út., 4. květen 2021 12:24

Moravskoslezský spolek se snaží pomoci zvířatům najít nejen nový domov, ale zlepšit jim i ten dosavadní

Moravskoslezský spolek pomáhá sociálně slabším lidem s jejich zvířaty Moravskoslezský spolek pomáhá sociálně slabším lidem s jejich zvířaty Zdroj: Kateřina Quisová
Samostatný rozhlasový projekt o Moravskoslezském spolku, který pomáhá zlepšovat zvířatům jejich životní podmínky Vendula Kryštofová

Cíl
Zvířata jsou odnepaměti součástí lidského života. Slouží nám jako zdroj potravy, jako pracovní síla v různých odvětvích anebo se také stala našimi mazlíčky, které si hýčkáme. Mezi nejrozšířenější domácí zvířata chovaná pouze pro radost člověka se stali pes a kočka. Ne vždy se ale majitelé těchto zvířat ke svým mazlíčkům chovají přívětivě. Proto v naší zemi vznikl zákon na ochranu zvířat proti týrání, který stanovuje, jak mají lidé se svými mazlíčky zacházet. Mimo to ale existují v České republice už mnoho let i neziskové organizace a spolky, které se ochranou zvířat zabývají mnohem více. Cílem mého rozhlasového projektu je ukázat prostřednictvím jednoho z těchto spolků, že ochrana zvířat je opravdu potřebná, ale také představit posluchačům, jak tato práce vypadá a co obnáší. Jde totiž skutečně o chvályhodnou činnost, kterou lidé dělají ve svém volném čase, aniž by z toho měli něco více než dobrý pocit. Pro realizaci projektu jsem si vybrala Moravskoslezský spolek na ochranu zvířat a jeho předsedkyni Barboru Tocauerovou jsem zvolila jako hlavní hlas, který bude posluchače provázet celým reportážním pásmem.

Zdůvodnění volby tématu
Ochrana zvířat je téma, které bývalo v médiích velmi upozaděné. V dnešní době se dostává čím dál tím více do popředí a k veřejnosti. Často se tak řeší zákony na ochranu zvířat spojené s klecovým chovem slepic, ale i chovem skotu či obecně trestem za týrání zvířat. Co se ale týče týrání psů a koček, tak toto téma se do médií dostává většinou až tehdy, když dojde k usmrcení zvířete na následky jeho týrání člověkem anebo v případě objevení „velkomnožírny,“ která je v České republice nelegální.
Téma ochrany zvířat jsem si vybrala právě z důvodu jeho rozšiřujícího se ale stále nedostačujícího zařazení do běžných informačních kanálů. I přesto, že zákon na ochranu zvířat je v posledních letech hojně diskutovaný, stále je dle mého názoru veřejnost velmi málo obeznámena s tím, jak velký problém to v České republice je. Pokud se tedy člověk sám nezajímá, jak ochrana zvířat v České republice funguje nemusí ani vědět, že existují spolky a organizace, které věnují velké úsilí tomu, aby týrání zvířat zabránily, a to častokrát i na vlastní nebezpečí. Mnohdy totiž dobrovolníci z těchto spolků navštěvují občany, kteří se o své mazlíčky nestarají, jak by měli. V těchto případech se spolky s takovými lidmi snaží domluvit, aby jim mohli vypomoct například s veterinární péčí či stravou pro zvíře anebo se majitelů přímo ptají, zdali by jim zvíře nedali do péče, aby o něj bylo lépe postaráno. Samozřejmě se ne vždy setkají s pozitivními reakcemi majitelů těchto zvířat. Je to problém, který by měl být více vidět a mělo by se o něj zajímat více lidí. Záchranné spolky a organizace tu jsou už mnoho let a intenzivně lobbují za práva zvířat. Bez nich by spousta zvířat žilo ve špatných podmínkách, ale díky jejich snažení a aktivitě už spousta z nich našlo lepší domov. Jejich práce ale nikdy nekončí, existují totiž stále lidé, kteří si pořizují domů zvířata, která pak zanedbávají.
Mimo zvýraznění této problematiky jsem si téma vybrala z vlastního zájmu o ochranu zvířat. Delší dobu se této problematice věnuji a zjišťuji si dostupné informace o tom, jak Česká republika zajišťuje zvířatům ochranu. Také finančně přispívám organizacím, které buď zachraňují zvířata z nepříznivých podmínek anebo organizacím, které se následně starají o postižené psy a kočky následkem zanedbání, které způsobili jejich předešlí majitelé. Mimo to ale pomáhám i v útulcích, kde se snažím s odloženými či týranými zvířaty, kteří tu také často končí, pracovat tak, aby si zvykli na člověka a nebáli se ho. Často takto nesocializovaní psi a kočky nemají šanci, aby je někdo adoptoval, ale s pomocí, kterou se jim já a pár další lidí snažíme poskytnout, se jim zvyšují šance na nový domov. Nakonec rozhodla i moje zdravotně-sociální specializace v rámci žurnalistiky.
Volbu tématu tedy ovlivnil obecně můj postoj k této problematice, nepříliš dostatečné informování o ochraně zvířat médii a moje žurnalistická specializace. Dle mého názoru jsem pro samostatný projekt zvolila nosné téma, které posluchačům umožní vidět, jak vypadá práce v podobných organizacích a že jde skutečně o záslužnou činnost.

