Michaela Krýdová Těžká práce a vydírání.
To je český sen ukrajinských dělníků
Říkejme mu třeba Oleh, i když s protagonistou knihy Petry Hůlové Čechy, země zaslíbená jej spojuje více než pouhé jméno. Stejně jako hrdina příběhu o ukrajinském páru, který do České republiky přichází za vidinou lepšího života, má i tento čtyřiačtyřicetiletý rodák z města Sumy ležícího při hranicích s Ruskem zkušenosti s náročnou prací na stavbě, bydlením na ubytovnách i mafiánskými praktikami. Na rozdíl od knižního Oleha jsou však jeho zážitky skutečné.
Do Česka přišel v roce 1997. Doma na Ukrajině se předtím dlouhá léta věnoval sportu. Jeho otec působil jako trenér řeckořímského zápasu, který mladý Oleh kombinoval s boxem. Později přidal i biatlon, v němž dokonce získal bronzovou medaili v celostátních závodech.
Kariéru nadějného sportovce však ukončila zlomená noha. Oleh začal studovat tělesnou výchovu na vysoké škole, ale než získal diplom, školu opustil, vyučil se elektrikářem a pracoval jako kontrola vzduchových vedení v elektrárně a lisař plastů.
K odchodu do zahraničí ho donutila složitá situace na Ukrajině. Země se po rozpadu Sovětského svazu na začátku 90. let musela potýkat s řadou sociálních i ekonomických problémů. Jedním z nejzávažnějších byla vysoká nezaměstnanost, jež dosahovala až šedesáti procent.
„Se zánikem Sovětského svazu se změnila struktura ukrajinské ekonomiky. Mnoho podniků nebylo konkurenceschopných nebo neměly odbyt, proto pozastavily svoji činnost. Docházelo také k rušení pozic, což způsobilo úbytek pracovních míst. Lidé tak často nebyli schopni zabezpečit vlastní rodinu,“ vysvětluje ukrajinistka Radana Merzová z katedry slavistiky Univerzity Palackého.
Její slova potvrzuje i Oleh. „Peníze, které jsme se ženou dostávali, nám vystačily akorát, abychom vyžili. Výplaty se navíc začaly zpožďovat,“ říká. K definitivnímu rozhodnutí opustit Ukrajinu jej nakonec přesvědčil kamarád, který pracoval v Německu. „Vysvětlil mi, že jsem mladý chlap, co má život před sebou a stráví ho v zemi, kde nevidíme žádnou perspektivu,“ dodává. Na rozdíl od svého přítele si vybral Českou republiku, protože mu mentalita zdejších lidí, jazyk i kultura připadaly podobné ukrajinským.
V Česku nelegálně
Cestu k nám si Oleh zajistil přes zprostředkovatele. Spolu s ostatními ukrajinskými migranty odjel ze Lvova, aniž by věděl, kam přesně míří, co bude v Česku dělat ani za jakou mzdu. Na Ukrajině tehdy nechal manželku s malým synem. Pavel Duba z nevládní organizace Sdružení pro integraci a migraci upozorňuje, že podobný scénář není rozhodně ojedinělý.
„Klientský systém je velmi rozšířený a funkční. Migranti jej obvykle vnímají jako pozitivní, protože je chrání, shání jim práci a řeší problémy spojené s pobytem. Z pohledu zvenčí ale zcela jistě naplňuje rysy organizovaného zločinu, případně obchodu s lidmi. Klient má nad sebou často dalšího bose, který domlouvá větší zakázky, podplácí a poskytuje krytí a ochranu svým pracovníkům. Při zajišťování pobytu nebo zaměstnávání pak dochází k porušování práv, obcházení povinností a zneužívání situace migrantů,“ říká Duba.
Cílem Olehovy skupiny se stala Plzeň. Západočeská metropole je mezi migranty oblíbená zejména díky zdejšímu rozvinutému strojírenskému průmyslu. Podle Českého statistického úřadu žilo v kraji v roce 2012 více než pět a půl tisíce Ukrajinců.
„Lidé jdou vždycky tam, kde je práce. Polovina ze všech cizinců v České republice žije v Praze a potom dalších velkých městech. Například na Severní Moravě je ale vysoká nezaměstnanost, proto je tam i pro migranty daleko méně šancí,“ vysvětluje rozdíly v počtu cizinců v jednotlivých krajích Klára Boumová, která působí jako koordinátorka migrace v Charitě ČR.
Po příjezdu pracoval Oleh nejdříve na stavbě dálnice mezi Plzní a Rozvadovem. Spolu s dalšími dělníky ze Slovenska a Litvy vytvářel zábrany proti zvěři, betonoval základy a natahoval pletivo dvanáct hodin denně od pondělí do neděle. Za hodinu si tehdy vydělal dvacet pět korun, dalších minimálně patnáct korun si podle něj strhával zprostředkovatel. Kromě těžké manuální práce se musel Oleh vypořádat také s arogantním chováním stavebního mistra.
„Tehdy jsem cítil, co je to diskriminace. Ten člověk nám chtěl ukázat, že na stavbě vládne on. Když jsme si potřebovali nakoupit v obchodě, odmítal nás tam brát, dokud sám nechtěl. Prý kvůli nám ztratil spoustu času,“ přibližuje muž, který na výstavbě dálnice strávil tři měsíce. Situaci vyřešila až stížnost zprostředkovatelům.
„Řekli jsme, že pokud nám nevyjdou vstříc, přestaneme pracovat. To zabralo. Byli jsme to my východňáři, kdo se ozval, Zakarpatští jen poslouchali a mlčeli. Myslíme si o nich, že nejsou praví Ukrajinci, ale oni to samé zase říkají o nás z východu,“ vysvětluje Oleh s nadsázkou rozdíly mezi obyvateli jeho rodné země.
Pak ale zvážní a přibližuje život na ubytovně v Boru u Tachova. V budově bývalých vojenských kasáren připadala na třicet lidí jedna malá kuchyň se třemi vařiči. Lednička žádná, veškeré potraviny si dělníci dávali za okno.
Větší problém však představovaly policejní kontroly. Olehovi vypršelo krátkodobé turistické vízum, se kterým přijel a získal status nelegálně pobývajícího cizince. Každá návštěva policie tak mohla skončit vyhoštěním.
„Přímo jsem utíkal jen jednou. Nahlásili nám, že sbírají všechny, kdo jsou tady načerno a pak je posílají zpátky na Ukrajinu bez možnosti vrátit se. Běžel jsem do lesa u dálnice, tam se schoval a čekal. Některé z ostatních dělníků ale chytili,“ popisuje Oleh zkušenosti neregulérního migranta.
Kolik jich v České republice žije celkem, je těžké určit. Zatímco v lednu letošního roku evidovalo Ministerstvo vnitra na našem území více než 104 tisíc Ukrajinců s trvalým nebo přechodným pobytem, u nelegální imigrace oficiální údaje chybí.
„Přesná statistika neexistuje, nicméně obecná tendence ukrajinské migrace v posledních letech se zejména po legislativních změnách z roku 2011 spíše snižuje,“ říká Bohdan Rajčinec z Ukrajinské iniciativy v ČR, která se snaží o sblížení obou národností na našem území.
Pracovní úraz
Jedním z hlavních problémů souvisejících s nelegálním pobytem je skutečnost, že cizinci u nás v takovém případě nemají zdravotní pojištění. Pokud se zraní nebo vážněji onemocní, řeší vzniklou situaci různými způsoby.
„Někdy za ošetření platí hotově, jindy vyhledají lékaře, který dělá tak říkajíc úkony na sebe, tedy ošetřuje nemocné díky hrazení jinou organizací, nebo v rámci svého poslání,“ vysvětluje Duba.
Z Olehovy zkušenosti je však běžná praxe, že finance na pokrytí výdajů za lékařské ošetření poskytne z části zprostředkovatel, případně přímo i zaměstnavatel, je-li s dělníkem spokojen a nechce se sám dostat do problémů.
Dobře ví, o čem mluví. V roce 1999 se vážně zranil při řezání dřeva. Tupá pila, ze které navíc odkapával olej, mu při práci sklouzla a rozřízla nos. Veškeré výdaje za léčbu dokonce i plastickou operaci za něj tehdy zaplatila jeho zaměstnavatelka, právnička, pro kterou spolu s Olehem pracovaly nelegálně i další desítky lidí.
