pá., 27. duben 2012 10:54

Obnova památek ve Žďáru nad Sázavou

  Samostatný projekt psaná/kulturní žurnalistika

„Naše památka zaujme pouze určitou skupinu lidí,“ říká vedoucí ITC Karel Čermák

Žďár nad Sázavou – Areál bývalého cisterciátského kláštera ve Žďáru nad Sázavou prodělal za posledních dvacet let rozsáhlou rekonstrukci. Proměnil se tak ze zdevastovaného objektu v místo, kam ročně jezdí tisíce turistů z celé České republiky. Co všechno tato proměna obnášela nám sdělil vedoucí informačního a turistického centra areálu žďárského kláštera pan Karel Čermák.

Hned na úvod se musím zeptat, nacházíme se na zámku nebo v klášteře? Cedule před vstupem zvala na prohlídku zámku, ale u pokladny čtu, že si mohu zakoupit vstupenku na prohlídku kláštera.
Uznávám, že situace může na první pohled vypadat nepřehledně. Mnoho turistů bývá stejně zmatených jako vy. Jedná se původně o klášter, který byl v roce dvanáct set padesát dva založen mnichy z řádu Cisterciáků. V devatenáctém století pak přešel do soukromého vlastnictví rodiny Kinských, kteří jednu jeho část využívaly jako obytné prostory. Z toho důvodu tomu začali říkat zámek. Ale klasický zámek jako takový tady nikdy nestál.

Kdo areál v současné době spravuje?
Majitelem areálu je rodina Kinských, celý objekt je tedy soukromí. Jedinou výjimku tvoří bazilika Nanebevzetí Panny Marie, která je v majetku církve a je financována z jejich vlastních zdrojů. O zbytek pečuje Kinského hospodářství akciová společnost, která je řízena představenstvem, v jehož čele je Konstantin Kinský. Ten zde má správce, který na chod areálu dohlíží, je jím ekonomický ředitel, inženýr Mívalt.

V jakém roce byl areál opět vrácen rodině Kinských?
Zámek byl Kinským vrácen v roce 1993.

Financují Kinští opravy a údržbu z vlastních zdrojů nebo dostávají nějaký příspěvek od státu?
Financování probíhá výhradně z majetku Kinských. V restituci jim byly navráceny rovněž rozsáhlé lesy a rybníky. Část zisku z tohoto vodního a lesního hospodářství je následně investována do údržby areálu. Kinští dále vlastní ještě zámek v Chlumci nad Cidlinou.

Žijí v současné době Kinští ve Žďáru nad Sázavou?
Do roku 2008 zde žili oba manželé Kinští, tedy jak pan Radslav tak paní Tamara. Přesídlili sem v roce 1993 z Francie, kde byl pan hrabě v emigraci. Nicméně v říjnu roku 2008 pan hrabě zemřel a od té doby tady je paní hraběnka pouze v letních měsících a v zimě je ve Francii u rodiny. Ani jeden z jejich dvou synů zde nebydlí.

Jak byl areál využíván před rokem 1993? Používal se k nějakým kulturním účelům, bylo vůbec možné jej navštívit?
Za minulého režimu byl plně funkční konventní kostel Nanebevzetí Panny Marie, který je dnes již bazilikou. Ten byl, stejně jako je tomu dnes, spravován místní farností. Dále zde měl své působiště sbor dobrovolných hasičů, který tady působí dodnes. Své sídlo zde měla také lesní správa, která se alespoň částečně starala o hlavní budovu, v níž jsou dnes kanceláře Kinského hospodářství. Konventní budova byla příležitostně využívána k výstavám, byla rovněž snaha udělat v ní muzeum dělnického hnutí. Tyto plány se ale nakonec nepodařilo uskutečnit. Jediný objekt, který tak mohli turisté navštívit, bylo Muzeum knihy, které je pro veřejnost otevřeno již od roku devatenáct set padesát sedm a dodnes je spravováno Národním památkovým ústavem, který platí za pronájem prostor Kinským. Nicméně o areál nebylo nijak zvlášť pečováno, rozhodně se nedá mluvit o nějaké systematické údržbě. Na začátku devadesátých let byl tedy v dosti zuboženém stavu, ostatně jako většina podobných objektů.

Od kdy je zde turistické centrum, zajišťující průvodcovské služby, provozováno?
Když pan Kinský převzal zpět svůj majetek, začal pracovat na tom, aby areál trochu zvelebil. Jeho záměrem bylo zpřístupnit jej veřejnosti, aby to tady začalo zase trochu žít. Tehdy ještě působila v konventní budově skupina Cisterciana sarensis. Ta zajišťovala průvodcovské služby v poutním kostele na Zelené hoře, přičemž průvodce s návštěvníky chodil právě z konventní budovy, která je od kostela vzdálena asi kilometr, kilometr a půl. Byl to, abych tak řekl, trochu kocourkovský systém. Skupině Cisterciana sarensis bylo nabídnuto, aby provozovala rovněž konvent. Pan Kinský velice usiloval o to, aby tam byla nějaká výstava. Nicméně jak se časem ukázalo, tato společnost nebyla schopna vůbec ničeho. Z toho důvodu dostala v roce devadesát devět výpověď a od roku dva tisíce je tu provozováno turistické centrum.

Proč centrum provozuje zrovna firma ŽĎAS, která se jinak zaměřuje na kovoobráběčství?
Na podzim roku devatenáct set devadesát devět navštívil pan Kinský společnost ŽĎAS, kde bylo domluveno, že by si zde firma zřídila propagační zámecké centrum, a že bychom provozovali konvent s nějakou smysluplnou expozicí. Od roku dva tisíce pak začalo toto centrum skutečně fungovat a zajišťovat průvodcovské služby. Zřizovatelem je tedy ŽĎAS, který platí nájem za pronájem prostor, neprovozují ho tak přímo Kinští.

Jak vypadaly začátky turistického ruchu tady v areálu? Co vše mohli návštěvníci vidět?
V sezoně dva tisíce - dva tisíce jedna jsme zahájili prohlídky konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie, čehož jsme se ujali po domluvě s místní farností. V přízemí konventní budovy byla zřízena expozice Pocta Santinimu, která mapuje život a dílo nejvýznamnějšího českého architekta barokní gotiky Jana Blažeje Santiniho Aichla. Tuto expozici je možné si prohlédnout dodnes. V prvním patře konventu bylo tehdy zřízeno muzeum klavíru, u jehož zrodu stál doktor Kinský. Ten osobně v Praze vyjednal v Muzeu hudby výpůjčku klavírů, z nichž některé byly světové unikáty. Muzeum zde již v současné době není, klavíry si je možné prohlédnout na zámku v Litomyšli. V prvních letech provozu naše informační centrum rovněž zajišťovalo průvodcovské služby v poutním kostele svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Poté, co tuto činnost přestala provozovat skupina Cisterciana Sarensis, nebyl nikdo, kdo by se této činnosti ujal. Poutní kostel tehdy patřil pod Národní památkový ústav Brno, kde byli velice rádi, že se této činnosti zhostíme, neboť sami nevěděli jak s objektem naložit.