Zdroje a stav problematiky
O ochraně zvířat existuje několik odborných publikací jako je Právní ochrana zvířat, Na zvířatech záleží, Ochrana zvířat v právu a mnoho dalších. Kromě odborných publikací existují i specializované časopisy, které o problematice týrání a ochrany zvířat referují. Jsou jimi například časopisy Haf a mňau, Pes přítel člověka, Naše příroda a další.
S problematikou ochrany zvířat se ale setkáme i v televizních reportážích jak na veřejnoprávních, tak i soukromých stanicích ale také na stanicích Českého rozhlasu. Český rozhlas Dvojka například udělal v únoru roku 2021 rozhovor s ústředním ředitelem Státní veterinární správy Zbyňkem Semerádem, který mluvil o novele zákona na ochranu zvířat proti týrání, která vyšla v účinnost 1.2.2021. V rámci České televize existoval do letošního roku také pořad, který se ochraně zvířat věnoval velmi intenzivně. Jde o pořad Chcete mě?, který letos po 29 letech skončil. Kromě koček a psů umožnil zachránit ale i nespočet dravců a dalších zvířat. Cílem pořadu bylo bojovat právě za práva zvířat. Moderátorka Daniela Drtinová na DVTV také udělala rozhovor s původním producentem tohoto pořadu Čestmírem Kopeckým na téma, proč pořad skončil, proč byl pro diváky důležitý a také proč bude chybět ve veřejnoprávní televizi. Pořad totiž nenabízel a nemluvil pouze o psech a kočkách v útulcích na území České republiky, ale také se zajímal o tuto problematiku ve světě. Referoval například o farmaceutických firmách, které dělaly pokusy na zvířatech nebo o cirkusech a jejich zaměstnancích, kteří dávali zvířatům elektrické šoky.
Zájem o toto téma se projevil i v bakalářských a diplomových pracích, které jsou z posledních dvou let a na tomto vzorci můžeme usoudit, že téma ochrany zvířat se dostalo do popředí teprve před nedávnou dobou. Výzkumné práce se dotýkají ochrany zvířat především z právního hlediska. Existuje například diplomová práce od Lucie Jurygáčkové s názvem Týrání zvířat ve světle trestního práva nebo také práce Darji Balcárkové Právní prostředky prosazování povinností na úseku ochrany zvířat proti týrání. Výzkumné práce na podobné téma se dají najít i v oblasti pedagogiky. V tomto případě bylo zkoumáno, jak moc jsou či nejsou studenti základních škol informování v oblasti ochrany zvířat.