„Byla to odpovědná paní, člověk, který se opravdu staral. Když se něco stalo, hned přijela a problém vyřešila. Zaplatila mi léčení a vše ztichlo. Pak mi ještě nabízela odstranění jizev laserem, aby nebylo vůbec nic vidět, ale to mi přišlo zbytečné,“ říká muž, na jehož obličeji není po zranění ani památky.
Úraz se mu stal již v době, kdy se snažil svůj pobyt u nás zlegalizovat. Po rozvodu s manželkou se rozhodl zůstat v České republice trvale. S kamarádem tedy založil vlastní firmu poskytující stavební práce. Stát tehdy lidem, kteří chtěli změnit svůj neregulérní status, vycházel vstříc.
„Češi tenkrát potřebovali pracovní sílu, proto když viděli, že člověk chce pracovat a nemá problémy se zákony, tak mu dali šanci, aby tady mohl být dál legálně,“ říká Oleh. Jeho život se však prakticky nezměnil. „Byl jsem jen klidnější, pokud bych měl náhodou styky s policií, protože jsem věděl, že už jsem tady oficiálně a nemusel jsem se bát a schovávat,“ dodává.
Zcela regulérně už pracoval pro majitele truhlárny v malém městě nedaleko Plzně nejdříve opět jako dělník na stavbě domu. Když se osvědčil, zaměstnal ho podnikatel přímo v provozu truhlárny. Za dva roky dostal i vlastní výuční list.
Majitel firmy bral Oleha jako svého staršího syna, který mu zemřel, a spolu s ostatními dělníky ho nechal bydlet v bytě připraveném pro mladšího syna. Na podzim 2001 ale začalo ubývat zakázek, snížily se mzdy a Oleh se vrátil zpátky do Plzně.
Chceš pracovat sám? Zaplať
Ani jako cizinec s legálním pobytem se však nezbavil problémů, které většina Čechů na vlastní kůži nikdy nezažije. Jakmile se rozhodl pracovat sám bez zprostředkovatele, stal se terčem ukrajinských vyděračů.
„Chodí to tak, že za tebou někdo přijde a řekne, víme, že pracuješ samostatně a vyděláváš si slušné peníze, tak nám dej tisícovku z každé výplaty. Když nezaplatíš první tři měsíce, najdou si tě znovu a protože jsi před nimi utíkal, nebudeš platit tři, ale rovnou pět nebo deset tisíc. Pokud částka dál naroste, můžou ti fyzicky ublížit,“ přibližuje praktiky zločineckých skupin u nás s tím, že zná lidi, kteří se po konfrontaci s jejich členy museli odjet léčit zpátky na Ukrajinu.
Sám měl štěstí. I po příchodu do České republiky se dál věnoval zápasení a boxu. Díky tomu se seznámil s místními vyhazovači a bodyguardy výše postavených mafiánů, kterým pomáhal trénovat. S přáteli v zádech prý nebylo těžké vyděračům vysvětlit, že žádné peníze platit nebude, aniž by se musel obracet na policii.
Dnes po osmnácti letech u nás se Oleh liší od rodilých Čechů snad jen ne zcela dokonalou češtinou. Jistý plzeňský podnikatel ho zaměstnává jako údržbáře svých domů, zároveň dělá správce hudebního klubu. S partnerkou, rovněž Ukrajinkou, která pracuje v podniku na výrobu elektronických součástek do aut, koupili nedávno menší byt, jejž nyní zařizují. Česká republika se tak stala jeho novým domovem. Zdá se však, že pouze dočasným.
„V Česku se mi líbí, je tady perfektní vzduch, ale mám představu, že po šedesátce se vrátím zpátky. V Sumách, odkud pocházím, mám půl domu po babičce a pozemek. Asi odjedu umřít do své země. Tady lidi spálíte, ale u nás je na kopci na kraji města pěkný hřbitov s výhledem na jezero, kde je pochovaná moje rodina. Chtěl bych být pohřbený taky tam,“ uzavírá Oleh.
Podoba s knižním hrdinou, který se nakonec také vrací na Ukrajinu, tak nejspíš zcela nekončí.
Češi jsou skvělý národ, jen jsou nedůvěřiví, říká ukrajinská pedagožka
Nebýt barevných bonparů s obrázkem lva na obale, které jí z tehdejšího Československa vozil strýc a českých pohádek, jež jí doma pouštěla maminka, mohla dnes Uljana Cholodová vyučovat polštinu v rodné Ukrajině. Místo toho už více než deset let vede kurzy ukrajinského jazyka na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na začátku všeho přitom stál postrach mnohých maturantů – nepřijetí na vybranou vysokou školu.
„V sedmnácti jsem šla na univerzitu do Kyjeva. Chtěla jsem studovat angličtinu, ale nedostala jsem se tam, tak mi nabídli slovanské jazyky a na výběr byla buď čeština, nebo polština,“ začíná vyprávět téměř bezchybným jazykem energická blondýnka původem z malého ukrajinského města Tismenice, jež se nachází v Ivanofrankivské oblasti na jihozápadě země.
„Mám v rodině Poláky, tak jsem si vybrala češtinu s tím, že se naučím další slovanský jazyk. Navíc jsem měla doma slovník češtiny, protože maminka se zajímala o jazyky, a slyšela jsem vyprávění o tehdejším Československu, jehož kultura mě velice zajímala,“ dodává k rozhodnutí, které zásadně ovlivnilo její další život.
Do Československa se Cholodová poprvé podívala během letního studijního pobytu na konci 80. let, kdy spolu s ostatními spolužáky navštívila Prahu, Brno a Bratislavu. Země, jejíž kulturu studovali, tehdy všechny studenty okouzlila. Život zde se jim zdál klidnější, lidé kultivovanější a obchody nabízely bohatší výběr zboží. Ve snaze zlepšit svou znalost češtiny se však ukrajinští studenti museli vypořádat s nečekaným problémem
„Divili jsme se, že v Praze v létě byla spousta cizinců a hledali jsme alespoň nějakého Čecha. Skoro nikoho jsme ale nenašli, tak jsme paradoxně mluvili česky s kluky z Kolumbie a s ostatními cizinci, kteří tam tenkrát studovali,“ vzpomíná Cholodová se smíchem na své první české zážitky.
Česko pak v průběhu let navštívila několikrát zejména díky kontaktům s rodinou Pavelkových z Vysočiny, s níž se seznámila, když po studiích pracovala v Kyjevě jako průvodkyně českých turistů. Zřejmě i vlivem stále trvajícího přátelství nedá na obyvatele naší země dopustit.
„Češi sami sebe kritizují, ale já si myslím, že jsou výborný národ. Jen jsou nedůvěřiví, hlavně pokud jde o cizince. Jakmile ale už druhého poznají a bariéra padne, tak se na ně dá spolehnout, drží své slovo a mají úctu k jinému člověku,“ popisuje Cholodová své vlastní zkušenosti s Čechy především z doby, kdy do České republiky přesídlila trvale.
Její rozhodnutí tehdy ovlivnilo několik událostí. Po nevydařeném manželství a zrušení pobočky banky, kde do té doby pracovala, protože nemohla najít uplatnění v oboru, získala čtvrtinový úvazek jako vyučující češtiny na univerzitě v Ivanov-Franskivku. Její širší působení zde si však univerzita podmínila získáním doktorského titulu v oboru bohemistika na české vysoké škole.
Přestože měla dvě malé dcery, rozhodla se Cholodová studovat na Univerzitě Palackého v Olomouci nejprve dálkově a později v denní formě. Během studia pak začala zprvu pouze jako záskok vyučovat na ukrajinské sekci katedry slavistiky.
„Nejtěžší bylo, že jsem neuměla hospodařit sama s dětmi, měla jsem ale obrovskou podporu kolegyň z ukrajinistiky,“ popisuje svůj přesun do Olomouce na stálo Cholodová, kterou morálně podpořila také komunita olomoucké farnosti řeckokatolické církve. „Našla jsem tam lidi, se kterými jsem si mohla popovídat, chodili jsme s dětmi na mše a slavit různé svátky a cítili jsme, že je to takové naše zázemí,“ doplňuje.
Stejně jako při její první návštěvě jí Česká republika po přestěhování připadala zpočátku naprosto dokonalá. Chování úřadů k lidem, vzdělávací systém i snaha o ochranu přírody převyšovaly její dosavadní ukrajinské zkušenosti. Nyní už však vnímá i určité nedostatky. Nesouhlasí například s přílišným konzervatismem lékařů, kteří často kvůli vlastnímu pohodlí a bezpečí neradi opouští zažité postupy. Celkově se jí ale v Česku líbí.
