy, takže bychom mohli zkusit tisk ze silikonu, past a třeba i čokolády. Starou tiskárnu už není jak vylepšit, snad jen trochu vyztužit konstrukci příčkami, aby nebyla tak měkká a aby tiskla přesněji.
Tiskárna vyrábí kosmonautům náhradní díly přímo na míru
17. listopadu spustil americký astronaut Barry Wilmore první 3D tiskárnu fungující ve stavu beztíže. Nyní na Mezinárodní vesmírné stanici obíhající na zemské orbitě vytváří přístroj vrtstvením roztaveného plastu součástky potřebné k provozu stanice, zatím ovšem pouze zkušebně.
Neustálá potřeba náhradních dílů a nástrojů činí vesmírné mise absolutně závislé na předpřipravených zásobách ze Země. Není proto divu, že NASA hledá způsob, kterým umožní posádkám vytvářet důležitou výbavu dle okamžité potřeby. Řešením celého problému by mohlo být použití právě 3D tiskárny.
Tiskárna na sebe vrší vrstvy roztaveného plastu podle předlohy zpracované počítačem. Ve zkušebních podmínkách byl takto přístroj schopen vytvořit skoro třetinu všech druhů součástek použitých ve stanici a to v časovém rozmezí od čtvrt až do jedné hodiny dle velikosti potřebného předmětu. Budoucí zásobování stanice by se tak v některých případech omezilo pouze na dodávky náplní do zařízení.
Vývojem tiskárny schopné vytvářet předměty i ve stavu beztíže pověřila NASA společnost Made In Space a ta nyní po čtyřech stovkách testů ve volně padajícím letadle uměle navozujícím stav nulové gravitace představila svůj model přístroje, který je schopen tvořit plastové součástky i ve stavu beztíže 370 km nad zemským povrchem.
Tam zařízení o rozměrech mikrovlnné trouby v ochranném obalu nepřesahujícím velikost řečnického pultíku bude podrobeno rozsáhlým testům skládajících se z tisku 21 plastových předmětů nejčastěji užitých v interiéru stanice. „Se stanicí máme spojení, a tak výrobu sledujeme v přímém přenosu. Zatím vše probíhá bez problému, ale na konkrétní výsledky musíme počkat, až nám další zásobovací let přiveze vyrobené vzorky k porovnání s těmi vyhotovenými na Zemi,“ uvedl šéfinženýr Michael Snyder.
Další zásobovací let je plánován na konec letošního roku. V případě úspěšných testů se stane 3D tiskárna základním vybavením stanice. Nebude fungovat pouze nárazově v případě potřeby nových součástek, ale ve volných chvílích může být využívaná taktéž na výrobu miniaturních výzkumných satelitů, takzvaných Cubesatů.
Budoucnost 3D tiskáren však nekončí nasazením na vesmírné stanici, vývojáři hovoří o možném využití při delších letech s lidskou posádkou směřujících třeba na Mars. Evropská kosmická agentura dokonce od začátku letošního roku zkoumá možnost využít 3D tiskárnu na stavbu měsíční základny, a to z materiálu získáného přímo z povrchu samotného Měsíce.
Technologií 3D tisku by se také podle NASA dalo tvořit jídlo pro astronauty. Nepředstavujme si však přístroje podobné jídelním replikátorům ze sci-fi seriálu Star Trek, které na požádání tvořily jakékoliv jídlo i s obalem nebo nádobou prakticky z ničeho. Reálný protějšek startrekovského replikátoru by nanejvýš na sebe vrstvil dávky různých základních živin a míchal je s dochucovadly. Takovým způsobem lze dnes vyrobit třeba tabulku čokolády nebo pizzu. V podmínkách vesmírných letů by však umožňoval živit astronauty podle předem stanovené diety.
Dnes firma tiskne jaterní tkáň, v budoucnu možná i celý orgán
Výzkumná společnost Organovo oznámila, že od listopadu nabídne farmakologickým firmám možnost testovat nově vyvíjené léky na uměle vytvořené jaterní tkáni. Nová tkáň vyrobená pomocí technologie 3D tisku se pyšní životností až 42 dnů. Tato doba umožní spolehlivější testování účinků nových léků na játra, která bývají léčivy často zatěžována.
