Anna Řezníčková Jak dlouho ve vaší škole projekt studentských voleb probíhá?
Už léta. Dostali jsme se k němu přes Člověka v tísni a jeho Jeden svět na školách.
Předpokládám, že jde o doprovodnou část festivalu Jeden svět?
V podstatě ano. Člověk v tísni jako pořádající organizace už v lednu oslovuje školy. Pokud to vedení či spíše učitelé, do jejichž předmětu tato tématika spadá, považují za smysluplné, mohou jejich nabízeného programu využít.
Co všechno pedagogům Jeden svět na školách nabízí?
Jde především o zpřístupnění dokumentů, které jsou součástí festivalu. Pokud se nám promítáním trefí do výuky, mohou jít naši žáci přímo na projekci, účastnit se pak besedy a podobně. Registrovaným učitelům jsou však snímky k dispozici i na webových stránkách. Kolegyně chodí často přímo na přehlídky, ale já mám na starosti hodně tříd, takže je pro mě schůdnější pouštět filmy právě přímo v hodinách.
Jedná se vlastně o přiblížení festivalu školám?
Rozhodně ne jen o to. Filmy jsou doplněné metodikou, pořádají se rozšiřující semináře pro učitele. Metodický návod je připravený přímo do výuky, pečlivě a prakticky. Učitel pak hned ví, kolik bude potřebovat času, co si dopředu připravit, do jakých skupin studenty rozdělit.
Takže jde především o aktivity vytvořené přímo do hodin?
Ano, jedná se o různé druhy aktivit, vytvořené jednak v souladu s tématem dokumentu, ale také s tím, čeho se chce u studentů daným úkolem dosáhnout. Některé z nich jsou třeba vhodné spíš k osobnímu zamyšlení každého žáka jednotlivě, další naopak pomáhají ve třídě probudit diskuzi. Například studenti dostanou fotografii, do které je možné dopsat, co si asi její aktéři zrovna myslí atd. Je to úžasně koncipováno, jen je někdy těžké vybrat. Některé filmy jsou bohužel moc dlouhé na pětačtyřiceti minutovou výuku.
Máte s projekty Člověka v tísni dobré zkušenosti?
Určitě. Co se týče například právě Jednoho světa na školách, tak spoustu těch aktivit nám funguje, protože tady jsou děti otevřenější oproti určitému průměru. Díky tomu, že pracují v pomáhajících profesích, jsou velice brzy konfrontovány s utrpením a umí se do lecjaké situace vcítit.
Co je podle Vás největším přínosem takových programů a akcí, které jdou jakoby nad rámec klasické výuky?
Podněty. To, že pomáhají nutit studenty k zamyšlení. Na gymnáziích je to zase možná trochu jinak, ale tady většinu žáků nějaké politické problémy zase tolik nezajímají. Mají jiné starosti. Proto je podstatné hledat s nimi souvislosti, naučit je nepřijímat jen to, co nám někdo nakuká. V současné době je důležité připomínat. Jak co bylo. A ne jak to dnes někdo překroutí.
Když přejdeme k samotným studentským volbám, zafungují podle Vás v tom smyslu motivace ke skutečné participaci na občanském životě?
Trochu určitě ano. Z našich tříd jde k té „studentské urně“ devadesát procent lidí. Tím, že se u nás nevolí o přestávkách, ale vždy na konci a na začátku hodiny, se pak nakonec zvedne a odvolí většina třídy. Nikoho nenutíme. Kdo chce, zůstává v učebně. Nebo tam ten lístek prostě nehodí. Ale když jde většina vašich spolužáků, jdete taky.
Co je pro žáky tím hlavním důvodem zúčastnit se takových „voleb na zkoušku“ nebo vůbec se zajímat o okolní svět?
Myslím, že zásadní je osobnost učitele. Pokud Vás dokáže zaujmout, je schopný odpovídat na otázky, sám se zajímá. Což ale pro pedagoga zase představuje práci navíc. A velkým činidlem je už ten zmíněný vzor ostatních spolužáků. V tomto případě hraje škola jako instituce až druhé housle. U ní jde především o to, jestli je takovým akcím přístupná. V naší škole projekt funguje, protože ho organizujeme už spoustu let a vedení nás podpoří.
Předchází studentským volbám nějaká příprava v hodinách?
Letos jsme ve výuce tak trochu sledovali prezidentské kampaně. Žáci si připravovali profily kandidátů a pak je v hodině představovali. Ostatní se potom mohli doptávat, takže takhle se alespoň seznámili se všemi možnostmi.
Jak těžké je se studenty probírat politiku a zůstat apolitický?
Občas je trochu těžké vysvětlit třeba to, jak je možné, že komunistická strana je součástí parlamentu, když v rámci ideologií probíráme komunismus jako extremistický. To je lehce absurdní. A dá se u toho zůstat apolitický? Nevím. Samozřejmě mám žáky, v jejichž rodinách se třeba komunistická strana volí. Myslím, že v takovém případě může být zajímavá i živá zkušenost učitele „pamětníka.“
Je současné pojetí základů společenských věd postačující? Myslím tím, není těžké v rámci jednoho předmětu probírat všechny humanitní obory a ještě se snažit motivovat k zájmu o společenské problémy?
Koncept předmětu je poměrně volný. Samozřejmě jsou stanovené věci, které musíme probrat, ale je tu možnost si látku přizpůsobit, doplnit. Hodně záleží na konkrétním učiteli, jak si předmět promyslí a jak s informacemi nakládá. Třeba u nás je trochu přidáno etice na úkor filosofie, ale ono je to stejně všechno hodně provázané.
Mělo by se ve škole dostat i k politickým událostem posledních let? Aby dnešní prvovoliči například věděli, jaká je politická historie kandidátů a stran, mezi nimiž vybírají?
V každé hodině ZSV učitel pracuje s historickými událostmi, významnými daty. Ale těch posledních třicet let, to v podstatě ještě není historické období. Ještě to není zobjektivizováno, spoustu věcí se určitě pořád neví. Navíc nemyslím, že by to naše žáky zajímalo. K současné politice se snažíme dostat alespoň pomocí aktualit.
Kde považuji za důležité o dnešní politické situaci mluvit jsou čtvrté ročníky. Tam už jde o prvovoliče.
Může k přiblížení demokratických mechanismů mladým lidem pomoci studentský parlament a podobné organizace přímo ve školách?
To těžko říct. U nás máme jen studentskou radu, která nemá nějaké složité procesy výběru nebo fungování. Jsou v ní zkrátka zástupci tříd, kteří se každý měsíc sejdou s ředitelem a můžou projednat buď stížnosti žáků nebo naopak novinky od vedení. Jde spíš o to, aby měli studenti možnost říct svůj názor a řešit problémy konstruktivně a věcně. Než aby tu pak třeba vznikaly nějaké nepodchycené konflikty mezi nimi a pedagogy.