„Tady člověk může v klidu žít na nějaké úrovni a být spokojený, což na Ukrajině není možné, protože tam vůbec neexistuje střední vrstva,“ vysvětluje Cholodová a dodává, že díky zdejším vyšším platům si mohla dovolit i jako matka samoživitelka brát dcery ve volném čase na výlety nebo jim zaplatit lyžařský kurz.
Spokojená je i s prací na univerzitě. Během svého více než desetiletého působení na ukrajinistice vyučovala snad již všechny nabízené kurzy od ukrajinské literatury až po diplomové semináře. V současné době se věnuje spíše konverzačním cvičením, tlumočení a fonetice. Na své práci oceňuje možnost spojovat českou a ukrajinskou kulturu.
„Líbí se mi, když vidím, jak studenti začínají rozumět naší kultuře a vnímají ji úplně jinak. Baví mě předávat znalosti a chtěla bych udělat alespoň malinký krůček, abych vztahy mezi Ukrajinou a Českem změnila, aby byla mezi námi větší spolupráce a Ukrajina se tak dostala blíže k Evropě,“ říká.
Přestože má české občanství, považuje rodnou zemi stále za svůj domov. Chybí jí místa v Karpatech, která zná z dětství, i ukrajinština v ulicích města. Návrat na Ukrajinu tedy zcela nevylučuje.
„Otázku jestli zůstanu, nebo se vrátím, si pokládám během celého svého pobytu. Život mě sem osudově zavál, za což jsem ráda, ale můj domov mě stále velice přitahuje. Nevylučuji, že bych ve stáří možná odjela,“ uzavírá Cholodová.
Českou xenofobii ukrajinská studentka zná.
Kvůli svému afghánskému příteli
Valentyna Duda se na první pohled nijak neliší od jiných dvacetiletých dívek. Brunetka s tmavě orámovanýma očima má ráda americkou zpěvačku Rihannu, čokoládu Studentská pečeť a páteční večery strávené v některém z pražských klubů. Na rozdíl od svých sousedek z městské části Běchovice však Prahu jako místo narození v rodném listě uvedenou nemá. V příslušné kolonce je zapsáno ukrajinské Mukačevo.
„Studovat v Česku byl tatínkův nápad, protože tady byl s maminkou asi před deseti lety a moc se jim u vás líbilo. Máte lepší vzdělávání, než máme na Ukrajině, proto mi dovolil sem jít,“ říká studentka druhého ročníku soukromé Vysoké školy zdravotnické oboru všeobecná sestra.
Do České republiky, kterou do té doby viděla jen na obrázcích, poprvé přijela v roce 2012. Aby se mohla hlásit na zdejší zdravotně zaměřenou vysokou školu, musela nejprve úspěšně zvládnout přípravný kurz češtiny, biologie, chemie a fyziky v Mariánských Lázních. Tehdy jí bylo 17 a v nové zemi znala pouze rodinu svého strýce, která žila v Praze. První den má tak stále v paměti.
„Byla jsem v šoku, protože jsem přijela sama bez rodičů a neuměla jazyk. Na kolej jsem dorazila v 11 ráno a první, co jsem viděla, byl černý chlap. Poprvé v životě jsem se setkala s černochem,“ popisuje okamžiky ze začátku svého pobytu.
S pomocí dalších mezinárodních studentů z Ruska, Afriky i Blízkého východu si však rychle zvykla na nové prostředí i jazyk. Po devíti měsících v Mariánských Lázních pak přesídlila do Prahy, kde začala studovat na vysoké škole spolu s českými studenty.
První měsíce byly náročné. Valya se musela učit víc než spolužáci z Česka a všechno si psát. Spíše než jazyková bariéra jí situaci komplikovala chybějící znalost medicínských termínů, protože na Ukrajině vychodila gymnázium a ne odborně zaměřenou školu.
Během studia pak také absolvovala několik praxí v nemocnici. Na sestřičku pocházející ze Zakarpatské oblasti prý pacienti většinou reagují pozitivně. Pár výjimek se však našlo. „Měla jsem asi pět negativních zkušeností. Pacientům nevadilo, že jsem Ukrajinka, ale že jsem cizinka a nechtěli, abych je ošetřovala. Ale já to chápu, protože se třeba jednalo o starou paní, která mohla mít nějaké špatné vzpomínky z minulosti,“ zamýšlí se Valya.
Spíše než s předsudky vůči vlastní osobě se tak musí vyrovnávat s odmítavými postoji ke svému afghánskému příteli, který je muslim. „Když spolu někam jdeme, tak se na nás všichni dávají a někdy říkají, že je můj přítel terorista. Už jsem zažila několik takových momentů, kdy se lidé ptali, proč s ním jsem, a varovali mě, že mě určitě zabije,“ popisuje své zkušenosti s českou xenofobií.
S životem tady je ale obecně spokojená. Oceňuje zejména slevy pro studenty a chutná jí i česká kuchyně, ze které má nejradši knedlíky a trdelník. Na Češích se jí líbí, že jsou podle ní milí a ochotní s čímkoliv pomoci. Oproti Ukrajincům ale nežijí tolik okamžikem a víc plánují především v otázkách založení rodiny.
„U nás když má holka dvacet, tak už klidně může mít dítě a manžela a když je jí víc než dvacet pět, tak všichni říkají, že už se vůbec nevdá, protože je stará. Ze třídy jsem skoro poslední svobodná,“ říká studentka, která prý dřív smýšlela podobně, ale nyní by si nejprve ráda vytvořila zázemí a soustředila se na svou práci, než se rozhodne usadit.
V Česku má Valya výhrady pouze k jediné věci a tou je brzký začátek pracovního dne. Zatímco u nás se některé obchody otvírají běžně i před sedmou ráno, v ulicích ukrajinských měst začíná být rušno až mezi devátou a desátou hodinou dopoledne.
Víc ji však chybí rodina. Do téměř osmdesátitisícového Mukačeva ležícího na řece Latorica vzdáleného necelou hodinu od hranic se Slovenskem za ní obvykle jezdí na letní prázdniny a v období českých Vánoc.
Ty ukrajinské začínají příslušníci ortodoxní církve tradičně slavit až na začátku ledna. Již od konce listopadu drží Valya půst, během kterého nejí maso ani mléčné výrobky. Šestého ledna večer pak mají Ukrajinci na svátečním stole dvanáct talířů s různými jídly, například těstovinami a rýží, která však stále neobsahují maso. Po večeři následuje půlnoční návštěva kostela.
„Máme tradici, že když v noci mezi šestým a sedmým lednem půjdeme do kostela, tak si můžeme přát, co chceme a všechno se splní,“ vysvětluje Valya s tím, že dárky si podobně jako v některých západních zemích předávají druhý den ráno.
Poslední dva roky však bývá Valya tou dobou z důvodu docházky do školy už zpátky v Česku. Dění doma tak sleduje pouze přes internet, v pražském bytě nemá ani nazdobený stromek. „Líbí se mi, že máte Vánoce před Novým rokem a že jsou kratší, to bych chtěla, aby bylo u nás doma taky tak, protože je to mnohem lepší. Navíc bychom drželi kratší půst,“ říká se smíchem.
Načasování svátků však rozhodně není hlavním důvodem, proč přemýšlí, že by v České republice zůstala trvale. Závazněji rozhodnout se bude muset brzy – za rok jí končí škola. „Doma bych práci sestřičky dělat nechtěla, ale tady mě to docela zajímá. V Česku už jsem nějakou dobu a mám tady kamarády. Kdybych měla vízum, tak bych asi zůstala,“ uzavírá studentka.
Ukrajinci u nás hledají práci i bezpečí, mají ale problémy s vízy.
„Systém udělování a prodlužování víz není průhledný, což podporuje existenci klientelismu,“ říká koordinátorka migrace z Charity ČR Klára Boumová. Česká republika je přesto pro ukrajinské migranty stále oblíbenou destinací.
Podle Českého statistického úřadu žilo na území České republiky na konci loňského roku téměř 105 tisíc Ukrajinců. Kolik dalších osob ukrajinského původu může u nás pobývat bez povolení?
To jsou čísla, která se vůbec nedají odhadnout. Kvůli jejich neregulérnímu statusu neeviduje takové lidi žádná statistika a velikost skupiny se proto může usuzovat třeba jen z toho, kolik osob přistihne policie při kontrolách. Podle extrémních odhadů to může být až dvojnásobný počet, který ale spíše klesá. Jednalo se o velký fenomén v 90. letech, protože do roku 2000 jsme neměli vízovou povinnost na krátkodobé pobyty do 90 dnů. Většinou je to ale tak, že tito lidé k nám přijdou s nějakým typem víza, které není určené pro práci nebo se stane, že si nezvládnou vízum prodloužit, protože administrativa spojená se získáváním a prodlužováním víz je velmi složitá.