Obyčejné trojrozměrné tiskárny dnes dokáží vytvářet různé předměty tavením plastických hmot a následným vrstvením taveniny na sebe. Přístroj společnosti Organovo však pracuje s jednotlivými buňkami, jejichž uspořádáním tiskárna tvoří funkční vrstvy stejného biologického materiálu, jaký se nachází v lidských játrech.
Tkáň o tloušťce od čtvrt do půl milimetru obsahuje na výšku až třicet na sebe navrstvených hepatocytů, základních jaterních buněk, dále také fibroblasty zaručující pevnost a soudržnost biologického materiálu nebo endotely obstarávající výživu. Právě použitím různých typů buněk se dosahuje vyšší životnosti vytvořené tkáně
„Robustnější modely orgánů umožňují co nejdříve odhalit možné dopady při zvýšeném dávkování nebo při dlouhodobém užívání léčiv. V dnešní době je více jak čtvrtina zamítnutých experimentálních léků nakonec stažena z testů právě kvůli nežádoucím účinkům na játra,“ uvádí doktor Robbins, jeden z výzkumníků.
Vlastnosti nové tkáně s orgánem jsou dokonce tak podobné, že dokáže stejně jako opravdová játra vytvářet cholesterol nebo jaterní enzymy jakým je například albumin. To sice doposud vyráběné jednovrstevné struktury dokázaly také, avšak v mnohem menší míře a se sotva pětinovou životností, a proto nemusely poukázat na možná nebezpečí nových léků.
Časté neúspěchy při vývoji nových preparátů se zákonitě promítají do ceny těch léků, které jsou nakonec k použití povoleny. Pro představu se podle amerického Tuftova centra pro studium vývoje léků projde úspěšně přes zevrubné preklinické testy pouhá tisícina nově vyvíjených přípravků. Z této tisíciny uvolněné k testování na lidských dobrovolnících pak bývá nakonec úspěšný maximálně jeden z pěti léků.
„Jediný funkční lék tak musí vydělat na skoro pět tisíc neúspěšných výzkumů. Nová testovací tkáň sice tento nepříznivý poměr nezmění, avšak dřívějším zjištěním vedlejších účinků se neplodný výzkum alespoň zkrátí a zlevní,“ vysvětluje dále doktor Robbins.
Navíc společnost svůj úspěch označuje jako první krok ke 3D tisku celých orgánů, které by mohly být přizpůsobeny tělesným potřebám každého pacienta. Využití technologie trojrozměrného tisku se však neomezuje pouze na tvorbu oku takřka neviditelných tkání. V průběhu letošního roku již došlo k otestování přístroje pracujícího s titanovou náplní, z které lze na míru vytvářet protetické kosti nebo náhrady amputovaných končetin. Zpracováním skelných past se pak již několik let trojrozměrně tisknou detailní náhražky očních bulv poškozených a ztracených při úrazech hlavy.
Cíl práce
Cílem práce je seznámit čtenáře s fenoménem technologie 3D tisku, který se postupným tempem rozšiřuje zatím převážně mezi vědeckými pracovišti univerzit a mezi technologickými nadšenci. K tomu využiji jak články publicistické, tak zpravodajské, aby si čtenář mimo poznání mého názoru mohl představu o celém fenoménu vytvořit sám.
Poněvadž dosavadní zpracování tématu mainstreamovými médii považuji doposud za minimální (viz níže), bude práce informovat čtenáře, jako by o tématu nikdy neslyšel, a zdůrazní i ty nejzákladnější informace o fenoménu.
Nejvíce pozornosti bude věnováno nejrozšířenějším tiskárnám užívajícím náplně z plastů nebo jejich derivátů, avšak aby nedošlo u příjemce k dezinterpretaci fenoménu jako zasahujícího potenciální aplikací pouze obory využívající tyto materiály, bude prostor věnován i odvozené aplikaci technologie pracující s méně tradičními náplněmi (biologické materiály, kovy).
Zvolené hypertéma a způsob zpracování koresponduje se specializací, kterou jsem si vybral v průběhu studia na katedře žurnalistiky, tedy specializací na psanou vědeckou žurnalistiku a popularizaci přírodních věd.