Ideový plán
Cílem práce je poukázat na činnost dobrovolných spolků a jejich snažení při ochraně zvířat. Práce ve spolku je náročná, ze které nemají jeho členové žádný výdělek, a proto je tak obdivuhodné, kolik spolků u nás v České republice tuto činnost vykonává. Dalším úkolem je upozornit na to, že ochrana zvířat je důležitá právě proto, že existuje stále mnoho majitelů, kteří se ke svým mazlíčkům nechovají tak, jak by měli a občas to nedělají ani záměrně. Příkladem mohou být sociálně slabší lidé, kteří najdou zuboženého psa nebo kočku na ulici a rozhodnou se o něj sami postarat. Bohužel se pak často stává, že tato zvířata nemusí mít dostatek jídla a na jejich hygienu a veterinární péči už se vůbec nehledí. Přitom to jsou důležité složky při péči o zvíře. V těchto případech se ale spolky a organizace také snaží pomoci. Buď se domluví s původními majiteli a hledají zvířeti domov, kde o něj bude lépe postaráno anebo majitelům nabízejí vlastní pomoc. Těmto lidem pak vozí krmení pro zvířata, stříhají jejich zvířatům drápky, odčervují je a snaží se, aby se měli co nejlépe. Pokud ale majitelé nespolupracují, jsou agresivní a o zvířata nejeví zájem, ale chtějí je vlastnit, pak nezbývá spolkům už nic jiného než zavolat na Krajskou veterinární správu, která pak tyto situace řeší zákonem. Projekt jsem natáčela se spolkem, který právě nejčastěji dojíždí k sociálně slabším lidem, kde se snaží pomoci. Zpočátku jsem měla obavy, jak na mě budou tito lidé reagovat, když s nimi budu chtít mluvit o jejich spolužití se zvířaty a o tom, jak něco takového zvládají, když už sami pro sebe mají jen tak málo. Překvapilo mě ale, jak tito lidé dokážou být otevření a velmi vstřícní. Nikoho z nich nezajímalo, proč je chci nahrávat, jen si se mnou chtěli povídat a říct mi jejich životní osudy, které byly mnohdy skutečně nešťastné. Nakonec mi bylo líto, že jsem většinu svého materiálu kvůli udržení časové stopáže nemohla použít.