Kdy došlo k oddělení Zelené hory a areálu zámku?
K rozdělení těchto dvou památek a utvoření dvou oddělených a samostatných subjektů došlo v roce dva tisíce pět. Jak jsem již říkal, do té doby zajišťovalo průvodcovské služby naše informační centrum. Bylo tak možné zakoupit vstupenku, která zahrnovala jak areál zámku, tak rovněž poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře.

Z jakého důvodu k tomuto rozdělení došlo?
V roce dva tisíce pět se správy poutního kostela namísto Národního památkového ústavu Brno ujal Národní památkový ústav Telč správa památek UNESCO, který se rozhodl, že na provádění zaměstná vlastní lidi a Zelená hora nám tak byla po rozjezdu, který jsme udělali, násilně odebrána. Do té doby šly veškeré tržby do naší kasy, avšak památka je stále v majetku státu, ještě nebyla navrácena církvi. Je to rovněž stát, který financuje veškeré opravy poutního kostela, proto je celkem logické, že usiluje o to, aby tržby šly jemu. Vždyť jen ty největší opravy na kostele, tedy restaurování ambitů a kopule, stály dohromady něco kolem devadesáti milionů korun.

Neplánuje se do budoucna opětovné spojení se Zelenou horou či nějaký ucelený okruh, který by zahrnoval jak zámek tak Zelenou horu?
Nic takového se neplánuje a bohužel to už ani nebude možné. Stát se poutního kostela svatého Jana Nepomuckého nikdy nevzdá, takže my už tam nikdy provádět nebudeme. Pochopitelně by to bylo lepší i pro turisty, kteří k nám zavítají. Často jim musíme složitě vysvětlovat, že my nemáme s provozem poutního kostela naprosto nic společného, že jsme samostatný subjekt, a proto si musejí na každou památku koupit zvláštní vstupenku. Navíc i výklad průvodců by byl ucelenější. Takhle slyší spoustu stejných informací jak u nás, tak i na Zelené hoře, ale nedá se nic dělat.

Zmínil jste, že by Zelená hora mohla být navrácena zpět církvi.
Ano, tyto plány skutečně existují. Kostel Svatého Jana Nepomuckého je zahrnut v seznamech majetku, které mají být navráceny církvi. Zatím tento návrh neprošel. Jestliže se ale kostel skutečně církvi vrátí, tak už se ví, že chod areálu bude zajišťovat rovněž sama jako dnes Národní památkový ústav Telč, včetně svých vlastních průvodců. Církev potřebuje, aby jim co nejvíc objektů vydělávalo, protože svůj provoz bude muset financovat výhradně z vlastních zdrojů. Projekt vrácení majetků a finančního odškodnění církvi počítá mimo jiné s tím, že do deseti let by se církev měla úplně odloučit od státu. To znamená, že budou muset být zcela soběstační, neboť se už nebudou moci spolehnout na státní dotace. Bude tedy zapotřebí veškerých prostředků, aby mohl chod církve i nadále pokračovat tak jako je tomu dnes a tady už přestává veškerá legrace.

Co vše je tedy momentálně možné v areálu zámku navštívit a pro jaké objekty poskytujete průvodcovské služby?
V letošní sezoně si mohou návštěvníci s průvodcem prohlédnout tři objekty. Prvním je bazilika Nanebevzetí Panny Marie, jejíž přestavbu projektoval v 18. století Santini a která je po kompletní rekonstrukci. Druhým objektem je již několikrát zmíněná konventní budova, kde se v prvním patře nachází stálá expozice Pocta Santinimu. Ve druhém patře je od roku 2008 umístěna expozice s trochu krkolomným názvem Barokní umění ze sbírek Národní galerie v Praze. Jsou zde vystavována díla významných barokních umělců. K vidění jsou jednak obrazy a rovněž sochy, z nichž mnohé nebyly dosud nikde vystavovány. Třetím objektem, který u nás mohou turisté navštívit, jsou bývalé klášterní konírny, v nichž je nyní umístěna výstava, mapující historii rodu Kinských.

Jsou pro letošní rok nachystány nějaké novinky, třeba v podobě nových exponátů?
Nic takového, výstavy mají stejnou podobu jako v minulých letech. Nové je snad jen to, že od letošního roku naši průvodci zajišťují víkendoví provoz Muzea knihy. Z úsporných opatření zůstal v muzeu pouze jeden pracovník. Z toho důvodu bylo v loňském roce uzavřeno o víkendech, což u veřejnosti vzbudilo nevoli. Aby se tomu předešlo a i vzhledem k tomu, že Národní muzeum prochází rekonstrukcí a potřebuje někde vystavovat některé své expozice, převezmeme víkendoví provoz my. Tak to bude fungovat do roku 2014, kdy dojde k uzavření Muzea knihy.

Kolik průvodců tedy v současnosti ITC Zámek Žďár zaměstnává?
V současnosti zde pracuje deset průvodců, všichni mají smlouvu o dohodě o pracovní činnosti, kde je limitován počet hodin, který mohou za měsíc odsloužit. Proto jich je zde větší počet, aby se mohli vystřídat a pokrýt tak celou sezonu. Všichni jsou to studenti středních či vysokých škol, kteří mají historii jako koníček a dění v areálu je zajímá. Je to tak lepší i pro nás, neboť by bylo zbytečné platit průvodce po celý rok, když máme otevřeno pouze pět měsíců v roce, tedy od dubna do října.

Kolik lidí areál zámku za rok navštíví?
Náš areál navštíví zhruba těch jedenáct až dvanáct tisíc návštěvníků ročně.

Navštěvují vás i zahraniční turisté?
Větší počet zahraničních návštěvníků jezdí na Zelenou horu a nás míjí. Nejsme v seznamu UNESCO, takže je tento prostor až tak nezajímá. Navíc je to duchovní prostor, proto spousta lidí bývá zklamaná, když sem přichází s očekáváním, že uvidí klasický zámek s různými komnatami a vším, co k tomu patří. Často se tak stává, že si lidé ani nekoupí vstupenku a prostě odejdou. To platí i u tuzemských návštěvníků, neboť česká ateistická veřejnost mívá k podobným objektům poněkud vlažný vztah. Nemůžeme počítat s tím, že oslovíme širokou veřejnost. Jedná se o památku, která zaujme pouze určitou skupinu lidí, kteří se k nám třeba po čase zase rádi vracejí.