Zdůvodnění volby tématu
Můj prvotní zájem o tématiku předurčila fascinace soběstačností, kterou technologie 3D tisku poskytuje uživatelům. Konkrétně jako fanoušek plastikového modelářství vidím v 3D tisku možnost hobby vyžití v dříve netušených rozměrech, kdy bych mohl ovlivnit specifika modelů již ve fázi výroby jednotlivých dílků. Obecně v osobní rovině každý z nás jistě zatoužil po možnosti vytvořit si podle vlastní předlohy plastovou součástku, kterou nutně potřeboval nahradit v často používaném přístroji nebo kterou by přístroj zdokonalil dle požadavků.
To vše technologie umožňuje při užití v zásadě jednoduchých technických principů, což je dle mého přesvědčení faktor, který přispívá k popularizačnímu potenciálu. Nehrozí tak u čtenáře prvotní nezájem daný přílišnou složitostí a neuchopitelností problematiky, o nepředstavitelnosti každodenní aplikace technologie nemluvě.
Technologie 3D tisku je však u nás dodnes na okraji zájmu a leckdy se pojem setkává s nepochopením. Důvod nezájmu lze spatřovat v poměrně vysoké specializovanosti samotného úkonu tisku (užití vyžaduje kromě poměrně rozvinuté technické zdatnosti také zručnost v 3D modelingu) a ještě nedávno také v ceně přístrojů.
Všechny jmenované překážky však dle mého názoru postupem času vymizí, protože s narůstající komunitou zabývající se fenoménem se také zvětšuje počet aktivních tvůrců usnadňujících práci s tiskárnami i uživatelům méně technicky erudovaným.
Taková usnadnění spatřuji v tvorbě volně stažitelných trojrozměrných modelů, které bývají zveřejňovány například na stránkách serveru reprap.org nebo thingiverse.com, na kterých si uživatel může najít požadovaný model předmětu. Pak díky čím dál více se zjednodušujícím se rozhraním mezi přístroji a osobními počítači stačí základní počítačová gramotnost k výběru šablony tisku a spuštění tiskárny.
Poslední výše jmenovaný důvod nezájmu o tuto technologii, cena, však také časem ztrácí na naléhavosti. Cena klesá díky existenci systému RepRap, kterému se mimo jiné věnuji v analytickém článku. Systém RepRap umožňuje dostatečně technicky zdatnému zájemci pomocí zdarma přístupných nákresů a technickým plánům sestavit základní konstrukci tiskárny samotnému. Pokud má také přístup k již existující tiskárně, může ji využít k vytvoření zbývajících specifických části konstrukce, takže prakticky jedinými díly, které si zručný zájemce musí zakoupit, jsou součástky tvořící trysku a čip převádějící vnější příkazy počítače na pohyb konstrukce.
Celý přístroj se poté pohybuje v závislosti na stupni optimalizace v cenové relaci deseti a více tisíc korun. Cena tedy zhruba odpovídá výši, jaké ještě nijak dávno dosahovaly ceny konvenčních dvourozměrných tiskáren. Protože podobným zlevňovacím tendencím podléhají i sériově vyráběné kusy, lze v budoucnu očekávat rozšíření trendu i mimo čistě vědeckou oblast a oblast průmyslové výroby.
Z těchto důvodů považuji za vhodné a zajímavé souhrně poukázat samostatným projektem na existenci a specifika fenoménu a zpřístupnit téma i nevědecké veřejnosti.
Zdroje a stav problematiky
Jak již bylo řečeno, 3D tisk se dle mého názoru nenachází v širokém povědomí veřejnosti. O tom svědčí skutečnost, že většina komunikátů přístupných na internetu, které jsou věnovány fenoménu, se nachází na specializovaných stránkách typu root.cz nebo chip.cz, které jsou velmi vydatným zdrojem nejnovějších informací o fenoménu.
Nevědomí veřejnosti o fenoménu nepomáhá ani vědeckopopularizační produkce zpravodajských serverů. Mainstreamové zpravodajské servery sice vzhledem k opakujícím se článkům věnovaným tématice zmínky o 3D tisku již tagují, nicméně díky těmto tagům lze snadno zpozorovat, že je fenoménu věnován poměrně malý prostor. Pro příklad na serveru idnes.cz bylo letos (2014) vyprodukováno pouhých 22 relevantních komunikátů dotýkajících se tématu.