Dochází vzhledem k současnému dění na Ukrajině k nárůstu v počtu Ukrajinců, kteří k nám přicházejí?
Velmi narostl počet Ukrajinců, kteří přicházejí z východních oblastí a žádají u nás o azyl. V roce 2014 požádalo o azyl 1156 osob a z nich zhruba 550 pocházelo z Ukrajiny, což je sice enormní počet, ale v porovnání s celkovým počtem Ukrajinců u nás je to jen malé procento. Zároveň se na Ukrajinu vrací hodně osob, které tady dlouhodobě žily, protože je volá potřeba pomoci své vlasti.
Česká republika je mezi ukrajinskými emigranty dlouhodobě oblíbená. Z jakých důvodů k nám Ukrajinci nejčastěji přichází?
Existuje zde několik základních motivací. První je pozitivní obraz Česka z minulosti. Ukrajinci k nám přicházeli již od 16. století. Když pak byly oba národy součástí Habsburské monarchie, docházelo přirozeně k migraci mezi jednotlivými částmi říše. Česko tehdy mělo pověst stabilní prosperující země, kam je dobré přijít. Za druhé jsme relativně blízko geograficky. Z Ukrajiny k nám mohou migranti dojet autobusy, proto když se cokoliv děje, je pro ně finančně dostupné dostat se domů a vrátit se pak zase zpátky. Třetím důvodem je blízkost slovanských jazyků a čtvrtým skutečnost, že je tady poptávka po práci, která sice po krizi v roce 2008 zaznamenala velký propad, ale pořád je u nás více příležitostí než na Ukrajině. S rozvojem ukrajinské krize se pak dalším motivem stala potřeba bezpečí.
Zůstávají u nás ukrajinští migranti trvale nebo se vrací do své domovské země?
Někteří se vracejí. Nevím, jaká je situace teď, ale dříve nepřijímala ukrajinská společnost tyto lidi dobře, protože je považovala za zbohatlíky a zrádce. Obvyklý je scénář, kdy u nás Ukrajinci chtěli být kratší dobu a nakonec neplánovaně zůstali déle. Častý je tak příklad migranta, který přijel původně na dva měsíce pouze proto, aby si vydělal, a už je tady šestým rokem. Nemám ale pocit, že by se Ukrajinci od své rodné země odřízli a chtěli u nás zůstat navždy. Od loňského roku, kdy Česká republika dovoluje mít dvojí občanství, sice část ukrajinských migrantů požádala o české občanství, nicméně to není tak výrazný podíl jako například u vietnamské komunity.
S jakými problémy se musí Ukrajinci po příchodu do České republiky potýkat?
Ukrajinci musí řešit stejné problémy jako všichni, kdo k nám přichází z tzv. zemí třetího světa, tedy států mimo Evropskou unii. Aby sem vůbec mohli přijet, musí mít dopředu vyřízené vízum a hlídat si, aby si ho správně v termínech prodlužovali nebo zaplatili kolky, což zabere spoustu času. Jazyková bariéra je pro ně sice nižší než pro jiné příchozí, ale pořád tady také je.
Jakým způsobem řeší Ukrajinci v České republice zdravotní pojištění?
Ukrajinci musí zdravotní pojištění obvykle sjednávat u komerční pojišťovny, protože do systému veřejného pojištění se dostanou pouze jako zaměstnanci nebo když získají trvalý pobyt. Problém je, že u komerčních pojišťoven platí velké částky, za které však nezískají skoro nic. Existuje zde spousta výjimek, na něž se pojištění nevztahuje, například když tady žena otěhotní a následně porodí. Tímto způsobem vznikají v nemocnicích dluhy, za které jsou pranýřováni cizinci i nemocnice samotné. Kdo na systému vydělává, jsou právě komerční pojišťovny, protože mají silné lobby a prosadily si, že pojištění je povinné a člověk nemůže být pojištěn ze zahraničí, pokud sem jede jinak než jako turista. Zisky pojišťoven by normálně měly být okolo pěti procent, tady dosahují 30 až 60 % a tratí na tom nemocnice. Je to velký problém, který řeší neziskové organizace, zatím marně.
Lze charakterizovat typického ukrajinského imigranta například z hlediska pohlaví, věku nebo socioekonomického statusu?
Platilo, že přicházejí ve stejné míře muži i ženy. Zpravidla se jedná o výdělečně činné jednotlivce v produktivním věku. Když jsou zde takoví lidé delší dobu a už si vydělali natolik, že jsou schopní doložit dostatečný příjem, tak se stává, že za nimi přijíždějí i starší členové rodiny nebo naopak děti.
Jak se tedy Ukrajinci na našem území nejčastěji živí?
Příslušníci diaspory jsou spíše vzdělanější lidé, kteří pracují na nižších pozicích, protože je pro ně problém získat uznání jejich původní kvalifikace. Obvykle se vyskytují ve stavebnictví nebo provádějí úklidové práce. Ve zdravotnictví pak často pracují ukrajinské sestry, pokud si nechaly potvrdit vzdělání, ale setkáváme se i s Ukrajinci ve vedoucích pozicích. I tady vidíme posun. Čím déle u nás Ukrajinci jsou, tím víc odcházejí z nízko kvalifikovaných profesí dál a zakládají si například vlastní živnosti.
Velké procento ukrajinských migrantů má při přesídlení do České republiky zkušenost s klientským systémem. Jaký je v této oblasti vývoj?
Klientský systém nemusí být nutně negativní. Vyřízení potřebných dokumentů je v České republice velmi složité, a kdyby si to migrant chtěl zajistit sám, ztratí tím několik pracovních dnů, proto se opravdu vyplatí zaplatit určitou částku a nechat si vše zařídit. V České republice však funguje řada nesolidních agentur. Mluví se o uplácení, což Ministerstvo vnitra popírá, neboť má v této oblasti velmi přísnou kontrolu. My ale víme o řadě zvláštních postupů, kdy se na odborech azylové a migrační politiky pohybují lidé, které je možné označit právě za klienty, již nabízí zprostředkovatelské služby, berou si za ně vysoké částky a svým zákazníkům lžou ohledně toho, co jim vyřídili.
Jak stát tento problém řeší?
Ministerstvo vnitra se proti podobným praktikám snaží bojovat tím, že finančně podporuje neziskové organizace, které poskytují asistenci přímo na zmíněných odborech. Co by migrant musel zaplatit klientovi za vyplnění formuláře a správnou kompletaci dokumentů, mu tak poskytnou zadarmo. Není to tak, že by se klientelistický systém v této negativní formě podařilo zcela vymýtit, ale je zde patrné zlepšení.
Co by dokázalo klientelismus v této podobě ještě více omezit?
Jediné, co by podle mě opravdu pomohlo, je jednodušší a jednoznačné nastavení pravidel pro získávání víz. Zákon o pobytu cizinců měl řadu novel, které učinily proces složitější. Volalo se po novém zákoně, o kterém vnitro deklarovalo, že bude jednodušší a přehledný, ale bylo to daleko horší. Pokud budou jasně nastavená pravidla a nebude záležet na libovůli úředníka, jak si co vyloží, tak se nedostaneme k tomu, že by bylo potřeba využívat zprostředkovatele, kteří vědí komu dát žádost a co do ní napsat. Současný systém není průhledný.
Jakým dalším způsobem pomáhá Ukrajincům na našem území stát a neziskové organizace?
Stát pomáhá migrantům právě prostřednictvím neziskových organizací. Integrace cizinců patřila dlouho do kompetencí Ministerstva práce a sociálních věcí, ale nyní spadá pod Ministerstvo vnitra, které má na starosti jak represi, tak integraci. Tu ministerstvo provádí tak, že ji deleguje dál na síť nedávno založených integračních center. Stejně tak pomáhají cizincům i neziskové organizace, které jsou většinou financované z peněz Ministerstva vnitra a evropských projektů. Migrantům poskytují sociální a právní poradenství, kurzy češtiny nebo připravují různé multikulturní aktivity, třeba večery národní kultury a jídla. Podobné akce ale lépe fungují v menších městech, kde není takové kulturní vyžití. V Praze je těžké prosadit se, protože je zde velká konkurence.
