Theo Mariánek 
The Substance je hororový snímek francouzské režisérky Coralie Fargreat, dosud nejznámější pro svůj film Revenge z roku 2017. V hlavních rolích „genetických dvojčat“ vystoupily Demi Moore a Margaret Qualley, po jejichž boku se v roli šovinistického manažera objevil Dennis Quaid.
Coralie Fargreat odmítla využití CGI, namísto toho si zvolila pracovat s protetikami a praktickými efekty, které umocňují brutalitu hrůz na plátně a brutální realitu žen v zábavním průmyslu, která se skrývá pod vrstvami latexu a falešné krve. I přes nevyužití levnějších speciální efektů stála tvorba filmu pouhých 17,5 milionu dolarů (průměrný rozpočet se pohybuje kolem 65 milionů) a celosvětově utržiln snímek 66,5 milionu.
Film debutoval v květnu během filmového festivalu v Cannes a začátkem listopadu měl poslední premiéru v domovině své režisérky.
Děj
The Substance začíná příběhem stárnoucí hollywoodské hvězdy Elisabeth Sparkle (Demi Moore). Film ji poprvé zastihne během natáčení aerobikové morning show. Neonové dresy se širokými pásky, pletené návleky a oranžový set na diváka křičí 80. léta.
Přestože je padesátiletá Elisabeth stále objektivně nádherná, její šéf Harvey (Dennis Quaid) ji v den jejích narozenin neceremoniálně propustí a jen o pár dnů později za ni hledá náhradu v podobě „osmnáctileté až třicetileté ženy."
Samotná scéna Elisabethina propuštění perfektně pracuje s kontrastem mezi dokonale upravenou a spořádanou herečkou a umaštěným uřvaným manažerem po lokty pohřbeném v talíři vařených krevet.
Během cesty domů Elisabeth rozptýlí dělníci strhávající billboard s jejím obličejem a dostane se do autonehody. V nemocnici jí zdravotní bratr podstrčí flashku nadepsanou „SUBSTANCE." Video na disku slibuje, že po vpíchnutí experimentálního séra bude člověk schopný stvořit „mladší, krásnější a dokonalejší“ verzi sama sebe.
Elisabeth se nakonec rozhodne sérum vyzkoušet. V balíčku, který obdrží, se nalézá aktivátor, balíčky s výživou, zdravotnický materiál a set kelímků s přehnaně velkou injekční stříkačkou nazvaný „stabilizátor." Zároveň jsou v balíčku také kartičky s natištěnými pravidly: aktivátor lze využít pouze jednou, matrix (Elizabeth) a jeho „lepší polovička“ se musí každý týden střídat, nově zrozená verze se musí každý den stabilizovat mozkomíšním mokem v páteři svého „rodiče“ a především je nutné, aby si obě poloviny pamatovaly, že jsou součástí jednoho celku.
Po vpíchnutí aktivátoru Elisabeth upadne do kómatu a z jejích zad se na svět vydere Sue (Margaret Qualley).
Sue se rozhodne stát se Elisabethinou náhradou v její show. Mužská porota a Harvey si ji okamžitě zamilují stejně jako diváci. Elisabeth po probuzení z týdenního kómatu svědčí úspěchu Sue a z pocitu méněcennosti odmítá vycházet z domu, za což ji Sue odsuzuje a trestá neochotou se po týdnu vyměnit na úkor Elisabethina těla.
Věk není jenom číslo
Film se primárně zabývá koncepty krásy a stáří v prostředí zábavního průmyslu. Představitelka Elisabeth je ve skutečnosti o dvanáct let starší než její role. Fiktivní herečka se fyzicky vyrovná svým mladším kolegyním a mnohonásobně překonává své starší nadřízené. Na konci dne o její hodnotě nerozhoduje její celoživotní úspěch, prostorné studio, peníze ani hvězda na chodníku slávy, pouze číslo, kterým začíná její věk.
Přestože je Elisabeth celebritou, stále se potýká se strachem každé jiné ženy. Během chůze po ulici se nervózně otáčí, čím více se její tělo kvůli Sue mění, tím více se zahaluje a tím míň času tráví venku. V kontrastu se Sue s ní okolní svět až na výjimky nemá trpělivost a zachází s ní jako s přítěží.