Drtivá většina tématických příspěvků produkce těchto serverů však připadá na krátké zprávy o možné aplikaci technologie, nedovolující celostní pochopení fenoménu. Dle mého názoru je taktéž v stávajících příspěvcích věnován zbytečně velký prostor dlouhodobým výzkumům, které sice slibují velmi působivé výsledky (jako příklad uveďme 3D tisk náhradních lidských orgánů, který je dnes však v zárodku), avšak často se nacházejí ve stadiu tzv. Blue skies research, tedy základního výzkumu činěného pro výzkum samotný, jehož reálná aplikace bude možná až po určité době
Takové zprávy potom jsou sice velmi slibné a čtivé, avšak mohou evokovat ve čtenáři představu spojení fenoménu pouze se vzdálenou budoucností. Z tohoto důvodu budou vypracované krátké články naznačující možné využití technologie věnovány buď již prováděné aplikaci 3D tisku nebo aplikaci prováděné ve velmi dohledné budoucnosti.
Pro úplný výčet vyžadovaný předpisy pro zpracování samostatných projektů bych ještě poznamenal, že mi není znám jediný případ samostatného projektu vypracovaného na katedře žurnalistiky Univerzity Palackého, který by se tématem zabýval. Klasifikuji tedy mediální zpracování tématu za velmi povrchní a okrajové, a proto považuji za vhodné popsat fenomén celostně, a to i s naznačením diachronního vývoje.
Osobně jako zdroje pro předběžné uchopení tématiky preferuji výše zmíněné portály specializované na techniku, ale také internetové stránky samotných výzkumníků a firem pracujících s technologií. Za velmi vyčerpávající, i když samozřejmě méně reliabilní, považuji internetovou encyklopedii RepRap technologie, kterou je výše zmíněný server Raprap.org, fungující na podobné bázi jako internetová encyklopedie Wikipedia.
Jak reliabilní, tak velmi užitečné informace lze získat také z publikací čistě vědeckého rázu, jakým je například časopis s názvem 3D Printing and Additive Manufacturing. Tyto publikace obsahují skutečně kvalitní informace, avšak jsou v některých tématech zaměřeny natolik odborně a teoreticky, že poskytnuté informace nemají nijak zvláštní popularizační potenciál. I přesto je osobně považuji za vhodné k prostudování i od novináře-popularizátora.
Spolehlivým zdrojem informací a jedním z vcelku úspěšných popularizátorů je česká firma 3D Factories produkující 3D tiskárny, která vydává tiskové zprávy zabývající se nejen vlastními produkty, ale technologií celkově. Samozřejmě je k takovému zdroji nutné přistupovat opatrně, protože odborníci placení firmou musejí i některé kontroverznější aspekty fenoménu (jmenujme například domácí 3D tisk střelných zbraní) interpretovat a priori optimisticky, poněvadž s celkovou popularizací fenoménu jsou materiálně spjati.
K tématu bych rád nakonec jmenoval zdroj jak informačně kvalitní, tak i v popularizační rovině velmi úspěšný a dá se říci i poměrně nestranný. Je jím internetový blog Josefa Průši. Inovátor Josef Průša je velkým propagátorem technologie 3D tisku, kterému se s vlastnoručně sestrojenou RepRap konstrukcí tiskárny podařilo proniknout i do mainstreamových médií, a to dokonce i do pořadů nezaměřujících se na vědeckou popularizaci. Za všechny jmenujme pořad České televize Na Plovárně, kde se podle vyjádření moderátora Marka Ebena stal Průša dosud nejmladším hostem.
Ideový plán
První, nejdelší článek se bude funkcí přibližovat žánru rozboru (analýzy) daného tématu. Dle Jílka (2005) je analýza textem využívajícím primárně výkladového a informačního postupu k poskytnutí informací čtenáři, který si poté může sám učinit závěr. Od zmíněné definice se však cíleně odliším užitým jazykem, který v zájmu čtivosti bude v omezené míře obsahovat i příznakové prostředky. Cílem bude text žánrově a stylově přiblížit popularizačním textům v takové podobě, jak je můžeme nalézt například v časopisech Epocha, 21. století apod.
Článek se zaměří na vznik a vývoj fenoménu 3D tisku a jeho rozšíření, přičemž bude věnována zvláštní pozornost systému RepRap, který, jak již bylo řečeno výše, považuji za jeden z faktorů přispívající k rozšíření 3D tiskáren i mezi nevědeckou veřejnost. Zřetel bude brán také k rozvoji a rozšíření 3D tisku v České republice. Zmíněny budou fungující laboratoře tisku a nebo informace o komunitě, věnující svůj volný čas fenoménu.