Jak moc jsou Ukrajinci v České republice začlenění do majoritní společnosti?
Míra integrace závisí na délce pobytu a také způsobu života. Když bydlí na ubytovně uzavřená skupina Ukrajinců, jejíž členové jsou tady krátkodobě a počítají s tím, že zase odjedou, je úroveň jejich integrace nižší. Pokud už žije celá rodina v bytě a mají třeba dítě, které chodí do školy, tak samozřejmě musí víc komunikovat, míra jejich začlenění roste a dobře je přijímá i společnost.
Která z těchto dvou zmíněných skupin je u nás početnější?
Určitě ta integrovaná. Co vím z vlastní zkušenosti, není zde velká komunita Ukrajinců, kteří by byli opravdu nezačlenění a tvořily se tak zárodky ghetta. Stát na integraci hodně dbá a podporuje ji. Není tady situace jako v Německu nebo ve Francii v polovině minulého století, kde měli pocit, že tam cizinci přišli jen na práci, využijí je a zase pošlou zpátky. Pak se stalo, že druhá generace, která tam vyrůstala, vůbec neuměla jazyk, z čehož plynou současné problémy. K tomu u nás nedošlo, protože se hranice otevřely až po 90. roce, kdy už jsme měli zkušenost ze západu, že je potřeba cizince integrovat.
Zmínila jste 90. léta, kdy k nám po pádu komunistického režimu začali cizinci přicházet ve větším měřítku. Liší se od sebe generace Ukrajinců, která k nám mířila v tehdejší době od současných migrantů?
Asi se liší. Na začátku přicházeli nejpodnikavější a nejschopnější jedinci. Dnes když už jsou cesty prošlapané, se odváží i další lidé, protože mají informace, jak to u nás funguje. Přesto ale často přijíždějí za nereálnými sny. Situace se hodně změnila například s ohledem na rostoucí životní náklady. Někteří nově příchozí tak sice mají představu, kolik si u nás vydělají, ale netuší, jakou část z toho utratí.
Jak Češi vnímají Ukrajince u nás?
Pohled Čechů na ukrajinské migranty se zlepšil od začátku války na Ukrajině. Dříve vnímali Ukrajince vždy v kontextu nízko kvalifikované práce a přistupovali k jejich přítomnosti zde ve smyslu, že Čechům takzvaně berou práci. Docházelo také k spojování Ukrajinců s kriminalitou, což je však nadnesené, protože podle statistik nepáchají cizinci více trestných činů než Češi, jen jsou víc vidět v médiích. Teď bych řekla, že Češi objevili jinou ukrajinskou tvář a pohlížejí na Ukrajince s daleko větší solidaritou.
Zažívají zde tedy lidé ukrajinského původu diskriminaci?
Myslím, že ano, především skrze byrokracii. Úředníci nejsou vstřícní, protože mají pocit, že cizinec musí mít veškeré náležitosti v pořádku a všechno znát. Častokrát s ním odmítají jednat bez tlumočníka jen proto, že něčemu správně neporozuměl. Zmínili jsme už také problematiku komerčních pojišťoven. I když cizinec pojištění má, je pro něj mnohdy těžké najít lékaře, který by ho ošetřil. V běžných vztazích si většina Ukrajinců na diskriminaci nestěžuje, což je však asi dáno tím, že jsou většími optimisty než Češi.
Potřebný potřebný
Máme černé na bílém, co se tušilo již dlouho. Češi nemají rádi cizince. Nejprve nás na tuto skutečnost upozornila začátkem letošního roku Evropská komise. Přistěhovalce ze zemí mimo Evropskou unii odmítají téměř tři čtvrtiny našinců a vstřícnější prý nejsme ani k lidem z Unie. Odborníci z českého Centra pro výzkum veřejného mínění pak zjistili, že cizince v České republice spojujeme nejčastěji s kriminalitou, nezaměstnaností a přenosem nemocí.
Tvrzení jsou to závažná, nikoliv však překvapivá. Češi se svým vztahem k multikulturalismu netají, což dokládají i výběrem své politické reprezentace. Jedním z nejhlasitějších odpůrců migrace a menšin je paradoxně poslanec, který se sám narodil v Tokiu.
Jak tedy asi v České republice přijmeme necelé dvě stovky krajanů z Ukrajiny, které z domovské země vyhnal více než rok trvající válečný konflikt? Bratrsky to zřejmě nebude. Podle zmíněného českého výzkumu jsou Ukrajinci čtvrtou nejméně oblíbenou národností u nás, čemuž odpovídají i komentáře k příjezdu uprchlíků v internetových diskuzích. Variace na opakující se „sami máme málo, natož ještě živit úkáčka“ ukazují, jak funguje nejen český pokřivený patriotismus. Jeho základem je vytvořit iluzi vnější hrozby, které musíme společně čelit.
Žít na Ukrajině není lehké. I našince zvyklé na fotbalové kapříky a v porovnání se západem přinejmenším diskutabilní úroveň českého školství by nejspíš překvapila zdravotní sestra účtující si třicet hřiven, při dnešním kurzu asi rovněž třicet korun, za úspěšné napíchnutí žíly na první pokus nebo vystudovaná učitelka angličtiny neschopná promluvit v tomto jazyce jediné slovo.
Přičteme-li minimální mzdu, která byla již na konci předloňského roku méně než dva a půl tisíce korun a neustálý strach, kdy ruský Velký bratr otočí kohoutkem a zavře přívod plynu nebo si rovnou přivlastní kus území, patrně pochopíme, proč zemi každý rok opouští až sedm milionů jejich obyvatel. V zahraničí nehledají štěstí, ale pouze příležitost žít alespoň trochu důstojně.
Vztah závislosti se tak může zdát jednostranný. Česká republika jako novodobá Země zaslíbená vábí tisíce ubohých duší, kterým za mizernou, avšak na ukrajinské poměry stále solidní mzdu, dovolí zateplit nám paneláky, postavit nákupní centra a vyžehlit košile. My jsme ti, kdo blahosklonně nabízí omezenou příležitost k lepšímu životu, vy ji berte a buďte za ni vděční. Jinak táhněte, odkud jste přišli.
Potřebují však skutečně pouze Ukrajinci Česko? Naše země se trvale potýká s problémem odchodů zdravotníků do zahraničí. V celé republice chybí až dva tisíce sester. Po letech stagnace navíc opět ožívá stavební sektor, ve kterém mnoho Ukrajinců u nás pracuje. Čtvrtina firem plánuje v letošním roce přijímat nové zaměstnance s vidinou dalšího růstu i v budoucnu.
Kvalifikovaných řemeslníků je ale už nyní nedostatek a při dlouhodobém nezájmu o učňovské obory ani nemůžeme spoléhat, že se situace sama zlepší. Přidejme věčně opakovaný problém stárnutí tuzemské populace pramenící z minimální porodnosti a role zachránce a oběti se začnou zvolna obracet. Z potřebného a často nechtěného se stane opravdu potřebný, ne-li přímo nezbytný.
Příliš dlouho jsme si mysleli, že jsou to pouze ukrajinští migranti, kdo ze společného soužití profituje. Doba zdánlivé nezávislosti však mezitím skončila. Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš, pro Čechy ve vztahu k Ukrajincům již dávno neplatí. Je nejvyšší čas se s tím smířit.
Co si myslíte o přítomnosti příslušníků ukrajinské komunity v ČR?
Stanislav Porazil, 77 let, důchodce Nový Jičín
Myslím si, že bychom je měli přijímat, protože na Ukrajině žili mnozí Volyňáci. Vítáme ale i Ukrajince z jiných oblastí, protože mají podobnou slovanskou povahu. Patří k nám, jsou to naši vzdálení příbuzní.
Rostislav Vonšík, 27 let, učitel na základní škole, Kopřivnice
Nevadí mi, pokud pracují a chovají se podle našich pravidel.
Alena Gazdová, 52 let, ekonomka, Nový Jičín
Párkrát jsem se setkala s Ukrajinkami na hotelu, kde dělaly pokojské. Myslím, že lidé z Ukrajiny sem přichází z ekonomických důvodů, aby vydělali peníze a uživili rodinu, bohužel je často zneužívají různí zprostředkovatelé. Češi považují Ukrajince u nás za nebezpečné, ale bát by se měli spíš právě takových organizátorů.
Tereza Ceralová, 19 let, studentka, Odry
Nemám na Ukrajince u nás žádný konkrétní názor, protože se s nimi nesetkávám.
