Eliška Rysková 
Důvody vlakové nedochvilnosti jsou různé. Čekání na volnou kolej, rozbitá výhybka, tajemný „důvod přepravce nebo provozovatele dráhy“, či zpoždění ze stanice, jejíž název jsem v životě neslyšela. A ne vždy jsem s důvody obeznámena. Přesto by ode mě pokaždé chtěli omluvení jejich zpoždění.
Nechápu, že v dnešní technické době někdo dopustí narušení dopravy kvůli výhybce. Škoda, že už nejsou výhybkáři. Aspoň bych věděla, koho obviňovat. Mohla bych napsat stížnost na vedení? Nebo vše jednoduše shodit na nefunkční přístroje?
Čekat na nádraží plném lidí zkrátka není zrovna zábavná volnočasová aktivita – v jakémkoli počasí. V létě abyste se báli, že se od druhých neodlepíte díky sdílenému potu, v zimě zase kvůli mrazu.
Dostat se ke svému místu je také někdy oříšek. Když konečně usednu, spolucestující mi většinou úplně nepřidají. Spíše naopak. Vlakem totiž cestují všelijací lidé. Což je pochopitelné, ale ne každému by to asi mělo být umožněno. Neumějí se totiž chovat tak jako v dobách seriálu Panství Downton. Někteří si během jízdy hlasitě povídají nebo telefonují. O dětských rušitelích se zmiňovat nebudu, to by bylo na dlouho. Nakonec za jejich špatné chování jsou zodpovědní rodiče. Nejhorší je, když od svých potomků chtějí mít klid, tak jim podají tablet, který se tak připojí k vydávanému hluku.
Na rozdíl od nich mně maminka svačinu neudělá, proto je někdy nutné využít občerstvení ve vlaku. Jestli člověk neměl takový hlad předtím, objednání v aplikaci mu ho v rychlosti dodá. Tedy pokud je v místě signál a aplikace funguje.
Je paradoxní, že má nejhorší cesta je spojena s nejlepší lidskou zkušeností.
Od začátku mého prvního semestru na vysoké škole uběhly dva týdny, bylo páteční odpoledne po imatrikulaci a já v Olomouci nastoupila do vlaku. Ten se – než jsem našla své sedadlo – už stihl rozjet. Zády ke stolkům jsem zápolila s uložením tašky v horním úložném prostoru. Nakonec se zadařilo a já si chtěla rychle sednout. A jak jsem si sedala a zároveň se otáčela, uslyšela jsem křupnutí a jen se slyšela, jak slabým hlasem říkám, že mám asi něco s nohou. Starší pár, sedící naproti mně v ten kritický moment, a řádová sestra ve vlaku po nemocničním ošetření byli nejlaskavějšími lidmi, které jsem za svůj rok cestování vlakem potkala.
Ale ani tento můj bizarní úraz nebyl tím nejpřekvapivějším, co se mi na dráze stalo. Nejvíc mě totiž stejně vykolejí, když vlak jede načas.
Abych nebyla pouze negativní, musím uznat, že za dvě a půl hodiny toho stihnu hodně udělat. Přečíst knihu, zkouknout film, nebo se dokonce podívat i na něco do školy. A pohled z okna na krajinu na chvíli zastaví čas, možná navodí i pocit vnitřního klidu. Ovšem červená poznámka o zpoždění v aplikaci mě spolehlivě vrátí do reality a posune návrat domů dál do nejisté budoucnosti.