Další, středně dlouhý článek, bude věnován.profilu zpravodajskému rozhovoru jedné z osobností věnující se technologii 3D tisku. Tou osobností je Pavel Vitvar, který, přestože již absolvoval pražskou ČVUT, stále zůstává v čele studentské laboratoře 3D tisku nacházející se na strahovských kolejích. Otázkami nejen na osobní zkušenost s fenoménem, ale také na samotný provoz laboratoře 3D tisku představím převládající současné využití technologie a částečně i současný stav komunity zabývající se fenoménem.
Zbylé dva krátké články pak ve formě kónických vědeckopopularizačních zpráv budou informovat o plánovaném využití 3D tisku v budoucích projektech. Prvním projektem je projekt využití technologie při zásobování Mezinárodní vesmírné stanice obíhající na zemské orbitě.
Druhý projekt, o kterém hodlám informovat, se zabývá umělým vytvářením tkáně lidských jater, což je téma, které se objevilo v době psaní tohoto záměru a bylo dle mého názoru zpracováno příliš senzacechtivě, se zbytečným zdůrazněním tohoto výzkumu jako předchůdce 3D tisku celých funkčních orgánů. O tom však nemůže být řeč, poněvadž tloušťka takto vytvářené tkáně spadá do řádu mikrometrů. Uvádění takto dezinterpretovaných informací může, jak již bylo výše řečeno, evokovat ve čtenáři zbytečnou představu o příliš časově vzdálené aplikaci technologie.
Protože činnost společnosti tisknoucí jaterní tkáně považují za zajímavou i bez přílišného poukazu na vzdálené dopady jejího výzkumu v budoucnosti, zpracuji téma tak, aby byl zdůrazněn bezprostřední dopad objevu, který je i tak značný.
Spojením všech tří skupin článků v jeden uzavřený celek by se rovina historické geneze naznačené analytickým článkem spojila s rovinou současného využití naznačeného v rozhovoru a s rovinou budoucnosti fenoménu obsažené v kónických zprávách. Díky tomu by čtenář projektu měl získat celkový přehled o vývoji a perspektivách technologie 3D tisku.
Plánování a postup práce
Pokud pominu požadavky katedry žurnalistiky na formu vypracování samostatného projektu, tak úmysl naznačit diachronní vývoj byl primární šablonou, který do jisté míry předurčil výběr publicistických žánrů v širším slova smyslu, kterými jsem téma technologie 3D tisku hodlal uchopit.
Aspekt historického vývoje technologie jsem považoval za tak komplexní skutečnost, která si vyžádá analytického zpracování balancujícího na hraně mezi odborným a publicistickým stylem. Blízkou budoucnost jsem se rozhodl vyjádřit zpravodajskými příspěvky. Již existující současný stav dle mého názoru vyžaduje co nejbezprostřednější reprezentaci jevu, kterou může přinést právě zpravodajský rozhovor. Výběr posledních žánrových útvarů, dvou kónických zpráv, si dovoluji se vší upřímností označit jako nahodilý, určený snad jen svým doporučeným rozsahem (cca 3000 znaků).
Ke konkrétnímu tématickému vymezení. V analytické části pracující primárně s genezí fenoménu 3D tisku nebylo třeba nějak téma zužovat. Požadovaná délka a analytické zaměření článku umožňovalo informování o všech významných aspektech technologie. Proto jsem v tomto článku předpokládal užití schopnosti důkladné rešerše spíše než schopnosti nalézt chytlavou variaci či uchopení tématu.
Protože komunita 3D tisku je u nás v současnosti velmi aktivní, mohl jsem si konkrétní variaci tématu vybírat. Nakonec můj výběr padnul na projekt studentské 3D tiskárny, který se mi zdál velmi sympatický a dostatečně charakterizující pionýrské období popisované technologie.
Konkrétní témata obou zpravodajských článků jsem prvotně vyhledával tak, aby kromě vztahu k fenoménu 3D tisku splňovala určité znaky, které by umožnily bezproblémové splnění zadání. Těmito znaky byly reálná a bezprostřední aplikace technologie 3D tisku a institucionalita původce informace. O důvodech bezprostřednosti aplikace jsem se rozepsal již výše. Institucionalita původce byla mou podmínkou při výběru konkrétního tématu, protože umožňovala co nejméně pracné splnění zadání. U takových institucí lze totiž předpokládat existenci tiskového oddělení, které by mi práci usnadnilo poskytnutím press kitu s informacemi vztahujícími se k události nebo reliabilním zodpovězením doplňujících otázek, což se také nakonec v obou případech stalo. Společnost Made In Space měla svůj press kit přístupný již online se všemi relevantními informacemi, společnost Organovo mi svůj press kit poslala na požádání a také mi jeden z tiskových mluvčí zodpověděl konkretizující dotazy.