Nejsou nějaké plány do budoucna na rozšíření okruhů, popřípadě nějakou větší propagaci areálu za hranice žďárského regionu?
To je spíš otázka na nového vedoucího informačního centra. Letošní sezona bude moje poslední, hlavně kvůli časové náročnosti, kdy člověk musí celé léto pracovat i o svátcích, sobotách a nedělích. Nicméně o žádném plánovaném rozšíření okruhů nic nevím a nemyslím si, že se v brzké době něco takového stane.

Využívá se areál i jiným kulturním účelům? Probíhají zde například nějaké koncerty?
Letos se již potřetí uskuteční akce Otevřené zahrady, kdy rodina Kinských otevře celý areál a lidé se budou moci podívat do míst, která jsou normálně přes rok nepřístupné. Letos se tato akce bude konat dvacátého šestého a dvacátého sedmého května. První týden v červenci pořádá klub Batyskaf rockový Festival pod Zelenou horou. Tradicí je rovněž folk country festival Horácký džbánek, vždy druhý týden v srpnu. Dále je to Klášterní noc, která bývá první týden v září. Pak jsou zde různé letní zábavy, které pořádá místní hasičský sbor, ty jsou tak tři až čtyři do roka. Přes rok jsou různé koncerty v bazilice, některé větší některé menší jako například gospelové vánoce a podobně. Letos zde navíc bude od třináctého srpna celostátní setkání církevní mládeže, což bude velká akce, při níž areál navštíví několik tisíc lidí. Ale aby zde bylo pravidelně třeba nějaké týdenní divadlo nebo nějaký větší počet koncertů, to ne.


 

Ve Žďáru je návštěvník stále na prvním místě

Žďár nad Sázavou – Při představě kláštera se většině lidí vybaví mlčenliví mniši, tiše meditující v zahradách či kostele. Nic takového ale v tom žďárském nenajdete. Místo toho si zde můžete prohlédnout nádherně zrekonstruovaný barokní kostel, výstavu o architektu Santinim či expozici barokních obrazů a soch, zapůjčených z Národní galerie. K tomu všemu navíc dostanete výklad od průvodkyně, která se nepřestane usmívat ani poté, co ji zvídaví turisté asi po desáté skočí do výkladu, aby mohli položit své dotazy.

Již u pokladny je jasné, že dnes se sem žádné davy hrnout nebudou. Pokladní mi oznamuje, že jsem teprve třetí, kdo si kupuje lístek na další prohlídku, která má začínat ani ne za pět minut. S úderem jedné hodiny si naši tříčlennou skupinku vyzvedává mladá průvodkyně. Trasa začíná před konventním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, kde jsme hned od začátku zasypáni obrovským množstvím informací a zajímavostí, vztahujících se k areálu kláštera. Je jasné, že průvodkyně si výklad, při němž živě gestikuluje rukama a stále na něco ukazuje, náramně užívá. „Po zimě je člověk odpočatý, nabitý energií a na provádění se těší,“ říká slečna, která se představila jako Marie, při vstupu do kostela. Jak se dozvídáme uvnitř, s délkou sedmdesáti šesti metrů se jedná o druhý nejdelší kostel na Moravě, jenž byl před třemi lety povýšen na baziliku minor, kterých je v České republice pouze patnáct. Interiér na jehož úpravách se v sedmnáctém století podílel rovněž významný architekt Santini, je po celkové rekonstrukci, takže oltáře, kterých je v kostele hned jedenáct, září novotou. Stejně jako všechny sochy a obrazy, které byly rovněž pečlivě zrestaurovány. Unikátem kostela jsou jeho varhany, umístěny netradičně v přední části u hlavního oltáře. Pocházejí z roku 1723 a jsou stále funkční, přičemž jsou posazeny na oblouku, který bez jakýchkoli podpěr  nese celou jejich obrovskou váhu. „A nyní se přesuneme do budovy klášterního konventu, kde se podíváme na Santiniho expozici,“ zavelí Marie rázně svým zvučným hlasem poté, co se ujistí, že si kostel již všichni prohlédli.

I přes to, že jsme pouze tři, se nikam nespěchá, průvodkyně ochotně odpovídá na dotazy a trpělivě čeká s výkladem, když se někdo opozdí za skupinou. „Přes léto míváme i větší skupiny, ale teď mimo hlavní sezonu sem zas tolik lidí nechodí. Ale rozhodně nikoho neodbýváme, i když je takováto menší skupina, věnujeme se stejně všem turistům“ sděluje mi Marie při přechodu mezi budovami. V konventu se již moc původních prostor nezachovalo, většina pochází až z dvacátého století. Mohou za to četné požáry, kvůli kterým musel být prakticky celý přestavěn. Expozice Pocta Santinimu, která mapuje život a dílo tohoto architekta, je bohužel poněkud chudší, co se exponátů týče. Je vidět, že je určena spíše zájemcům o architekturu a její historii, laik bude s její prohlídkou rychle hotov. „Není to nejvhodnější třeba pro rodiče s malými dětmi. Ti často musejí z prohlídky odejít dřív, protože dítě už to nebaví a začne zlobit,“ přiznává Marie. Na závěr prohlídky si pak můžeme prohlédnout osmnáct metrů hlubokou klášterní studnu a projít se po rajské zahradě, kam se dřív mniši chodili ponořit do svých myšlenek a v klidu přemítat. Zde prohlídka končí, a proto se s námi průvodkyně s přáním hezkého dne loučí, přičemž se zdá, že od začátku prohlídky uběhlo deset minut a ne celá hodina.

Jistě se najde spousta zachovanějších středověkých klášterů. Určitě narazíte na výstavy, které budou zajímavěji zpracovány. Nicméně žďárský klášter se může pochlubit ochotným personálem, u kterého jsou návštěvníci na prvním místě, díky čemuž si budete moci vychutnat prohlídku pěkně v klidu bez zbytečného stresu. A to bohužel na našich památkách pravidlem nebývá.


 

Kostel, jenž byl osm let bez střechy, je dnes památkou UNESCO

Žďár nad Sázavou - Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou patří bezesporu k nevýznamnějším barokním památkám v České republice. Svědčí o tom rovněž jeho umístění na seznam památek UNESCO. Kostel byl za dobu své existence několikrát poničen, sloužil jako stáj pro dobytek a dokonce hrozilo, že kvůli chybějící střeše a promáčení zdí úplně spadne. Nakonec ale vše přečkal a díky četným opravám v posledních letech ho mohou návštěvníci obdivovat v celé jeho kráse.

