Kateřina Beranová „Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy, “ hlásal leták, který vyzýval k účasti na vzpomínkové akci v listopadu 1989. Upozorňoval také na to, že jsou ohrožené ideály svobody a pravdy. Dále také zdůrazňoval, že se přeci studenti té doby nechtějí nechat zahanbit vysokoškolskými kolegy, kteří se odvážili protestovat proti fašistickému režimu.
Akci na Albertově zahájili studenti v šestnáct hodin zpěvem studentské hymny Gaudeaumus igitur. Jako první vystoupil na Albertově s projevem Josef Šárka, jenž se zúčastnil pohřbu Jana Opletala konaného patnáctého listopadu 1939. Ke studentům promluvil jasně a podpořil jejich iniciativu. Na jeho výzvu: „Studenti, nedejte se, jsem rád, že bojujete o to, o co jsme bojovali my tenkrát!“ odpověděl dav bouřlivým potleskem a voláním: „Svobodu! Svobodu! “
Když se diktátor bojí, kope kolem sebe
Kolem páté hodiny odpoledne se dav vydal na Vyšehrad, kde se sešlo podle odhadů některých účastníků na padesát tisíc lidí. Potud byla demonstrace ještě povolena, její oficiální část skončila ve čtvrt na sedm večer. Někteří účastníci se však rozhodli i přes zákaz vydat do centra na Václavské náměstí.
Z Vyšehradu se tedy vydal odhodlaný asi tří tisícový dav Vladislavovou ulicí, nedošel však dál než na Vyšehradskou ulici, kde narazil na pohotovostní pluk ministerstva vnitra. Po prvním střetu s policií se tedy lidé obrátili a snažili se dostat na nábřeží, odkud se vydali směrem k Národnímu divadlu.
Most 1. máje zatarasil podle rozkazu policejní kordon, aby se demonstrující nemohli dostat na Pražský hrad. Vydali se proto Národní třídou na Václavské náměstí. Tam je však obklíčily policejní kordony z obou stran. „Chraplavý hlas nás začal vyzývat, abychom se rozešli. Nebylo kam, “ popsal tehdy Mladému světu Jaroslav Kraus situaci na Národní třídě. Po zásahu příslušníků Státní bezpečnosti, kteří jej zamlátili, ležel týden v nemocnici.
S pocitem strachu, který prožíval při policejním zásahu, se časopisu Mladý svět svěřil Alfréd Tutko. „V jednu chvíli jsem se ocitl vpředu, první řady se spontánně chytily za ruce. Roztrhli nás. Vždycky někoho vytáhli a zbili - i ty, co už leželi na zemi, bez výběru, “ popsal zásah tehdejší student Fakulty všeobecného lékařství Tutko.
„Muselo se čekat, že proti studentům policie zasáhne. Tak tvrdý zásah to byl proto, že se komunistický režim bál. A když se diktátor bojí, tak kolem sebe kope,“ okomentovala tehdejší policejní zásah historička Jana Burešová.
Studenti jako součást celé řady sil
Právě demonstrace studentů odstartovala Sametovou revoluci. Účastnili se jí převážně studenti, ale sešlo se i mnoho dalších odpůrců režimu. Podle politologa Pavla Šaradína se jednalo o celou řadu sil, které společně převrat umožnily. „Nemyslím si, že to podnítili studenti. To prostředí muselo být připravené disidenty, šedou zónou a podobně. Události Sedmnáctého listopadu byly spouštěčem. Kdyby to nebylo sedmnáctého listopadu, bylo by to nejpozději dvanáctého prosince na Den lidských práv,“ myslí si Šaradín a zároveň zdůrazňuje události, které sedmnáctému listopadu předcházely a následně dopomohly k převratu.
Konci totalitnímu režimu u nás dopomohl také pád režimu v okolních zemích, jako bylo Polsko, Maďarsko, Rumunsko a v neposlední řadě Německo, v němž devátého listopadu padla pověstná Berlínská zeď. Lidé se o Západě dozvídali stále více informací a kladli si otázky o rozdílnosti poměrů u nás a v zahraničí.
Budoucnost Československa, potažmo celého Sovětského svazu, předznamenalo už v roce 1985 setkání George Bushe s Michailem Gorbačovem. Gorbačov tehdy prohlásil, že nebude zasahovat do vývoje zemí, které se budou demokratizovat, protože on sám věřil, že demokratizace bude v rámci socialistické soustavy. „Když Gorbačov uvolnil režim, byla jenom otázka času, kdy režim padne,“ říká historička Jana Burešová.