Pavel Výborný, 37 let, manažer marketingu, Kopřivnice
Žádného osobně neznám, ale rozumím tomu, že spousta z nich cestuje na západ jako my kdysi do USA, aby si vydělali. Z jiného důvodu tady podle mě nejsou.
Záměr
Cíl
Cílem projektu „Ukrajinská komunita v České republice“ je co nejdůkladněji popsat způsob, jakým žijí jedinci původem z Ukrajiny na území České republiky. Důraz je kladen zejména na kulturní rozdíly mezi příslušníky obou národů, které mohou být příčinami potenciálních konfliktů, rozmanitost důvodů Ukrajinců pro usídlení v České republice, zkušenosti s projevy rasismu a xenofobie, problémy spojené s přesídlením, úroveň asimilace Ukrajinců a jiné aspekty související s vzájemným soužitím osob různých národností.
Naší snahou je reflektovat zejména autentické postřehy osob ukrajinského původu různého věku, pohlaví i socioekonomického statusu, abychom získali pestrý, vyvážený a přesný obraz jejich života v naší zemi. Předmětem zájmu je však také to, do jaké míry je tradičně homogenní a dle aktuálních výzkumů i poměrně xenofobní česká společnost schopna osoby ukrajinského původu přijímat a žít s nimi v souladu na jednom území. Projekt tak současně přibližuje jak ukrajinskou, tak českou mentalitu.
Zdůvodnění volby tématu
Téma ukrajinské menšiny na území České republiky je vysoce relevantní z několika dlouhodobých i krátkodobých důvodů. Vztahy mezi Ukrajinou a Českou republikou lze z historického hlediska považovat za mimořádně těsné a to především s přihlédnutím k faktu, že část ukrajinského území, dnes známá jako Zakarpatská oblast, byla v letech 1919 až 1938 součástí tehdejšího Československa. S ohledem na tyto vazby není překvapivé, že ukrajinská populace tvoří při počtu více než sto tisíc příslušníků největší národnostní menšinu v České republice.
Domníváme se však, že uvedená skutečnost není zdaleka zohledněna při produkci mediálních obsahů. Česká média ukrajinskou komunitu v České republice dlouhodobě ignorují. Pokud už o ní informují, jedná se zpravidla o obsahy, jež Ukrajince spojují s porušováním zákonů například pobytem bez povolení, prací „načerno“ a organizovaným zločinem (např. zpráva o dopadení vůdčí osoby ukrajinské mafie působící v ČR v listopadu 2014) nebo kontroverzními tématy, která reprezentují příslušníky menšiny jako morálně pokleslé (případ pornoherečky Hagenové žádající v ČR o azyl, jíž na Ukrajině hrozilo za účinkování v pornofilmech uvěznění).
Situace se zdánlivě změnila s eskalací tzv. „ukrajinské krize“, kdy mediální instituce po celém světě začaly informacím o Ukrajině a jejích obyvatelích příklad větší význam. Nejinak je tomu v případě českých sdělovacích prostředků, jež nyní o ukrajinském konfliktu informují prakticky denně.
Považujeme však za důležité upozornit zde na skutečnost, že tento zvýšený zájem medií o dění na východě Ukrajiny neznamenal v žádném případě nárůst v četnosti zobrazení Ukrajinců žijících na našem území, pomineme-li příležitostně vysílané či publikované komunikáty o pomoci volyňským Čechům skrze jejich návrat do původní vlasti či o léčbě raněných osob v České republice.
Vybrané téma pokládáme pak v současné době za mimořádně relevantní a důležité zejména s ohledem na fakt, že současná situace na Ukrajině může v budoucnu způsobit rapidní nárůst počtu ukrajinských imigrantů do České republiky. Vzhledem k tomu, že jsou to právě politická rozhodnutí, jež velikost ukrajinské populace a její růst u nás ovlivňují, domníváme se, že je příhodné zpracovávat dané téma v rámci zařazení do politické žurnalistiky. Jsme si však rovněž vědomi možných přesahů do zdravotně-sociální případně i kulturní oblasti žurnalistiky.
Volbu výše uvedeného tématu pak významně ovlivnily rovněž autorčiny vlastní zkušenosti a znalosti Ukrajiny a jejích obyvatel. Ukrajinu, konkrétně Zakarpatskou oblast, navštívila v rámci dobrovolnického programu poprvé v roce 2012, kdy zde vyučovala anglický jazyk. Na stejné místo se pak vrátila rovněž v červenci 2014. Díky svým pobytům získala cenné znalosti a kontakty, které pak mohla využít při vypracování tohoto projektu.
Zdroje/stav problematiky
Jak jsme již uvedli výše, zájem médií o problematiku Ukrajinců žijících na území ČR je dlouhodobě nedostatečný. V rámci tohoto projektu je tudíž velmi obtížné hovořit o přímé návaznosti na práci jiných autorů.
Migrantům žijícím v naší republice se věnoval cyklus Cizinci u nás, jenž vytvořila Česká televize ve spolupráci s neziskovou organizací Člověk v tísni. V šesti půlhodinových dokumentech se autoři snažili přiblížit způsob, jakým v České republice žijí jedinci ruského, vietnamského, indického, bosenského a kavkazského původu vždy skrze příběhy konkrétních osob.
Například v díle o ruském herci Alexandru Minajevovi otevřeli tvůrci témata „šikany“ ze strany cizinecké policie, nemožnosti pracovat v původním oboru nebo české xenofobie. Příběhy imigrantů jsou pak vyprávěny skrze jejich interakce s okolím, autoři sami v dokumentu v roli aktivních reportérů nevystupují. Tento přístup napomáhá vytvořit pocit autentičnosti a určité intimity, na druhou stranu se divák může někdy cítit „ztracen“, neboť se pozadí příběhu dovídá útržkovitě bez objektivizačního prvku v podobě přítomnosti novinářových komentářů. Z našeho pohledu pak považujeme za neproblematičtější vynechání ukrajinské komunity z projektu a to zejména proto, že Ukrajinci, jak již bylo uvedeno výše, tvoří na našem území největší národnostní menšinu.
Ukrajinské menšině v ČR se dále věnují přímo ukrajinská periodika. Nejdéle publikovaným je časopis Porohy, který vydává občanské sdružení Ukrajinská iniciativa za finanční podpory Ministerstva kultury. Měsíčník přináší jak informace o dění na Ukrajině, tak přehled ukrajinských kulturních akcí u nás a praktické rady pro migranty. Hlasem mladší generace je časopis Ukrajinský žurnál, který publikuje složitější analytické texty. Nejnovějším titulem, vycházejícím od roku 2008, je pak měsíčník Ukrgazeta, jenž obsahuje rovněž inzerci pracovních nabídek. Uvedená periodika jsou s výjimkou archivních čísel Ukrajinského žurnálu psaná v ukrajinském jazyce a zaměřují se tedy primárně na čtenáře z řad samotných ukrajinských migrantů.
Příslušníci majoritní společnosti, které problematika ukrajinské populace na našem území zajímá, jsou tak ve většině případů odkázáni buď na odborné komunikáty (články publikované na internetových stránkách Migraceonline.cz nebo internetovém magazínu Socioweb.cz vydávaném Sociologickým ústavem AV), popularizační materiály vydávané neziskovými organizacemi a vládou nebo umělecké texty, založené na autentických zkušenostech Ukrajinců v České republice (kniha spisovatelky Petry Hůlové Čechy, země zaslíbená).
Ideový plán
Naší snahou bylo vytvořit soubor textů, jenž by uceleně informoval o životě Ukrajinců na území České republiky. S ohledem na tento cíl jsme následně volili jednotlivé žánry komunikátů tak, aby každý text mohl fungovat jednak jako samostatné sdělení přinášející relevantní informace a zároveň jako součást většího celku. Klíčová pro nás pak byla snaha o maximální přesnost a vyváženost. Předkládaný projekt tak obsahuje dva texty ve formě story, rozhovor, anketu, komentář a zpravodajsko-publicistický text s prvky story.
Obě story jsou pro naši práci stěžejní. Skrze tento žánr je možné zprostředkovat čtenáři přitažlivou, nenáročnou formou autentické zkušenosti jednotlivých Ukrajinců žijících v České republice a zároveň na jejich příbězích reflektovat osudy daleko širší skupiny osob. Tématem první story jsou zkušenosti ukrajinského studenta. Díky tomuto výběru máme možnost sledovat, jak přesídlení vnímá příslušnice mladé generace, jež prožila podstatnou část života ve světě, o kterém Marshall McLuhan prohlásil, že se stal „globální vesnicí“, a zda jsou zkušenosti mladého člověka odlišné od zkušeností starší osoby.