Svatý Jan Nepomucký a jeho odkaz

Nejvýraznějšími postavami, které se na stavbě kostela podílely, jsou tehdejší opat žďárského kláštera Václav Vejmluva a architekt Jan Blažej Santini Aichel. Opat Vejmluva byl fascinován kultem Jana Nepomuckého, a proto s ohromnou radostí uvítal, když 15. dubna 1719 byla mezi kostmi budoucího světce objevena nezetlelá měkká tkáň, která tehdy byla určena jako jazyk. Tento nález byl interpretován jako potvrzení Janova světectví. Podle legendy měl totiž Jan odmítnout vyzradit zpovědní tajemství manželky Václava IV., za což ho král nechal shodit do Vltavy, kde utonul. Opat se proto rozhodl, že ještě nebeatifikovanému mučedníkovi vystaví poutní chrám. Počínal si velmi rychle, neboť výstavba začala z hlediska tehdejší praxe zcela neobvykle uprostřed stavební sezony 13. srpna 1719. Za čtyři měsíce tak byl hotov projekt, zajištěna dodávka kamene, najmutí kvalifikovaní řemeslníci. V roce 1721 se dokonce podařilo získat vzácnou relikvii, totiž právě onen domnělý jazyk sv. Jana Nepomuckého, který byl umístěn do klenby kostela ve svatozáři paprsků. Kostel se tak stal zároveň světcovým relikviářem.  Stavební práce postupovaly velice rychle, a tak mohl být kostel, který byl tehdy pouze provizorně vyzdoben, vysvěcen již 17. záři 1722. Po tomto datu začala být provizorní výbava kostela nahrazována definitivními díly. Hlavní podíl na výzdobě měly především sochařské a řezbářské práce, což bylo rovněž dáno charakterem Santiniho architektury. V kostele najdeme díla takových umělců jako například Jan Pavel Czechpauer, Ignác Rohrbach či Řehoř Theny. Kolem roku 1730 byla výzdoba již zcela hotova.

Skrytá symbolika čísel

Poutní kostel nechal opat Vejmluva postavit na hustě zalesněném návrší nazývaným Černý les, jež se nacházelo v bezprostřední blízkosti kláštera. Les nechal vymýtit a pahorek nazval nově Zelenou horou, což mělo připomínat údajné místo výchovy sv. Jana Nepomuckého. Místu, které zatím nemělo žádné sacrum, se dostalo záhy vyššího posvěcení. Traduje se, že během stavby poutního kostela vyšla nad pahorkem za jasného dne hvězda, která silně zářila. Samotný chrám v sobě skrývá mnoho symbolů a odkazů týkajících se jak sv. Jana Nepomuckého, tak i kabalistického učení a symboliky čísel. Zájem opata Vejmluvy o kabalistické učení byl obecně znám, o Santinim je mimo jiné doloženo, že si kabalistickým písmem a číselnými šiframi vedl svůj soukromý deník. Celá stavba je tvořena pouze kružnicemi a segmenty, nenajdeme v ní ani jedinou přímku. Půdorysná hvězda, na níž je kostel založen, je pěticípá, což má připomínat hvězdnatou svatozář kolem světcovi hlavy nebo rovněž počet ran na Ježíšově těle při ukřižování. Rozvržení vnějšího prostorového věnce centrály kostela do pěti cípových kaplí, střídaných pěti předsíněmi, vnáší do půdorysné kružnice lodi obrazec vepsaného desetiúhelníka. Poloměr kružnice a strany desetiúhelníka jí vepsaného je poměrem zlatého řezu. Kostel je touto symbolikou určen jako nadpozemský, nebeský chrám snesený na Zemi. Ten je dále obestavěn ambity, které mají půdorys deseticípé hvězdy, a které mají pět bran s pěti kaplemi, zřejmě další odkaz na svatozář sv. Jana Nepomuckého. První Santiniho plán samotného kostela, zaznamenávající půdorys a průčelí plánované stavby, je dodnes zachován v kolekci kresby Moravské galerie v Brně.

Chátrání kostela

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře se stal vyhledávaným místem lidí z širokého okolí, byly k němu rovněž podnikány nejrůznější poutě. Poutní provoz se nezastavil ani poté co 17. března roku 1738 opat Václav Vejmluva zemřel. Avšak v roce 1784 byl kostel poničen požárem a vzhledem k tomu, že ve stejném roce došlo ke zrušení kláštera Císařem Josefem II., nebyl nikdo, kdo by se ujal jeho opravy. Zdálo se tak, že zelenohorský kostel, který byl po požáru bez střechy, stejně jako jeho ambity, podlehne zkáze. Část jeho zařízení byla převezena do okolních kostelů, mohutná stříbrná socha sv. Jana Nepomuckého skončila v mincovně. Varhany s jedním z oltářů byly věnovány do Svratky, dubové lavice byli umístěny do Jam, naštěstí byl ponechán hlavní oltář. Celých osm let byl kostel v takto zuboženém stavu, než se ho v roce 1792 ujal bývalý žďárský konventuál Bonifác Procházka. Bylo však provedeno pouze jednoduché zastřešení objektů, i to ale zachránilo kostel od úplné zkázy. V letech 1815 - 1824 pak proběhly další opravy, které byly financovány výhradně ze sbírek. Tentokrát je koordinoval žďárský farář Josef Linek. V roce 1826 se žďárské panství dostalo do soukromých rukou. Majitel Vratislav z Mitrovic chtěl kostel opravit a zbořit okolní ambity, což nakonec neučinil. V roce 1833 vichřice strhla část krytiny ze střechy, roku 1842 po bouřce shořel krov kostela, v roce 1850 uhodil znovu do kostela blesk a shořela opět část střechy. Další opravy rozsáhlejšího charakteru se realizovaly v letech 1857 až 1860 a byly z převážné části financovány majitelem panství Josefem, knížetem z Dietrichštejna. Jejich pokračování, především na ambitu, v roce 1862 již částečně financovala nová majitelka panství Klotylda hraběnka Clam-Gallasová.

Zápis na seznam UNESCO

V období mezi první a druhou světovou válkou areál opět chátral, chyběly jakékoli stavební úpravy. V roce 1953 se pak vlastníkem poutního areálu stal stát, který rovněž převzal záštitu nad dalšími opravami. Vzhledem k tomu, že památková péče byla obor, který teprve vznikal, neobešla se obnova areálu bez chyb. Rovněž chyběly znalosti tehdejších stavebních postupů ,což práce značně komplikovalo. V roce 1994 započala příprava podkladů pro žádost o zařazení areálu na Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Na sklonku roku 1994 Výbor pro světové dědictví UNESCO schválil zařazení poutního kostela na tento prestižní seznam. V současné době má Česká republika pouze dvanáct takových památek. Tato významná událost s sebou pochopitelně nese povinnost udržovat kostel v co nejlepším stavu. I v současné době je třeba kostel, vzhledem k nepříznivému počasí na Vysočině, neustále opravovat. K dnešnímu dni si jen investice do kopule kostela a ambitů vyžádala téměř sto milionů korun. A vzhledem k rychlosti, s jakou již opravené části chátrají, se dá předpokládat, že tato částka není ani zdaleka konečná.