Postup práce
Mohu říci, že z rozhlasové projektu jsem neměla strach jako spíše respekt, jelikož při práci na takovém projektu je člověk zároveň autorem, redaktorem, scénáristou, dramaturgem a režisérem. Protože tu není obraz, slyšíte mnohem více chyb ve zvuku, který musí být tudíž dokonalý. Navíc naučit se přemýšlet tak, aby měla celá stopáž hlavu a patu a zároveň nějakou výpověď, je celkem náročné. Člověk musí mít předem napsaný scénář a ani tehdy není jisté, zdali se podle něj u střihu bude řídit. Se zvukem se dá hrát, a ne vždy musí jít podle dějové linie. Často je to i spíše nežádoucí, protože to posluchače nudí, a tak je dobré si hrát se střihy. To, jak poskládat celý zvuk, aby byl srozumitelný a pro posluchače přitažlivý, bylo na rozhlasovém projektu nejtěžší.
K realizaci mého projektu jsem potřebovala jeden spolek a jeho dobrovolníky, kteří by byli ochotní si se mnou o práci ve spolku popovídat a zodpovědět pár dotazů. Přes několik neúspěšných hovorů a emailů mi byl nakonec doporučen Moravskoslezský spolek na ochranu zvířat. Při kontaktování jeho předsedkyně Barbory Tocauerové, jsem dostala okamžitě pozitivní odpověď. V původní verzi projektu jsem plánovala udělat celý příběh pouze na rozhovoru mezi mnou a paní Tocauerovou a mezi náš hovor vložit zvuky z výjezdu a promluvu s bezdomovci. S paní předsedkyní jsem již byla domluvená, že mě vezme na akci vánočního HomelessTour, kterou se spolkem pořádá každý rok. Při této akci jsem měla možnost během cesty vyzpovídat paní Tocauerovou a dozvědět se tak mnohem více o jejím životě. Samozřejmě jsem si udělala i rešerši, abych jí mohla položit doplňující otázky. Samotné natáčení reportáže bylo dost náročné. Jednak z důvodu, že jsme kvůli pandemii koronaviru nestihli v rámci rozhlasového workshopu žádnou reportáž natočit, a tak to byl můj první počin. Také proto, že jsme se spolkem neustále jezdili celý den po okolí Ostravy, a protože jsem nešla dělat pouze reportáž, ale také se zapojit a pomoci. Navíc příběhy lidí, které jsem natočila a spousta jich pak kvůli omezenému času nemohla vložit do projektu, byly skutečně silné a na člověka těžce dopadaly. Celý den byl tak opravdu náročný, ale zase mi pomohl pochopit práci dobrovolníků a tím zlepšit ještě více můj projekt, na kterém jsem chtěla ukázat, jak tito lidé pracují a že to nemají vůbec lehké.
Po prvním natáčení a sestříhání hrubého materiálu jsem při poslechu došla k názoru, že je rozhlasová stopáž příliš fádní a na deset minut nezajímává. Rozhodla jsem se nakonec, že se vydám do Ostravy ještě jednou a natočím další rozhovory s dobrovolníky ze spolku, kteří jezdí s paní Tocauerovou na výjezdy, ale také s pěstouny zvířat a dobrovolníky, kteří nabízejí spolku pouze jednorázovou výpomoc. Stále jsem však chtěla udržet příběh okolo Barbory Tocauerové, která je bezpochyby tím nejoddanějším člověkem, kterého jsem měla tu čest poznat. Příběh tak měl stát na ní a její snaze o ochranu zvířat. Protože rozhovor s paní Tocauerovou měl při prvním natáčení v podkresu zvuk auta, jelikož jsem ho musela dělat v jediném volném čase, který byl pouze mezi přejezdy k různým lidem, rozhodla jsem se, že žádnou Barbořinu výpověď z prvního natáčení nepoužiji a udělám celý rozhovor znovu při druhém natáčení. Musím ale říct, že v případě prvního rozhovoru s ní nešlo o zbytečnou práci. Měla jsem možnost zjistit o Barboře a jejím působení ve spolku mnohem víc a tím tak ještě více zlepšit svůj projekt a scénář, který jsem si na druhý rozhovor a rozhovory s ostatními dobrovolníky pečlivě připravila. Při druhém natáčení vyvstaly opět komplikace kvůli koronavirové pandemii. Jelikož v době, kdy jsem plánovala druhý výjezd do Ostravy, se nesmělo nikde přespávat a cesta do Ostravy mi trvala poprvé přes čtyři hodiny, jsem si musela sjednotit všechny dobrovolníky na rozhovor v jeden jediný den. Nakonec se mi to podařilo především díky vstřícnosti všech, se kterými jsem měla rozhovor točit. Při příjezdu do Ostravy jsem jako první byla domluvená s Barborou Tocauerovou u které jsem nakonec strávila tři hodiny. S dalšími respondenty stejně jako s Barborou byla skvělá spolupráce a sama jsem byla překvapená, kolik času mi byli všichni ochotní věnovat, i přes jejich časovou vytíženost.
Při druhém střihu jsem začala vidět jasné obrysy celého projektu, které vypadaly mnohem lépe než u prvním stříhání. Zařadila jsem do projektu několik dobrovolníků, pěstouny zvířat, lidi, kterým spolek pomohl se zvířaty a také Barbořinu rodinu. Už při prvním hrubém stíhání mi bylo jasné, že pokud budu chtít dodržet alespoň částečně časový limit, spoustu z těchto lidí, dialogů a skvělých reportážních střihů, se do mého projektu nedostane. Nejtěžší částí bylo samozřejmě vybrat ty nejzajímavější pasáže, utvořit z nich děj a zároveň vytvořit zvuk, který bude zajímavý a přitažlivý pro posluchače. Tato část mi trvala nejdéle. Následně jsem všechny důležité pasáže vložila do jednoho zvuku, který měl okolo 20 minut a pak už jsem musela zkracovat, upravovat proslovy respondentů, vložit hudbu do předělu kapitol a také vložit mé monology, které jsem podjela prostředím, jež po mém proslovu následovalo. Úprava zvuku byla náročnější kvůli různému prostředí u jednotlivých respondentů. Často jsem měla obavy, zdali jsem nechala dostatečný prostor pro přechod z jednoho prostředí do druhého. Problém byl také ve střihu odpovědí paní Tocauerové, která mluvila velmi rychle, ve zvuku se téměř nenadechovala, a tak oddělit její jednu výpověď od druhé byl téměř nadlidský, ale ne nepřekonatelný výkon. Také se může zdát, při samotném poslechu mého projektu, že jsem někde ustřihla počáteční či konečné písmeno u slova. Nicméně tomu tak skutečně není. Všichni dotazovaní ve svých výpovědích mluvili velmi krátce, jak to u obyvatel Ostravy bývá, a proto se také stávalo, že v plynulém rozhovoru vynechali právě počáteční či konečné písmeno u slova. Hlasitost jsem musela upravovat především u svých proslovů a u paní Tocauerové. V našem případě jsem zvuk tlumila, u pár dobrovolníků jsem naopak zvuk musela zase trochu zesílit.
Střihání a mixování celého reportážního pásma jsem prováděla doma pomocí profesionálního stříhacího programu Sound Forge Pro 10.0. Během střihu jsem využila především znalosti, které mi poskytl předmět rozhlasový workshop. Mimo to jsem ale také čerpala ze zkušeností, které jsem získala na roční stáži v Českém rozhlasu Olomouc. Střihání a mixování zvuků mi nečinilo až takový problém, i když je pravda, že stříhat někoho, kdo ve svém proslovu nemá téměř žádné pauzy na nádechy je opravdu komplikované. Proto si také uvědomuji, že určité pasáže nejsou vždy stoprocentně skvěle střižené. Technická kvalita ve výsledku také není zcela dokonalá, to ale bohužel přisuzuji technickým prostředkům, které jsem měla k dispozici (diktafon).