Můj původně předpokládaný časový plán byl rozvržen velmi obecně, což je neblahá skutečnost, o které se hodlám zmínit důkladněji níže v sebehodnotící části textu. Rozvržení práce bylo roztříděno do týdnů, ve kterých jsem se měl věnovat podobné činnosti.
První týden jsem se tedy dle plánu měl věnovat základní rešerši, kterou jsem si taktéž hodlal aktualizovat časový předěl mezi vytvořením původního zadání samostatného projektu (listopad 2013) a předpokládaným časem tvorby projektu (říjen a listopad 2014). V tomto týdnu jsem si taktéž měl přesně určit osoby, které hodlám v souvislosti se zpracováním jednotlivých článků kontaktovat.
Druhý týden byl věnovaný rozšiřující rešerši, která byla věnována již konkrétním potřebám analytického článku, který jsem měl v základní podobě vypracovat. Umístění rozšiřující rešerše před kontaktování osob poskytujících dodatečné informace a citace pro objektivizaci textů jsem považoval za vhodné, protože důkladnou rešerší jsem měl získat kompetence pro věcný dialog, kterým má novinář mnohem větší šanci na získání relevantních informací.
Třetí týden měl být věnován samotnému kontaktu dotazovaných osob a zpracování získaných informací. Předpokládal jsem tedy mít ve třetím týdnu v základě hotovy dva nejdelší články, které jsem v průběhu následujících týdnů modl dopracovávat.
Čtvrtý týden jsem předpokládal, že zpracuji nejkratší aktuální zprávy, dokončím komunikáty zbylé a začnu vypracovávat záměr samostatného projektu, který bych dokončil v týdnu pátém, který byl také považován za jakousi časovou rezervu. Předpokládaný začátek prací na projektu jsem tedy umístil, jak již bylo výše poznamenáno, mezi říjen a listopad roku 2014.
Sebehodnocení
Při zpětné reflexi samostatného projektu rozeznávám dva aspekty práce, kterých jsem se zhostil s odlišnými výsledky.
Prvním aspektem je splnění záměru v rovině obsahového zaměření. Podařilo se mi propojit všechny tři časové dimenze (minulost, přítomnost i blízkou budoucnost fenoménu), a tím celistně informovat příjemce méně obeznámeného nebo neobeznámeného s technologií vůbec.
Samozřejmě si však nelze mnou užité slovo celistně vykládat jako slovo úplně. Úplné informovanosti nelze dosáhnout přečtením čtyř textů, které jsou nadto popularizačního charakteru. Taktéž jsem si vědom nebezpečí, které plyne z představení současného stavu využití 3D tisku formou rozhovoru s technologickým nadšencem. Je jasné, že takovým zobrazením lze dezinterpretovat stávající scénu 3D tisku jako scénu domácích kutilů, studentů a fanoušků elektrotechniky. Proto na současné použití profesionálně-komerčního rázu poukazuji v analytickém textu, avšak uznávám, že okrajově a v porovnáním s rozhovorem neproporčně.
Chybou může být taktéž rozdílný stupeň popularizace. I když jsem se snažil, aby každý článek byl čitelný samostatně, bez informací z jiných příspěvků, nemohu si nevšimnout jistých rozdílů v míře zjednodušení pro méně poučeného čtenáře.
Zatímco analytický článek a kónické zprávy jsou dle mého názoru ve velmi popularizované a zjednodušující formě, rozhovor považuji za mnohem méně popularizační a více odborný, avšak i tak jej vnímám jako přístupný běžnému čtenáři, i když při reálném otištění by bylo nutné jej zařadit za nějaký podobný text věnující se tématu.
I když nízký stupeň popularizace v rozhovoru lze možná považovat za chybu z mé strany, způsobující nekoherenci ve vztahu k ostatním textům, představuje jeho bezprostřednost a konkrétnost přínos realizační části samostatného projektu jako celku.