V rámci předesílané snahy o zachování vyváženosti jsme se proto v druhé story rozhodli zaměřit na pohled zcela opačný a tím je reflexe života v ČR z pohledu ukrajinské vysokoškolské pedagožky. Nejen že se nám tak dostává autentického svědectví osoby staršího věku, ale navíc i zcela odlišného sociálního statusu. Cílem story je představit dva netradiční osudy Ukrajinců na našem území, jež se vymykají zažité stereotypní představě, že každý příslušník komunity je „dělník na stavbě“.
Názor autorky samotné je prezentován v komentáři, který reflektuje její osobní stanoviska. Cílem publicistického útvaru je zprostředkovat čtenáři pohled na ukrajinskou komunitu očima novináře, jenž je na jednu stranu sice českým občanem, na druhou stranu však reprezentuje profesionála informujícího s odstupem o uvedené problematice.
Dalším zvoleným žánrem je rozhovor s odborníkem na ukrajinskou komunitu v ČR. Zde doceňujeme zejména skutečnost, že dotazované osobě je poskytnut dostatečný prostor důkladně popsat a vysvětlit problematiku určitých jevů. Novinář v roli tazatele je v tomto případě spíše upozaděn. Jeho nejvýznamnější úkolem je připravit relevantní otázky, udávat směr dialogu a provést finální editorské úpravy. Cílem útvaru je získat ucelené informace o diaspoře na území ČR přímo od odborníka na danou problematiku
Přítomnost ukrajinské komunity v České republice patří ke kontroverzním tématům, na které obyvatelé naší země nemají jednotný názor. Abychom tak vyvážili předkládané komunikáty, jež přináší úhel pohledu autorky, odborníka i Ukrajinců samotných, rozhodli jsme se do projektu zařadit také anketu provedenou mezi českými občany.
Poslední článek slouží jako úvodní, případně zastřešující text celého souboru. Jedná se o zpravodajsko-publicistický komunikát s prvky story, ve kterém jsou informace o Ukrajinci pracujícím na dělnické pozici vztaženy k obecné situaci Ukrajinců u nás. Cílem tohoto textu je upozornit na problémy, s nimiž se příslušníci etnika musejí v České republice vyrovnávat.
Postup práce
Realizace projektu začala vytvořením jeho stručného zadání v listopadu 2014. Již tehdy bylo nutné zformulovat výše popsaný cíl, do značné míry i ideový plán a zejména vybrané žánry. Následovala rešeršní činnost, v rámci které jsme se nejdříve seznámili s materiály věnujícími se ukrajinské komunitě v ČR. Zaměřili jsme se na informace poskytované neziskovými organizacemi zabývajícími se migrací a oficiální dokumenty české státní správy. S ohledem na větší počet osob, jež bylo potřebné kontaktovat a získat od nich informace, jsme pak projekt samotný začali vytvářet v únoru 2015.
Jako první jsme se zaměřili na story o ukrajinské studentce Valentýně Dudě. Autorka se s ní seznámila při svém pobytu na Ukrajině v létě 2012 a znala tak její příběh nezávisle na vytvářeném projektu. Tato skutečnost velmi ovlivnila podobu spolupráce. Jsme si vědomi, že novinář by si měl v zájmu získání pravdivých informací udržovat odstup od svých informačních zdrojů. Na druhou stranu nám neformální vztah umožnil lépe se zaměřit na zajímavá a jedinečná fakta (například vztah v ČR žijící ukrajinské dívky s afghánským muslimem) a věnovat se i jejich citlivým aspektům.
Před rozhovorem nebylo nutné provádět speciální rešerši. Prohlédli jsme si pouze Dudin profil na sociální síti Facebook, ze kterého jsme zjistili obecné informace například o jejích oblíbených hudebních interpretech, jež jsme použili pro otevření textu. Otázky jsme vybírali tak, abychom byli následně schopni detailně reflektovat Dudinu dosavadní zkušenost s pobytem v ČR i její předchozí život na Ukrajině. Rozhovor samotný probíhal telefonicky, což s ohledem na výše uvedenou skutečnost, že autorka Dudu již dříve viděla, nepovažujeme za problematické, a byl veden v češtině.
Na základě zjištěných informací byl pak vytvořen komunikát žánru story o délce cca 5 000 znaků. Článek jsme se rozhodli otevřít za pomoci paralely (výčet věcí, jimiž se Duda podobá českým dívkám) následované jejím popřením. Tento úvod, vystavěný na užití protikladu, jsme zvolili s cílem zaujmout čtenářovu pozornost a kvůli možnosti plynule se přesunout k chronologické reflexi Dudiných zkušeností. Dominantně jsme tedy v celém komunikátu používali slohový postup vyprávěcí doplněný o postup informační (např. pasáž o Vánocích na Ukrajině). Do textu jsme se snažili zahrnout co nejvíce přímých citací. Vzhledem k tomu, že Duda není rodilý mluvčí češtiny, bylo nutné citace ve větší míře upravit.
Druhé v pořadí bylo zpracováno sdělení o Uljaně Cholodové. Vyučující ukrajinské sekce katedry slavistiky na Univerzitě Palackého jsme si vybrali jako zástupce ukrajinské menšiny, jenž pracuje na vyšší než dělnické pozici. Cholodová chtěla zaslat otázky dopředu. Ač jsme si vědomi, že tento přístup není z hlediska následné autenticity rozhovoru zcela správný, otázky jsme se rozhodli poslat. Původně jsme počítali s několika sezeními, nakonec však stačil pouze jeden rozsáhlý osobní rozhovor. Zajímal nás opět život Cholodové na Ukrajině před přesídlením i její zkušenosti z ČR. S dotazovanou jsme se sešli osobně, abychom mohli story oživit také stručným popisem její vizáže a emočního rozpoložení. Vzhledem ke skutečnosti, že vystudovala češtinu, nebyl zde žádný problém s komunikační bariérou.
Text o Cholodové klasifikujeme znovu jako story o délce cca 5 000 znaků. Abychom udrželi pozornost čtenáře, pokud by soubor článků četl jako celek, zaměřili jsme se na jiný způsob otevření. Využili jsme k tomu drobné příhody, které nám Cholodová vyprávěla, ještě než jsme rozhovor začali nahrávat. Opět za použití primárně vyprávěcího slohového postupu jsme dále chronologicky zprostředkovali zkušenosti Cholodové jak v rámci jejího života na Ukrajině, tak později v České republice. Také v případě Cholodové bylo použito množství citací a to především k udržení dynamiky textu.
Dalším sdělením byl publicistický text ve formě komentáře o délce cca 3 500 znaků. Jak uvádí ve svých skriptech Viktor Jílek, „jde o sdělení, které bezprostředně reaguje na zpravodajské informace“ (2005, s. 127). V našem případě vycházíme jednak z uveřejněných statistik a také z příjezdu potomků volyňských Čechů do ČR. Text opět nemá za cíl primárně informovat o současném dění na Ukrajině. Ve snaze ukázat, že problematika imigrace není „černobílá“, se zamýšlíme nejprve nad faktory, jež nutí Ukrajince opouštět rodnou zemi a pak také nad skutečností, že sami Češi ukrajinské pracovníky potřebují. Názor autorky je zprostředkován za použití ironie, hyperbol i přirovnání. Dominantním je v tomto případě slohový postup úvahový doplněný slohovým postupem informačním (informace z výzkumů, údaje o platech na Ukrajině). V závěru, který má být vygradováním celého textu, jsme se rozhodli použít známou část básně „Země mluví“ od Viktora Dyka.
Jako čtvrtá v pořadí vznikla anketa. Domníváme se, že její použití v tomto souboru rozhodně není samoúčelné. Anketa přináší názory běžných českých obyvatel na přítomnost ukrajinské menšiny v ČR. Jejím cílem bylo vyvážit předkládané názory odborníků, Ukrajinců a autorky samotné. Aby byly výsledky ankety co nejvíce relevantní, rozhodli jsme se mezi respondenty zahrnout osoby různého věku, podle něhož lze do jisté míry předpokládat i odlišný socioekonomický status (např. student vs. senior). Všichni dotázaní odpovídali na anketní otázku, co si myslí o přítomnosti Ukrajinců v ČR. Také jejich odpovědi byly následně editovány, aby vytvořily stylisticky obratné výpovědi.
