Eliška Rysková 
Svůj názor chci demonstrovat převážně na dvou konkrétních zážitcích, jednom z multikina, druhém z koncertní síně Rudolfina. Je samozřejmě jasné, že koncert vážné hudby a film v kině jsou dvě odlišné kulturní události, které by nebylo správné spolu srovnávat. Něco mají společného, v jiném se naopak liší.
Na obě akce si ovšem koupím (drahý) lístek, za který chci a mám právo dostat NIKÝM a NIČÍM nerušený zážitek. Chápu, že zaměstnanci nejsou odpovědní za chování dalších diváků, ale měli by ho nějak řešit. Zvláště, když jsou na něj upozorněni. Ale nejen tehdy. Naopak možná dávno před tím, než budou upozorněni. Než budou muset být upozorněni. Nebo bych žádala moc? Musím uznat, že já také nerada vyhledávám konflikty.
Ale abych se už dostala od hypotetických situací ke konkrétní události. V únoru jsem byla na koncertu mladého klavíristy v Rudolfinu. Čekala jsem večer tzv. na úrovni. Slušné oblečení, důstojnost, publikum složené z dospělých osob, možná šampaňské na začátek. Asi jsem byla naivní. Jelikož jediné, co jsem skutečně v celém množství dostala, byla ta sklenička. Ovšem ani ona mi neulehčila sledování zvolených outfitů. Či poté chování ostatních během koncertu. Paní, která až do přestávky úspěšně předstírala, že sedí vedle nás, i když tam nikdo lístek koupený neměl, nejenže přišla pozdě, ale zcela klidně se opakovaně nořila do útrob své kabelky. Kašlání a mluvení během dynamické hry na klavír se ke mně hrnulo ze všech stran. Stalo se také něco, co jsem za svůj dlouhý „kinový“ život nezažila – zazvonil mobil. Navzdory tomu, že by se měli stydět, se lidé po posledním tónu nebáli dát průchod svým emocím. Aplaudovali dlouho, vstávali, někdo dokonce zapískal, což jsem v takovém prostředí nečekala.
Co se týká kina, nebudu ani zmiňovat vyrušování způsobené srkáním nápojů, mlaskáním, kašláním, smíchem, poznámkami, chozením pozdě a kopáním do sedadla. Nevhodné chování se nevztahuje na jednu věkovou kategorii, ač by si to někteří mohli myslet. I senioři během filmu klábosí.
Nejvíce mě rozrušil zážitek z projekce filmu John Wick: Kapitola 4 v sále asi s dvaceti sedadly. Bohužel jsem zrovna já schytala to nejhorší. Nešlo o výhled, nýbrž o mou spolusedící. Už před začátkem filmu to vypadalo, že s ní budou problémy. Několikrát se fotila, asi nikdy předtím v kině nebyla. Ale dobře, její věc, zatím mě nijak neomezovala. Na to jsem však nemusela čekat dlouho. Při tišších scénách (většinou během dialogů postav) hlasitě chroupala ořechy. Střídavě zapínala a vypínala mobil, párkrát někomu napsala. Hlasitě otevírala zip kabelky, dokonce se v polovině filmu navoněla, pro což nedokážu najít žádné racionální vysvětlení.
Asi by bylo dobré zdůraznit, že ve svém konání vytrvala až do konce filmu. Takto někoho oblažovat téměř tři hodiny je skutečně obdivuhodné. Na začátku titulků konečně odešla – stejně jako většina ostatních. Na potitulkovou scénu zůstalo jen pět lidí. Tady se dostáváme k další věci, která mě štve a obtěžuje. Lidé odcházející před titulky, nezajímající se o to, že ten film musel někdo udělat, aby se na něj oni mohli podívat. A že těch lidí rozhodně nebylo málo. Možná, že to tak připadá jen mně, ale cítím určitou povinnost zůstat sedět jako projev zájmu a vděčnosti. Už si ale nečtu každé jméno jako dříve. Ani bych to nestihla.
Jaký to má důvod? Kde hledat vysvětlení jejich chování? Je to nevychovanost? Nikdo je nenaučil slušnému chování? Nebyli nikdy ve společnosti? Nezúčastnili se žádné kulturní akce? Nešli v první třídě do divadla na Ferdu Mravence? Paní učitelka je neokřikla, když si během představení povídali? Maminka je nechala mluvit při animovaném filmu v kině? Tatínek se nechal klidně vyrušovat při sledování zpráv? Tomu bych se divila.
Může za to covidová krize? Zapomněli, že už nesedí doma před televizí v teplákové soupravě? Že musí být zticha a brát ohled na ostatní?
A když na chvíli pominu sebe, jak k tomu přijdou umělci/tvůrci filmu, kteří se snaží dělat/odvedli svou práci a chtějí za ni být ohodnoceni. Nejen finančně. Nebavím se o studiích a korporátech, mluvím o lidech, kteří do projektu vložili své nápady a úsilí.
Je však možné, že jsem jediná, která takto situaci vidí. Asi se to měnilo pomalu, pozvolna. Tak, že si toho většina nevšimla. Ale někdo musel být první, který si vzal do divadla džíny. A jiný to musel opakovat. I ten další. Možná si měly instituce stát tvrdě za svým. Jenže to by potom neprodaly tolik lístků, vydělaly by méně peněz. Bylo pro ně tedy asi jednodušší přijmout heslo restaurací: náš zákazník, náš pán. Škoda. Naše i jejich.
Jde s tím něco dělat? Nebo musím jen sedět a tiše trpět? Mám si nahlas stěžovat a znepříjemnit chvíle nejen sobě, ale i ostatním? A v kolika případech to pomůže? Kolik narušitelů se zklidní?
Ráda si vyslechnu případné nápady na řešení situace. Protože jestli to takhle bude pokračovat, nechám se nakonec vyhnat z místa svého duševního odpočinku, z paláce (ne)obyčejných zážitků, z dómu příběhů, ze svého útočiště.