Během scény v nemocnici se herečka ocitne sama v místnosti s oním mladým zdravotním bratrem, který jí bez vysvětlení rozhrne nemocniční košili, načež ji začne prohmatávat páteř. Elisabeth pod jeho dotekem okamžitě tuhne, přestože se pouhý moment předtím nervově zhroutila.
Sue si užívá pozornost, které se jí dostává. Hned po svém narození stráví několik dlouhých minut obdivováním se v zrcadle namísto toho, aby Elisabeth sešila ránu na zádech, kterou jí způsobila, a připojila ji k balíčku s výživou. I tak ji celý týden nechá ležet v kaluži žluči a krve.
Film u Sue zdůrazňuje její sexualitu. Zatímco záběry na Elisabeth se soustředí především na její tvář, u Sue kameramani uvnitř i vně filmu zabírají nejčastěji její zadek, prsa a rozkrok. Sexualita se ve filmu stane dalším měřítkem hodnoty obou žen. Ve chvíli, kdy si Elisabeth uvědomí, že Sue má aktivní milostný život, rozhodne se zavolat jedinému muži, který s ní během filmu nejednal na základě jejího věku nebo hvězdného statusu. Protože ale není schopna přestat srovnávat se se Sue, nesejde se s ním a upadne do hlubší deprese.
Je násilí a násilí
Film je groteskně brutální. Zrození Sue probíhá dlouho a bolestivě. Elisabeth se svíjí v křečích na kachličkové podlaze, zatímco jí pod kůží bublají nepřirozené zduřeniny doprovázené zvuky praskající kůže. Závěrečnou třetinu filmu by si divák mohl jednoduše splést se snímky jako Cabin Fever, Carrie nebo Moucha. Fargreat pracuje se škálou nočních můr, a sice se vypadávajícími zuby, nádory, strženými nehty, hnijícím masem nebo spálenými vlasy.
Úroveň zobrazeného násilí je jednou z přednostních kritik The Substance. Během premiéry v Cannes část publika údajně odešla ze sálu, protože se jim během sledování dělalo zle. Ve srovnání se surovostí výše zmíněných děl nebo trilogií Terrifier film podle mě nijak výrazně nevyniká.
Za mnohem těžší jsem považoval sledování způsobů, jakými si v průběhu děje Elisabeth sama ubližovala. Čím více se horší její psychický stav, tím méně dbá na svůj vzhled, více se škube za vlasy, škrábe kůži nebo bije do hlavy ve snaze znovu nad sebou získat kontrolu. Scéna, kdy se připravuje na rande se svým bývalým spolužákem (Edward Hamilton Clark) a neustále se vrací k zrcadlu, kde znovu a znovu předělává svůj make-up, končí s Elisabeth hrubě drhnoucí svůj obličej jako by jednala s připečeným hrncem.
Její obličej je nejčastějším terčem násilí i v jiných podobách. Z již zmíněného billboardu dělníci nejprve odtrhnou její tvář. Po nadživotním obrazu visícím v jejím studiu Elisabeth mrskne sněhovou koulí, která rozbije sklo v části s hereččiným obličejem. Ve finále filmu jedna z postav vystřihne tvář obrazu a nasadí si ji přes vlastní obličej.
Ach, ty alegorie
The Substance si očividně bere inspiraci z Obrazu Doriana Graye spisovatele Oscara Wildea v aspektech strachu ze stáří a pozbytí moci přicházející s krásou.
Způsob, kterým se Elisabeth snaží dosáhnout své bývalé slávy, by mohla jen těžko být jasnější metaforou pro drogovou závislost. Elisabeth trpí mnohem více, než získává, přesto není ochotná experiment ukončit a stále chodí pro další balíčky s výživou. Sue zase čím dál tím víc nadužívá stabilizátoru v Elisabethině páteři, aby se s ní nemusela každý týden měnit.
Samotná SUBSTANCE slouží jako paralela pro korporátní svět. Elisabeth je pro hlas (Yann Bean) na druhém konci telefonu pouze loutkou. Lze to vypozorovat v prezentaci séra slibující „lepší, dokonalejší“ verzi uživatele, což značí, že kdokoliv za sérem stojí, cílí na zranitelné lidi s nízkým sebevědomím. Během telefonátů s hlasem na sebe Elisabeth i Sue musí referovat číslem schránky, do které jim chodí balíčky s výživou, SUBSTANCE na ně nereaguje, pokud se představí jménem. Tajemný hlas zároveň zatajuje podstatnou část informací. Nevaruje o tom, jaké následky Elisabeth čekají, pokud její nová verze nebude respektovat týdenní změny, ani nezmíní, že je možné experiment kdykoliv ukončit.