Předposledním zpracovávaným textem byl rozhovor. Oslovili jsme nejprve pracovníky organizace Člověk v tísni. Po několikerém přesměrování na různé osoby se nám vhodného odborníka na problematiku Ukrajinců na našem území nepodařilo v této organizaci najít. Následně jsme tedy kontaktovali migrační koordinátorku z Charity ČR Kláru Boumovou, s níž jsme se sešli v Praze. Otázky jsme si připravili dopředu, ale jak je patrné z výsledné podoby rozhovoru, reagovali jsme také přímo na odpovědi. Zajímaly nás především motivy Ukrajinců pro příchod do ČR, jejich integrace a úroveň diskriminace. U tohoto útvaru bylo nutné provést rozsáhlé editorské úpravy. Výsledný komunikát obsahuje cca 17 otázek a odpovědí.
Poslední byl vytvořen zastřešující zpravodajsko-publicistický text s prvky story v délce cca 11 000 znaků, v němž se na příkladu jednoho ukrajinského dělníka snažíme popsat situaci velkého segmentu ukrajinských migrantů. Jako poměrně problematické se ukázalo hledání Ukrajince pracujícího na dělnické pozici, jenž by byl ochoten popsat své zkušenosti v ČR. Nakonec se do projektu zapojil původem ukrajinský občan žijící dlouhodobě v Plzni, jehož identitu jsme se však s ohledem na povahu informací, jež nám sdělil (zkušenost s mafií i prací „načerno“), rozhodli ponechat utajenou. Jedná se však o skutečnou osobu, jejíž totožnost autorka projektu zná.
S mužem, který v komunikátu vystupuje pod jménem Oleh, jsme se sešli osobně v Plzni. Druhý rozhovor, během kterého už jsme si pouze ověřovali zjištěné informace, probíhal telefonicky. K otevření textu jsme znovu použili paralelu, tentokrát s příběhem protagonisty knihy Petry Hůlové Čechy, země zaslíbená, protože mnoho jeho zážitků bylo podobných životním zkušenostem „našeho“ Oleha. Primárně jsme v tomto komunikátu používali opět slohový postup vyprávěcí doplněný postupem informačním. Dynamiky textu jsme se snažili dosáhnout střídáním dlouhých a kratších větných celků.
Článek jsme se pak rozhodli doplnit množstvím údajů a citací, aby byla zachována co největší objektivita a vyváženost. Kromě použití citací Kláry Boumové jsme se rovněž rozhodli kontaktovat i další odborníky, a to ukrajinistku Radanu Merzovou, vedoucí ukrajinské sekce na katedře slavistiky Univerzity Palackého, která nám přiblížila problémy Ukrajiny po rozpadu SSSR, dále pak představitele výše zmíněné Ukrajinské iniciativy v ČR, jenž se pro nás vyjádřil k počtu neregulérních ukrajinských migrantů na našem území a sociálního pracovníka Pavla Dubu, který působí v nevládní organizaci Sdružení pro integraci a migraci
Do textu jsme pak také zakomponovali oficiální statistiky Ministerstva vnitra ČR o počtu Ukrajinců na celém našem území i pouze v Plzeňském kraji. Text je díky těmto údajům vyváženější a zasazuje osobní příběh do širších souvislostí.
Sebehodnocení
Domníváme se, že cíl našeho projektu, tj. přiblížit život Ukrajinců v České republice, se nám v zásadě podařilo naplnit. Předkládané texty prezentují téma z různých úhlů pohledu, čímž je podle nás vytvářen vyvážený objektivní obraz. Za pozitivní a do jisté míry unikátní považujeme snahu reprezentovat příslušníky menšiny v rozporu se zažitými stereotypy, jež na Ukrajince primárně nahlíží jako na „nevzdělané jedince pracující na dělnických pozicích“, a to skrze texty představující studentku a vysokoškolskou pedagožku ukrajinského původu. Rovněž u hlavního článku o ukrajinském dělníkovi se snažíme zasazovat jeho jednání do širších kontextů, které mají čtenářům pomoci pochopit složitost jeho situace ovlivněnou celou řadou vnějších faktorů.
Co se týče vhodné platformy, kde by celý projekt mohl být publikován, uvažovali bychom spíše než o denících nad zpravodajskými časopisy s týdenní periodicitou, jako jsou například Reflex nebo Respekt, případně nad webovými stránkami či publikacemi neziskových organizací. Hlavními důvodem k této preferenci je skutečnost, že celý projekt je poměrně rozsáhlý a není proto pravděpodobné, že by mu byl v denním tisku vyčleněn dostatečný prostor. Druhým důvodem je pak jeho určitá „nadčasovost“ – nejedná se o soubor aktuálních sdělení, která přímo odkazují k nedávným událostem.
V našem zpracování samozřejmě nacházíme také určité limity. Za problematické považujeme zasílání otázek k rozhovorům dopředu. Ač byla tato žádost vždy zdůvodněna snahou připravit se na pozdější interview co nejdůkladněji, domníváme se, že u rozhovoru s Uljanou Cholodovou, jenž tvořil základ pro story o ní, mohla být přílišná znalost otázek v rozporu s žádoucí autentičností. Z praktického hlediska se domníváme, že je zde pak prostor pro zlepšení práce s citacemi, které byly místy poměrně těžkopádné. Jejich užití navíc ztěžovala skutečnost, že zainteresovaní jedinci nebyli rodilí mluvčí češtiny.
Dalším omezením je výběr konkrétních osob, jejichž příběhy projekt zachycuje. Přes avizovanou snahu o vyváženost není možné na vyprávění pouze tří osob zachytit obecnou ukrajinskou zkušenost v České republice, která se může mezi jednotlivci výrazně lišit. V tomto ohledu by proto z hlediska dalšího rozvoje projektu bylo vhodné zaměřit se na životní příběhy většího počtu Ukrajinců rozdílného věku, statusu apod. Zajímavé by pak jistě bylo reflektovat zkušenosti nedávno přesídlených krajanů či zahrnout do projektu také texty o Ukrajincích v jejich rodné zemi.
Co se týče konkurenčních projektů, se kterými je možné naši práci porovnat, zmínili bychom rádi tvorbu webového portálu Migraceonline.cz. Na stránkách je možné najít jak odborné studie (například na témata neregulérní migrace, dostupnosti zdravotní péče pro cizince atd.), tak texty založené spíše na pozorování a rozhovorech s konkrétními jedinci, kterým se náš projekt do jisté míry přibližuje. Tématem se zabýval rovněž Marek Hudema v roce 2009. V reportáži pro časopis Reflex si tehdy přímo vyzkoušel jaké je to být ukrajinským dělníkem. Podobné zpracování je jistě zajímavé. Jako přímý účastník mohl autor detailně popsat, co zažil „na vlastní kůži“. Na druhou stranu podává podobná reportáž svědectví, byť velmi autentické, pouze o životě ukrajinských dělníků. Z tohoto hlediska se naše zpracování jeví jako rozmanitější a rovněž objektivnější.
Zdroje:
JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty: studijní text pro distanční studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. 125 s. Studijní texty pro distanční studium. ISBN 80-244-1246-2.
LEONTIYEVA, Yana. Ukrajinci v ČR. In: Socioweb.cz. [online]. 20.12.2005.[cit. 26.1.2015]. Dostupné z: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=200&lst=103
LEONTIYEVA, Yana. Ukrajinci v ČR. In: HIRST, Tomáš, ed. Vietnamci, Mongolci a Ukrajinci v ČR. Informační příručka Policie ČR. Ministerstvo vnitra ČR. s. 51-80. ISBN 978-80-7312-063-4.
Další zdroje:
Migraceonline.cz
http://migraceonline.cz/cz/e-knihovna/ukrajinska-media-v-ceske-republice
MVČR
http://www.mvcr.cz/clanek/cizinci-s-povolenym-pobytem.aspx
Česká televize
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1141180245-cizinci-u-nas/
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/262448-cizinci-v-cr-pribyva-rusu-naopak-ukrajinci-odchazeji/
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/299911-policie-loni-odhalila-pres-4800-nelegalnich-cizincu/
Reflex
http://www.reflex.cz/clanek/stary-reflex-tema-reflexu/33428/nevolnici-v-cesku.html
Ukrajinská iniciativa v ČR
Ústav zdravotnických informací a statistiky v ČR
http://www.uzis.cz/rychle-informace/cerpani-zdravotni-pece-cizinci-roce-2013
ČSÚ
http://www.statistikaamy.cz/2014/02/jaci-cizinci-ziji-v-krajich-ceske-republiky/