O změně režimu rozhodla generální stávka
Dva dny po studentské manifestaci vzniklo Občanské fórum (OF) v čele s Václavem Havlem, které vedení státu předložilo čtyři základní požadavky. Chtěli, aby odstoupili politici, jenž měli co dočinění s přípravou a následky okupace v roce 1968. Dále požadovali okamžité odstoupení pánů Štěpána a Kincla, jenž byli odpovědní za zásahy policie při demonstraci sedmnáctého listopadu. Za třetí žádali ustavení komise s účastí OF k vyšetření těchto zásahů. Jako poslední požadavek stanovili propuštění politických vězňů. Na Slovensku vzniklo podobné uskupení Verejnosť proti násiliu (VPN) v čele s Milanem Kňažkem.
V pondělí dvacátého listopadu poprvé jednala delegace OF s předsedou Federální vlády Ladislavem Adamcem. Toho se však nemohl zúčastnit Václav Havel, protože ho Adamec k jednání nepřizval. O den později poprvé veřejně promluvil Václav Havel před shromážděním na Václavském náměstí, kde se ten den se konala první organizovaná demonstrace. Zúčastnilo se jí na dvě stě tisíc lidí.
„Za nejzásadnější krok považuji čtyřiadvacátý listopad, kdy rezignovalo nejužší vedení KSČ a definitivně pak o změně režimu rozhodla generální stávka sedmadvacátého listopadu,“ je přesvědčený politolog Pavel Šaradín. Stávka začala v poledne a trvala dvě hodiny. Přidaly se k ní tři čtvrtiny obyvatel ve všech městech a obcích, ve většině podniků a institucí. Hlavním mottem protestu bylo heslo „Konec vlády jedné strany“.
Mezitím se však pětadvacátého listopadu uskutečnila největší listopadová demonstrace na Letné, kde se sešlo na osm set tisíc lidí z celé republiky. „Pamatuji si obrovské množství lidí, škaredé počasí, ale hlavně policejní kontroly snad na každém kilometru dálnice. Jeli jsme od Brna a za celou cestu nás policisté zastavili asi desetkrát a vždycky se ptali, kam jedeme,“ vzpomíná tehdejší účastník demonstrace Miroslav Cecava. „Vymlouvali jsme se, že jedeme za kamarádem na vojnu,“ dodává.
Pětadvacátého listopadu se konala také pontifikální mše u příležitosti svatořečení Anežky České v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Při této příležitosti kardinál František Tomášek prohlásil, že církev stojí za lidem.
Havel byl zvolen jednomyslně
V prosinci završila opozice to, co v listopadu začalo studentskou manifestací. Komunisté se nakonec pod nátlakem vzdali moci a sedmého prosince rezignovala vláda. Prezident Gustav Husák pověřil sestavením nové vlády tehdejšího ministra Mariána Čalfu. O tři dny později jmenoval prezident novou vládu – Vládu národního porozumění, v jejímž čele stanul právě Čalfa. Následně, ještě toho dne, rezignoval Gustav Husák z funkce prezidenta.
Členům OF se podařilo dosáhnout také požadavků, které si při svém vzniku vytyčili. Osmého prosince vyhlásil prezident amnestii pro všechny, jenž byli odsouzeni za trestné činy podvracení republiky, poškozování zájmů států světové socialistické soustavy, pobuřování a podobné činy, v té době označované za trestné. Dvanáctého prosince odsoudila již nová vláda intervenci do Československa v roce 1968.
Devětadvacátého prosince zvolili poslanci Federálního shromáždění Václava Havla jednomyslně prezidentem. K tomu je přesvědčil tehdejší předseda vlády Marián Čalfa. Komunisté se však vlády nevzdali samo sebou, pomohl příslib, že nebudou trestně stíháni a do nových politických voleb jim zůstane poslanecký mandát.
Nejsme jako oni
„Za změnu režimu byla ráda většina společnosti, až na pár procent obyvatel,“ myslí si historička Jana Burešová. „Tenhle režim totiž vyhovoval jenom úzké mocenské skupině,“ dodává. S tím souhlasí i politolog Pavel Šaradín. „Komunistická strana nebyla uzavřeným jednolitým myšlenkovým proudem. Lidé zastávali nejrůznější postoje od těch řekněme "prokremelských" po takové liberální. Řekl bych, že devadesát pět procent lidí bylo ve straně jenom proto, že muselo,“ vysvětluje Šaradín.