Namísto neetického lékařského experimentu tak celá operace působí jako bizarní sociální experiment. Vývojáři séra očividně ví, co se může stát v případě jeho zneužití, namísto toho sledují, jakým způsobem se „rodič“ a „dítě“ budou chovat. V případě Elisabeth a Sue a pravděpodobně i v případě zdravotního bratra (Robin Greer/Christian Erickson) se jednotlivé poloviny navzájem nerespektují. „Pamatujte, že jste součástí jednoho celku“ pro ně neplatí, jedná se o odlišné lidi, matrix neprožívá slíbené štěstí své vylepšené verze, jenom se umocňuje jeho pocit zbytečnosti a beznaděje, který jejich druhé poloviny nejsou schopné pochopit. Vzájemná frustrace vede „dokonalé“ verze k dehumanizaci matrixu, který vnímají jako zásobárnu léku podmiňující jejich existenci. Stávají se tak personifikací sebenenávisti, která Elisabeth i zdravotního bratra vedla k užívání séra.
Výrazným prvkem filmu je kanárkově žlutý kabát nošený Elisabeth i Sue. Žlutá barva je v kontextu marketingu spojována s vřelostí, radostí a přátelstvím, taktéž se využívá pro její schopnost rychle zaujmout lidskou pozornost. Na druhou stranu žlutá barva v přírodě mnohdy značí, že daná rostlina nebo zvíře budou jedovaté či jinak nebezpečné svému okolí. Elisabethin kabát obsahuje oba významy. Co přesně symbolizuje se mění scénu od scény většinou v kombinaci s dalšími stejně zbarvenými prvky jako sluneční záře nebo plakát varující před toxicitou.
Fargreat s dualitou a kontrastem pracuje napříč celým snímkem. Elisabethin prostorný, čistý, ale prázdný a sterilní byt, opulence chodů, které Harvey jí a barbarský způsob, kterým je konzumuje, mládí Sue a její krutost, privilegia, která Sue získává díky své kráse, kvůli které ji muži kolem ní vnímají jako cenný objekt a mnohem více.
Vizuálně The Substance odkazuje na mnoho klasických hororů jako The Shining, Psycho, práce Edwarda Allana Poea, Texaský masakr motorovou pilou, Moucha, Carrie, Vertigo, Videodrome, The Thing nebo Podivuhodný případ doktora Jekkyla a pana Hydea. Mnoho vizuálů se zaměřuje na detail žvýkajících úst, zubů, rukou a očí. Hudební podkres, z velké části sestavený britským skladatelem Raffertiem (Suits, The Continental), doprovází přehnaně hlasité žvýkání, mlaskání, praskání kloubů nebo tahání kůže, dokonale dokreslující krutost zoufalé situace Elisabeth Sparkle.
Nikdo a nic není perfektní
Ani The Substance. Osobně jsem neměl problém s násilným vyobrazením hororových aspektů. Filmaři od začátku snímek řadili pod body horror, subžánr vycházející z hrůzy provázející proměny lidského těla. Nicméně souhlasím s částí kritiky Španěla Javiera Ocani pro País, který uvedl, že „subtilnost nepatří mezi Fargreatiny silné stránky“. Tento nešvar si s sebou režisérka nese ještě z natáčení thrilleru Revenge.
Harvey a další hollywoodští představitelé jsou komicky odpudiví a všechny ženy mimo Elisabeth a Sue jsou doslova bezejmenné usmívající se doplňky. I přesto film považuji za mnohem hlubší feministické dílo než hit Barbie režisérky Grety Gerwig z minulého roku.
The Substance je intenzivní podívaná odhalující realitu týkající se miliónů žen po celém světě. Snímek rozhodně nemůžu doporučit citlivějším povahám, jeho absurdní surovost nicméně není samoúčelná, naopak slouží jako hyperbola důsledků patriarchátu a společenskému odporu k toleranci nedokonalosti a stáří. Přestože nenabízí mnoho prostoru k vlastnímu výkladu děje a témat, zabývá se komplexní kritikou povrchního světa i daleko za branami showbyznysu.