Unikátní expozice Národního muzea končí svůj provoz

 

Žďár nad Sázavou – Muzeum knihy v areálu zámku rodiny Kinských ve Žďáru nad Sázavou je stálou expozicí Knihovny pražského Národního muzea. Bylo otevřeno před více než padesáti lety a je jediné v České republice a ojedinělé v evropském měřítku. Svou rozlohou patří k největším expozicím tohoto druhu v celém světě. Přesto bude pro případné zájemce otevřeno pouze do roku 2014. Poté bude tato unikátní expozice uzavřena. „Majitel objektu, v němž je Muzeum knihy umístěno, pan Konstantin Kinský, se rozhodl neprodloužit nájemní smlouvu s Národním muzeem,“ řekl vedoucí Muzea knihy Pavel Dvořáček.

Na počátku devadesátých let přešel žďárský zámek z vlastnictví státu do rukou svého původního majitele doktora Radslava Kinského, jenž restituoval areál zámku s celým panstvím. „Díky vstřícnosti doktora Kinského a jeho dobrému vztahu k Národnímu muzeu se podařilo uchovat Muzeum knihy v zámku do dnešních dnů i přes to, že svého času existovala reálná možnost jeho přestěhování do Kutné Hory,“ vysvětlil Pavel Dvořáček. Po smrti doktora Kinského v roce 2008 se ujal správy areálu jeho nejstarší syn Konstantin Kinský. Ten se rozhodl využít budovu bývalé klášterní prelatury, ve které je muzeum umístěno, k jiným účelům. Z tohoto důvodu bude jeho provoz k roku 2014 ukončen. „Majitelem objektu je pan Kinský, Národní muzeum mělo prostory pouze pronajaté. Záleží tedy čistě na něm jak s nimi naloží,“ řekl Pavel Dvořáček. Žádné další změny v areálu nový majitel neplánuje. Výstavy umístěné v jiných budovách zámku rodiny Kinských tak budou provozovány jako doposud. „Naše prohlídkové trasy budou mít i nadále stejnou podobu,“ řekl vedoucí ITC Zámek Karel Čermák.

Zatím stále není jasné, co bude s exponáty po vystěhování ze žďárského zámku. Otázkou je, zda se podaří najít vhodné prostory, kde by mohla být takto rozsáhlá expozice vystavena v celém svém rozsahu. To však nebude lehké, neboť dnes zabírá již dvacet jedna místností v budově prelatury. Jsou zde vystavovány ukázky tiskovin od středověkých rukopisů, přes staré tisky až po současnou grafiku a knižní ilustraci, včetně ukázek samizdatové a exilové literatury zapůjčené z fondů knihovny Libri prohibiti. Součástí expozice je barokní knihovna kapucínského kláštera v Roudnici nad Labem, knihovna zámku Mladá Vožice v klasicistním interiéru někdejší opatské knihovny a osobní knihovna českého historika Gelasia Dobnera v původním mobiliáři. Jak bude s těmito vzácnými exponáty naloženo rozhodne vedení Knihovny pražského Národního muzea. Žďár tak přijde o unikátní turistickou atrakci, kterou si za dobu její existence prohlédlo více než milion návštěvníků.

Muzeum bylo pro veřejnost otevřeno v roce 1957 díky spolupráci doktora Bohumíra Liftky s tehdejší památkovou správou. Během své existence bylo několikrát reinstalováno a rozšiřováno. Unikátní je rovněž monumentální freska Nebeská blaženost Cisterciáků a Benediktinů, která zdobí strop reflektáře prelatury. Byla vytvořena v roce 1734 malířem Karlem Františkem Topperem a nikdy za dobu své existence nebyla restaurována. „Jednou jsme tu měli pána z Národního muzea, který tvrdil, že určitě existují záznamy o nějaké opravě. Po třech měsících pátrání v archivech nám pak nadšeně volal, že skutečně nic nenašel,“ řekl Pavel Dvořáček.


Záměr:

Zdůvodnění volby tématu:

Při volbě tématu jsem byl limitován svou profesní a tematickou specializací. Moje profesní specializace byla psaná žurnalistika, moje tematická specializace byla kulturní žurnalistika. Musel jsem tedy volit téma, které bude možné zpracovat písemnou formou v sérii několika článků a zároveň se bude vztahovat k nějakému kulturnímu tématu. Rovněž jsem se snažil zvolit takové téma, které zajímá i mě samotného a ke kterému mám nějaký vztah.

Po důkladné úvaze jsem se rozhodl vytvořit články, které  by mapovaly obnovu památek ve Žďáru nad Sázavou. Učinil jsem tak z několika důvodů. Tím hlavním byl fakt, že ze Žďáru nad Sázavou pocházím, a proto jsem byl s tamním prostředím obeznámen. Věděl jsem tedy, jak se stav památek během let měnil a že téma tak bude dostatečně nosné. Téma mi bylo blízké i proto, že jsem sám pracoval jako turistický průvodce po památkách a historie mě zajímá.

Toto téma jsem vybral i z toho důvodu, že jsem chtěl ukázat i jinou tvář města Žďár nad Sázavou. Většinou je totiž připomínána pouze nedávná historie tohoto města, kdy bylo za minulého režimu spousta historických budov, zejména na náměstí, zbourána a nahrazena z pohledu tehdejší architektury „moderními stavbami.“ Žďár je tak znám spíš jako město s těžkým průmyslem, panelovými domy a nevzhledným náměstím. Nicméně je to zároveň i město s bohatou historií, které v období baroka bylo, právě díky tamějšímu klášteru, jedním z kulturních center českých zemí. Na to se však v současné době spíše zapomíná.

Cíl práce:

Cílem mé práce je prostřednictvím série čtyř článků přiblížit případnému čtenáři současný stav i historii památek ve městě Žďár nad Sázavou. Toto město bývá turisty často opomíjeno, neboť jeho pamětihodnosti nejsou tak známé. Přesto má návštěvníkům co nabídnout, mimo jiné se v něm nachází jedna z dvanácti památek UNESCO v České republice. Rovněž je zde unikátní Muzeum knihy, které svou rozlohou patří k největším svého druhu na světě. Čtenář, který nemá o tomto tématu žádné povědomí, by pak měl v textech najít důležité informace a v problematice se alespoň částečně zorientovat a pochopit tak, čím je tento areál důležitý a zajímavý.