Což přineslo výhodu při vyjednávání. „Výhodou kulatých stolů byla dohoda,“ říká Šaradín. Nedocházelo tedy k žádným pohromám, ale země poměrně klidně přešla z jednoho režimu do druhého. Proto také název Sametová revoluce.
Ne všichni však s tímto postupem souhlasí. Například Bedřich Blaha si myslí, že komunisté, kteří napáchali hrozné zločiny, měli být potrestáni. „Nevypořádali jsme se s minulostí a jedno staré rčení říká, že národ, jenž se nevypořádá s minulostí je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval, “ bojí se výpravčí Blaha.
Jiní však tento postup považují za nejlepší možné řešení. „Cest k demokracii byla mnohá řada, ale myslím, že byl zvolen optimální způsob, jak jí dosáhnout,“ myslí si politolog Pavel Šaradín. „Vážím si hesla "Nejsme jako oni´", které OF dodrželo,“ dodává.
Stejně jako Pavel Šaradín vnímá tento postup jako pozitivní Jana Burešová. „To, že KSČ nebyla zakázaná, bylo velké pozitivum nových vládců, oni se opravdu projevili seriózně a velkoryse jako praví demokraté, vnímám to jako velký čin,“ odpověděla Burešová na otázku, zda KSČ neměla být tehdy zakázaná.
Opačný názor projevil jeden z tehdejších studentských vůdců Tomáš Kasal. „Myslím si, že komunistická strana měla být zakázána, ale tehdy, teď už je na to pozdě, “ myslí si vysokoškolský učitel a PR specialista Kasal.
Nové možnosti přinášejí nové problémy
Změna režimu přinesla spoustu nových možností. Už se nemusíme bát říkat, co si myslíme, můžeme cestovat, studovat, číst do té doby zakázanou literaturu a mnoho dalšího, co naši rodiče a prarodiče nemohli. „Je smutné, že představy, které jsme měli o svobodě se nenaplnily,“ svěřuje zklamání ze současného vývoje událostí důchodkyně Jarmila Bracková. „Svoboda totiž neznamená bezbřehá možnost si dělat, co chci, aniž bych měla zodpovědnost, “ vysvětluje.
První období po revoluci bylo podle historičky Jany Burešové nadšené a vítané. „Zhruba po deseti letech, někde i dříve, se však začaly projevovat negativní jevy kapitalistické společnosti jako je nezaměstnanost, krachy podniků nebo třeba bezdomovectví. Což za komunismu nebylo. Každý musel mít práci,“ vysvětluje Burešová.
Lidé dnes tyto jistoty nemají. Možná právě proto někteří "s láskou" vzpomínají na minulý režim a stýskají si po něm. Nic však není tak "růžové", jak se na první pohled může zdát. Tím, že totalitní režim dával lidem práci a záruku určitého sociálního zabezpečení, si zajišťoval klid na vládnutí.
„Volnost je těžké uchopit, chce to kreativitu. Jednodušší je nic neřešit a bečet jako stádo kolem. Myslím, že lidem často vyhovuje být pasivní a nechat se vést, “ vyjadřuje svůj názor student Fakulty strojního inženýrství Vít Hertl.
Svátkům moc nedáme
Letos v listopadu uplyne dvacet sedm let od Sametové revoluce, v den výročí se pořádají oficiální státní akce a představitelé každého většího města položí věnec k nějakému památníku, ale širší veřejnost, jak se zdá, výročí Sedmnáctého listopadu moc nezajímá.
Politolog Pavel Šaradín o českém národu říká, že nemáme pocit národní hrdosti, a pokud se nejedná o Vánoce či Velikonoce, tak svátkům moc nedáme. „Když vezmu konkrétně Sedmnáctý listopad, tak jsme si krásně připomněli páté až dvacáté výročí, ale posledních pár let už neumíme slavit,“ myslí si Šaradín.
„Poslední dva roky se navíc objevily síly, které to, co přinesl Sedmnáctý listopad, absolutně degradují. Vloni subjekty upozorňující na migrační vlnu nebo rok před tím lidé dávající prezidentovi červenou kartu,“ uvádí politolog. „Dávat v tento den prezidentovi červenou kartu, ať už si o něm myslím cokoli, není nejšťastnější,“ dodává Šaradín.