Taktéž si uvědomuji celkovou nahodilost, s kterou představuji blízkou budoucnost využití 3D tisku. Využití při kosmických letech a nebo v lékařství patří sice k hlavním vývojovým proudům technologie, avšak opět proporcionelně zastiňují stejně zajímavé i stejně důležité možnosti budoucího využití krátce zmíněné v analytickém textu.
Navzdory výše řečenému si však troufám tvrdit, že původního cíle týkajícího se obsahového zaměření jsem dosáhl vcelku úspěšně.
Méně úspěšný jsem byl v dodržení časového plánu. To zapříčinila v první řadě má inherentní povaha, kvůli které mám ve zvyku oddalovat finální zakončení prací nacházením dalších a dalších informací a faktů, které by se daly využít ve vypracovávaných textech, avšak které s přibývajícím časem se stávají podružnějšími a leckdy i redundantními. V podstatě jsem empirickou zkušeností zjistil funkčnost tzv. Parkinsonova zákona, tedy že: “Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni k dispozici času.“ Nedodržením i tak dost obecně definovaného časového plánu uplynulo od začátku prací do jejich konce více času než předpokládaných pět týdnů. Sebekriticky přiznávám, že se delší doba zpracování výrazně neprojevila na kvalitě, protože samotná práce méně důraznou konfrontací s pevně daným časovým plánem trpěla mnohem větší neefektivitou, kterou bych si nemohl dovolit v přísněji sledovaných a kontrolovaných podmínkách.
Proto jako poučení pro podobné projekty považuji uvědomění si důležitosti konkrétně formulovaných časových plánů skládajících se z předem definovaných milníků, ve kterých má každý stanovený přesný a neoddiskutovatelný den splnění. Dále bych zpětně považoval za neefektivní vědomé nechání si celého týdne jako časové rezervy, poněvadž do tohoto týdne s blíže neurčenou funkcí jsem postupem práce přesouval různé činnosti, na první pohled marginálního charakteru, avšak nezbytné k finálnímu dokončení jednotlivých úkonů, například vymýšlení titulků, ověřování diskutabilních tvrzení apod. Počet těchto úkonů byl však nakonec tak veliký, že na jejich splnění týden nestačil a doba práce se tak neúměrně prodloužila.
Základní literatura a zdroje
JÍLEK, V. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty, Olomouc: Univerzita Palackého, 2005
3D Printing and Additive Manufacturing. Edited by H. Lipson. 2014 - , New Rochelle: Liebert, 4x ročně, ISSN: 2329-7662. (zkoumán v internetové podobě částečně přístupné z http://online.liebertpub.com/toc/3dp/1/3 )
Additive Manufacturing. Edited by R. Wicker. 2014 - , Oxford: Elsevier, 4x ročně, ISSN: 2214-8604 . (přístupné z http://www.journals.elsevier.com/additive-manufacturing/ )
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/211522160100042-na-plovarne-s-josefem-prusou/video
Internetové rozcestníky užité pro rešerši převládajícího zobrazení fenoménu a pro všeobecnou rešerši
http://www.byznys.ihned.cz/?p=020000_tags&overview[tag_id]=231704&overview[from]=15
http://www.wiki.idnes.cz/3d-tiskarna-cw5-/vedci.aspx?klic=458120
http://www.economist.com/topics/digital-fabrication
http://www.chip.cz/vyhledavani/3D%20tisk
http://www.root.cz/vyhledavani/?qs=3D+tisk&sa=Hledat
http://www.21stoleti.cz/?s=3D+tisk
http://www.scienceworld.cz/?s=3D+tisk&x=0&y=0
Interetové stránky, využité pro rešerši, získání základních informací či citací užitých v některých článcích:
http://www.josefprusa.cz/blog/
http://3dtiskarna.sh.cvut.cz/cs/o-projektu
http://www.3dfactories.com
http://www.reprap.org
http://www.madeinspace.us/presskit/
http://www.nasa.gov/content/international-space-station-s-3-d-printer/#.VHzBB2eZzWY
http://www.organovo.com/tissues-services/3d-human-tissue-models-services-research/tissue-models/3d-human-liver-tissue-model
http://www.edition.cnn.com/2014/02/13/tech/innovation/the-night-i-invented-3d-printing-chuck-hall/
http://www.adrianbowyer.blogspot.com/