Zdroje, stav problematiky:

Pravdou je, že o areálu bývalého žďárského cisterciátského kláštera byla napsána celá řada publikací. Stejně tak o něm již bylo mnoho článků v novinách, existuje několik televizních reportáží s touto tematikou. Rovněž byl natočen dokumentární film ve spolupráci s Českou televizí, pojednávající o životě architekta Santiniho, kde je žďárský areál rovněž zahrnut. Měl jsem tedy při tvorbě svého projektu z čeho vycházet, neboť problematika je celkem dobře zmapována.

Žďárský klášter má trochu výhodu v tom, že v něm působil významný český architekt Jan Blažej Santini Aichl. Jedná se o umělce, který značně předběhl svou dobu a jehož stavby jsou obdivovány nejen tuzemskými, ale i zahraničními návštěvníky, a který se těší značné oblibě nejrůznějších historiků architektury. Za jeho nejvýznamnější stavbu pak bývá považován poutní kostel sv. Jana Nepomuckého. Tím je pochopitelně přitahována pozornost i na klášter samotný, neboť i zde Santini působil a navrhl několik budov. To je zřejmě hlavní důvod, proč je tomuto areálu věnována taková pozornost a proč o něm existuje tolik odborné literatury. Z těch nejznámějších historiků, kteří o areálu něco publikovali, můžeme jmenovat takové významné postavy jako je profesor Vít Vlnas či profesor Mojmír Horyna.

Samozřejmě mohou zaznít otázky ohledně toho, proč jsem se rozhodl zpracovat zrovna toto téma, když je o něm napsána již celá řada publikací. Nicméně ty jsou psány odborným jazykem, který nemusí být běžnému čtenáři tolik přístupný a srozumitelný. Moje snaha tak byla oslovit i čtenáře, který o areálu nikdy neslyšel a nic o něm neví.

Zdůvodnění způsobu zpracování:

Jako první bylo zapotřebí rozmyslet jaké texty bude nutné vytvořit. Zadání znělo napsat sérii čtyř článků o minimálním rozsahu 24 000 znaků, přičemž 2 texty měly být krátké v rozsahu 3 000 znaků, jeden středně dlouhý v rozsahu 6 000 znaků a jeden dlouhý, „hlavní“ v rozsahu 12 000

znaků. Byl jsem tedy nucen zohlednit i toto kritérium. Po delší úvaze jsem se proto rozhodl, že dva z textů budou z publicistické oblasti v užším slova smyslu a zbylé dva texty budou zpravodajského charakteru.

Pro nejdelší text jsem zvolil formu publicistického interview. Tuto formu jsem zvolil proto, že umožňuje přehlednou orientaci v textu a usnadňuje tak čtení. Text pojednává o počátcích turistického centra a obnově areálu bývalého cisterciátského kláštera ve Žďáru nad Sázavou, je tedy informačně velice nasycen. Je v něm shrnuto posledních dvacet let péče o areál a jeho různé proměny až do dnešní podoby. Proto bylo při zpracování nutné zvolit takový přístup, který čtenáři umožní snadné vyhledávání klíčových informací. Jílek definuje publicistické interview následovně:

„…tento žánr má v publicistické sféře dvě stylově příznakové modifikace – zpravodajské a publicistické (v užším smyslu slova) interview. Pro publicistické interview jsou užívány všechny typy otázek, tedy nejen alternativní, dichotomické a doplňující, ale rovněž otázky otevřené a kontrolní. Z kompozičního hlediska je typické řazení úvodů, ne však pouze shrnujících, jak tomu je u zpravodajství. Vybrán může být i zajímavý názor, úvaha, případně může být v úvodu interviewovaný představen. Kompozičním specifikem, které tento typ rozhovoru odlišuje od zpravodajské modifikace, je skutečnost, že žurnalista ve svých otázkách navazuje na předchozí výpověď interviewovaného. Dalším specifikem je náhrada otázky větou oznamovací v rámci dialogické repliky, případně užití nedokončené výpovědi, na niž dotazovaný v intencích dialogu navazuje. V části věnované zpravodajství jsme rovněž  zmínili předem připravený tzv. standardizovaný rozhovor, kde jsou otázky určeny, stejně tak jejich pořadí. Tento typ může být uplatněn i v dílčí oblasti publicistické. Podle způsobu naplnění interakce lze dále rozlišovat rozhovor relativně volný, u něhož je stanoven cíl, ne přesné pořadí a obsah otázek, takže dotazující musí v dialogické interakci uplatnit i psychologický přístup k získání odpovědí. Nejnáročnější formou interview je rozhovor hloubkový, který vyžaduje důkladnou přípravu ze strany novináře. Je nutné proniknout do podstaty problému, odhalit motivaci činů, záměrů, hledat spojitosti i v podtextu; novinář musí být vědomě iniciativní a zkoumat nejširší souvislosti, pozadí.“ (Jílek, s. 129)

Druhý text, který má délku 6000 znaků, je souhrnná zpráva. I když text může zřejmě stát na na pomezí odborného stylu a publicistické oblasti v širším slova smyslu. Rozšířená zpráva zachycuje historii poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, je to tedy téma, které se vyvíjelo v čase. Zároveň jsou ale použity termíny. Jílek definuje souhrnnou zprávu následovně:

„Souhrnný typ zprávy je používán u událostí, které se vyvíjely v určitém časovém úseku (průběh konferencí, jednání vlády, parlamentu, zasedání institucí, soudních jednání atd.). Sdělení je stručné, kompozice bývá retrospektivní, primárně je užito věcného informačního slohového postupu. Kromě informací o předmětu sdělení však bývají v současnosti texty doplňovány v rámci objektivizačních postupů (dominantně v závěru) i o rozšiřující informace, pozadí, souvislosti. Souhrnná kompozice může být využita i k produkci textů, v nichž jsou informace podány s největší možnou úsporností, takže se přibližují zprávám v základní podobě, případně bývá řazen krátký rozšiřující úsek.“ (Jílek, s. 118)

Třetím textem o délce 3000 znaků je reportáž z prohlídky areálu žďárského cisterciátského kláštera.  Formu reportáže jsem zvolil proto, že si myslím, že pro čtenáře je často lepší, může-li si přečíst osobní zkušenost někoho jiného. Může ho to zaujmout daleko více než třeba zpráva, kde budou informace podány formou pouhého výčtu. Samozřejmě, že reportáž je ze své podstaty subjektivní, výběr informací v ní uvedených závisí čistě na autorovi. Jílek vymezuje reportáž následovně:

„Naše vymezení žánru vychází z chápání v oblasti literární teorie. Reportáž je zde označována za publicistickou formu, která bývá vydávána i v knižní podobě. Základem je silně subjektivizovaný odraz reality, J. Hrabák hovoří o zprávě očitého svědka o události, zemi aj., v níž se výrazně projevuje autorův bystrý postřeh i osobní vztah k námětu, a to jak při výběru sdělovaných faktů, tak i v jazykovém ztvárnění. Autor je součástí děje, je mu osobně přítomen a příjemci zprostředkovává své zážitky a dojmy. Reportáž má značný informační potenciál, mj. i proto bývá řazena do skupiny textů tzv. informačně-popisných. Z hlediska užitých slohových postupů jsou vedle informačního postupu jejím základem subjektivizovaný statický i dějový popis, vyloučeny nejsou náznaky vypravování, úvahy. Reportáž používá i další příznakové jazykové prostředky a literární postupy, jakými jsou figury, tropy, ale také umělecké vybočení od faktu aj.