Sebehodnocení
Vytvořit deseti minutové reportážní pásmo bylo v mnoha ohledech náročné. Největší obavy jsem měla z toho, jak bude projekt působit jako celek, který je poslepovaný z několika odlišných částí. Nechtěla jsem, aby projekt působil roztříštěně, ale zároveň jsem chtěla, aby byl živý a nešlo pouze o vykládání faktů. Na druhou stranu samotný střih mě skutečně těšil. Nejvíce mě bavilo vkládat do mých monologů různá prostředí a pracovat s hudbou.
Z celého projektu jsem si vzala mnoho zkušeností. Nejde rozhodně o jednoduchou záležitost a člověk, který dělá něco podobného se musí naučit vycítit situaci, kdy je potřeba zapnout diktafon a natáčet a kdy je možné ho nechat vypnutý. Já nakonec pracovala s více jak desítkou hodin nahrávek, ve které se mi špatně hledal mnou potřebný materiál a pro vlastní orientaci, jsem si musela všechny důležité minuty ručně vypsat na papír a zapsat si, o jakou pasáž se jedná. Podle mého názoru nejde tak ani o chybu začátečníka jako spíš o obavy z toho, že člověk něco promešká, protože ještě nemá vytvořený cit právě pro důležitost situace, kterou potřebuje zaznamenat. Jde tedy o věc, kterou se každý naučí až cvikem. Sám posluchač pak musí posoudit, zdali se mi povedlo vybrat důležité a zajímavé pasáže do mého projektu. Svůj projekt bych osobně zhodnotila jako povedený. Myslím si, že se mi podařilo dosáhnout mého vytyčeného cíle, aniž by celé rozhlasové pásmo působilo nezáživně či roztříštěně. Dle mého názoru se mi nejvíce povedly reportážní zvuky, které dodávají celému zvuku tempo a pestrost.

Literatura, zdroje, konkurenční projekty
Ješutová, Eva (ed.): Od mikrofonu k posluchačům: z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas. 2003.
Maršík, Josef: Úvod do teorie rozhlasového programu. Praha: Karolinum, 1995
Moravskoslezský spolek na ochranu zvířat [online]. [cit. 2021-04-29]. Dostupné z: https://www.mssoz.cz/
Mrkvová, Barbora: Canisterapie – terapeuti na čtyřech tlapkách. Olomouc: pres.upmedia, 2016. Dostupné z: https://pres.upmedia.cz/samostatne-projekty/fotozurnalistika/canisterapie?highlight=WyJzYW1vc3RhdG5cdTAwZmQiLCJwcm9qZWt0IiwiemRyYXZvdG5cdTAxMWItc29jaVx1MDBlMWxuXHUwMGVkIiwic2Ftb3N0YXRuXHUwMGZkIHByb2pla3QiLCJzYW1vc3RhdG5cdTAwZmQgcHJvamVrdCB6ZHJhdm90blx1MDExYi1zb2NpXHUwMGUxbG5cdTAwZWQiLCJwcm9qZWt0IHpkcmF2b3RuXHUwMTFiLXNvY2lcdTAwZTFsblx1MDBlZCJd
Ostatní informace v samostatném projektu byly získány prostřednictvím rozhovorů s dobrovolníky z Moravskoslezského spolku na ochranu zvířat.

Zobrazeno 190 krát
Naposledy upraveno: út., 4. květen 2021 17:26
Pro psaní komentářů se přihlaste