Na rozdíl od zpravodajských sdělení, která jsou ve vztahu k události, faktu komplexní, v případě reportáže nejsou zaznamenána všechna fakta, ale pouze ta, která autora zaujala, která považuje za podstatná, zajímavá, což nemusí odpovídat jejich skutečné relevanci. Z hlediska funkcí lze kromě informační a estetické identifikovat také zábavní ve smyslu odreagování, rekreace, případně oslabenou persvazivní.“ (Jílek, s. 139)

Čtvrtý text, který má rovněž délku 3000 znaků, je rozšířená zpráva. Ta se týká aktuálního dění a pojednává o nedávném rozhodnutí zrušit Muzeum knihy. Zrušení muzea je rozhodně důležitá událost, neboť to je ojedinělé nejen v evropském ale i celosvětovém měřítku, v České republice žádné podobné neexistuje. Navíc muzeum je otevřeno již dlouhých 55 let a jezdí ho navštěvovat jak domácí tak  zahraniční návštěvníci. Jílek vymezuje rozšířenou zprávu následovně:

„Rozšířené zprávy představují texty, které kromě základních informací odpovídají na otázky jak a proč, dále rozvádí hlavní fakta pomocí dalších skutečností. Na rozdíl od zprávy v základní podobě využívají vedle informační i linie popisné, jádrem ovšem zůstává sdělení faktů. Texty, které jsou delší než zpráva v základní podobě, mohou užívat strukturovaných titulků, řazen je domicil, v závěru textu je uváděno plné jméno původce. Objektivity sdělení v čisté podobě nelze dosáhnout, mj. i kvůli nedostatku času a omezené ploše, která je komunikátu určena. Novináři proto využívají univerzálních, modelových objektivizačních postupů, jejichž smyslem je objektivitě se přiblížit, v žurnalistické praxi často pouze formálně, a vyvarovat se tak případnému nařčení z neobjektivity. Mezi objektivizační postupy náleží umísťování základních informací v úvodu, vkládání opozitních názorů, užití rozšiřujících informací a pozadí.

V případě zprávy kónické kompozice se užití těchto postupů ustálilo v podobě specifické modifikace žánru. Elementárním požadavkem je zde, jak vyplývá ze samotného názvu (obrácená pyramida), řazení informací se snižující se důležitostí, což v případě potřeby umožňuje text od konce krátit. Základní informace jsou zařazeny v čele zprávy, přičemž dále následují a střídají se objektivizované slovní reakce osob, které mají k tématu vztah, a rozšiřující informace s klesající důležitostí, a to až k nejširším souvislostem v pozadí.“ (Jílek, s. 117)

Postup práce:

Poté co jsem rozvrhl, jaké články budou napsány a čeho se budou týkat, bylo dále důležité si určit časový horizont, ve kterém bych chtěl projekt zrealizovat. Vzhledem k tomu, že jeden z článků, které jsem plánoval napsat, měla být reportáž z prohlídky žďárského zámku, musel jsem zvolit takové období, kdy se bude v klášteře provádět, a kdy zde bude možné zastihnout někoho kompetentního, kdo by mi zodpověděl mé dotazy. Vzhledem k datu odevzdání projektu, jež bylo stanoveno na 27. dubna, se tedy jako ideální termín jevil začátek dubna. V tomto čase  je již areál kláštera o víkendech otevřen.

Nejprve tedy bylo nutné nastudovat informace, týkající se areálu. Seznámit se s jeho historií i jeho současným stavem, což bylo nezbytné k přípravě interview. Výchozím informačním zdrojem se pro mě stal internet. Základním materiálem pro mne byly internetové stránky žďárského areálu. Udělal jsem si tak základní představu o fungování areálu, jeho majiteli, službách pro turisty. Rovněž jsem našel kontakt na provozovatele informačního centra, které průvodcovské služby poskytuje.

Informace, týkající se historie objektů, jsem čerpal z knihy Sedm a půl století. Jedná se o statě o historii, kultuře a umění žďárského kláštera, kde je zmapován vývoj celého areálu od jeho založení v roce 1252 až po současnost. Po této rešeršní činnosti jsem byl schopen připravit si otázky pro interview. Dalším krokem bylo nalézt někoho, kdo je s děním v areálu dostatečně obeznámen a byl by mi proto schopen na moje otázky v dostatečném rozsahu odpovědět.

První logickou volbou byl pochopitelně současný majitel areálu pan Konstantin Kinský. Nicméně po opětovném promyšlení koncepce interview jsem se rozhodl tento krok zavrhnout a obrátit se na někoho jiného. Důvodů bylo několik. Pan Kinský ve Žďáru nad Sázavou nepobývá, proto by nebylo možné osobní setkání, i vzhledem k jeho pracovní vytíženosti by bylo obtížné jeho vyjádření získat telefonicky. Navíc je majitelem areálu teprve od roku 2008, předtím tuto činnost vykonával jeho otec doktor Radslav Kinský. Třetím důvodem byl fakt, že pan Kinský je sice majitelem areálu a spravuje ho, nicméně turistické centrum provozuje firma ŽĎAS. S turistickým ruchem v areálu tedy nebude zas tak dobře obeznámen.

Moje další volba tak padla na vedoucího již zmiňovaného turistického centra pana Karla Čermáka. Ten zde pracuje bezmála třináct let. Spolupracoval tedy ještě s panem Radslavem Kinským, rovněž stál u vzniku samotného informačního centra a všech výstav, které pomáhal zřizovat. S pozadím dění v areálu je tedy dobře obeznámen, a proto jsem se rozhodl o rozhovor požádat jeho. Domluvil jsem se s ním tedy předem telefonicky, že bude možné přijít v sobotu 14. dubna a rozhovor uskutečnit. V tuto dobu již fungoval víkendoví provoz kláštera, takže jsem mohl zároveň absolvovat i prohlídku, ze které bych pořídil reportáž.

Dostavil jsem se tedy v domluvený den do areálu kláštera. Nejprve jsem se rozhodl udělat rozhovor s vedoucím informačního centra. Pan Karel Čermák byl velice vstřícný, ochotně odpovídal na moje dotazy a poskytl mi tak dostatek informací, které jsem později mohl ve svém projektu využít. Celý rozhovor byl rovněž zaznamenán na diktafon. Následně jsem absolvoval prohlídku areálu, ze které jsem potom napsal reportáž. Nakonec jsem zašel do Muzea knihy, abych získal informace o plánovaném rušení muzea. Opět jsem se předtím telefonicky domluvil s vedoucím muzea Pavlem Dvořáčkem. Tímto jsem měl k dispozici většinu informací které jsem potřeboval pro napsání tří ze čtyř plánovaných textů. Byly jimi publicistické interview, rozšířená zpráva a reportáž.

Čtvrtý článek se měl týkat historie a současného stavu poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Bylo tedy potřeba získat nějaké informace od správy této památky. Tou je Národní památkový ústav Telč. Co se týče historie kostela, ta byla přehledně zpracována v již zmiňované knize Sedm a půl století. Chtěl jsem tedy zjistit podrobnosti o tom, jak areál funguje dnes, jak často je opravován, kolik takové opravy stojí a kdo je financuje. Opět jsem začal na internetových stránkách Národního památkového ústavu a kostela na Zelené hoře. Nicméně mi trvalo asi hodinu, abych zjistil, kdo je vůbec na této památce kastelánem a na koho se mám tedy obrátit. Našel jsem asi tři různé emailové adresy, z nichž se jedna ukázala být jako správná.

Tím  ale problémy neskončily. Kastelán poutního kostela sv. Jana Nepomuckého mi na email sice odpověděl, nicméně kvůli své pracovní neschopnosti mě odkázal na paní Dubovou, která v kostele pracuje jako průvodkyně a na jistého pana Bohumila Tripala. Paní Dubová mi sice záhy odpověděla, nicméně, vzhledem k tomu, že je v areálu pouze průvodce, mi nebyla schopna odpovědět na všechny otázky. Co se týče druhého osloveného, Bohumila Tripala, ten mi do dnešního dne i přes opakované žádosti neodpověděl. Bylo tedy nutné koncepci článku pojednávajícím o Zelené hoře poněkud upravit, věnovat se více historii a zkrátit část o současném stavu poutního kostela. Když jsem měl tedy shromážděny všechny podklady a materiály, bylo posledním krokem samotné napsání článků.

Sebehodnocení:

Objektivní posouzení vlastní práce je vždy velice těžké, neboť se člověk nikdy nedokáže naprosto oprostit od subjektivního pohledu na věc. Mám- li své zpracování zhodnotit podle kritérií, které byly uvedeny v zadání samostatného projektu, pak myslím, že jsem je splnil. Vytvořil jsem uzavřený cyklus čtyř článků, které mapují jedno téma, a sice obnovu památek ve Žďáru nad Sázavou, přičemž celková délka splňuje minimální požadovaný rozsah 24 000 znaků.

To, jaké jsem zvolil zpracování jednotlivých článků a proč jsem tak učinil, bylo již uvedeno v příslušné části záměru. Nicméně jsem si vědom, že i tato volba je značně zatížená subjektivními kritérii výběru. Proto je téměř jisté, že se najdou lidé, kteří by na mém místě zvolili jiné zpracování. To však nelze považovat za nějakou chybu. Myslím, že jsem uvedl dostatečně věcné argumenty pro zdůvodnění své volby zpracování projektu a jako takové je dostačující.

Co se týká dosažení cíle projektu, řekl bych, že došlo k jeho úspěšnému naplnění. Chtěl jsem případným čtenářům přiblížit památky města Žďár nad Sázavou, jejich historii, současný stav. Mým záměrem bylo, aby tak i čtenář, který není s tímto tématem nikterak obeznámen, získal po přečtení  článků o něm alespoň základní povědomí. Nejsem však schopen zhodnotit řemeslné zvládnutí článků  a případné dodržení všech kritérií, které jsou zohledňovány při řazení textů k příslušným žánrům. To bude muset posoudit někdo jiný.

Jsem si rovněž vědom i několika nedostatků, které můj projekt má. Dalo by se vytknout, že jsem například vůbec neoslovil majitele areálu bývalého cisterciátského kláštera Konstantina Kinského. Tento nedostatek je patrný především ve zpravodajském článku, který pojednává o uzavření Muzea knihy. Bylo by jistě dobré, uvést jeho stanovisko k celé věci, dát mu prostor pro vyjádření. Jak jsem již ale naznačil, vzhledem k jeho pracovní vytíženosti by nebylo jednoduché se s ním na něčem takovém domluvit. Rovněž mohlo být v textu, který pojednává o poutním kostele sv. Jana Nepomuckého, věnováno více prostoru současnému stavu areálu. Avšak vzhledem k tomu, že jsem narazil na neochotu, neschopnost, ze strany Národního památkového ústavu Telč mi požadované informace poskytnout, musel jsem se spokojit pouze s tím, co jsem našel na internetu a skromnými  informacemi od paní Dubové.

Nejsem si úplně jistý, v jakém směru by se na moji práci dalo v budoucnosti navázat. Již existují publikace, které historii a částečně i současnost areálu mapují. Rovněž existují publikace, jež  byly vydány k jednotlivým výstavám, které jsou v areálu k vidění. Takže v tomto směru není moje práce nikterak zásadní nebo přelomová. Její přínos bych spatřoval v tom, že nabízí čtenáři možnost najít důležité informace o zásadních událostech, jež určovaly dnešní podobu areálu, na jednom místě. Odpadá tak starost studovat více materiálů, informace složitě dohledávat. I když je samozřejmé, že pro hlubší vhled do problematiky bude zapotřebí nastudování odborných materiálů. Nicméně tento projekt může sloužit jako výchozí text pro rychlé zorientování, přičemž může čtenáři ukázat směr, kam se v dalším studiu ubírat.

Zdroje:

Literatura:

JÍLEK, V., Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty. 2011

RŮŽIČKA, S.: Sedm a půl století., Žďár nad Sázavou. 2002

VESELÁ, M.; ŠANDEROVÁ. J., VÍTKOVÁ M.: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. NPÚ-ÚOP v Telči: Telč.2009

Internerové zdroje:

www.zamekzdar.cz

http://www.npu-telc.eu

http://www.zelena-hora.eu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zobrazeno 2624 krát
Naposledy upraveno: út., 2. prosinec 2014 21:43
Pro psaní komentářů se přihlaste