Eliška Rysková 
Trpělivost bych zařadila na (krátký) seznam svých ctností. Nevím, jestli se dá říct, že jí přímo oplývám, ale ano, vydržím hodně. Dosti to kontrastuje s lidmi kolem mě. Členy mé rodiny, troubícími řidiči apod.
Ovšem jestli je něco, co mě dokáže rozčílit, je to porušování nařízení a nedodržování základních pravidel slušného vychování. Jelikož to je pro mě záležitost fundamentální pro relativně spokojený a klidný život a koexistenci s ostatními. Zkrátka mi to přijde „jasný jako facka“. Pro takové chování nevidím jiné důvody než aroganci, sobectví, lhostejnost nebo ignorantství.
Přesto nikdy nejdu do kina s očekáváním něčeho špatného. Vždy, když vstupuji do sálu, tak trochu naivně doufám v to nejlepší. Teď nemám na mysli snímek samotný, ale spíše hladký a nerušený průběh projekce. Ovšem to bych tam – jak se většinou přesvědčím – musela sedět sama. Což sice může být mé tajné přání, jež je ale v rozporu s méně sobeckou touhou po obsazených sedačkách, prosperujících kinařích a produkčních týmech a úspěšných filmech – tedy vzkvétajícím filmovém průmyslu. Tuzemském i světovém.
Bohužel, budoucnost nemaluje moc růžový obrázek. Před deseti lety by moc lidí nenapadlo vytáhnout během filmu v kině mobil a dívat se na čas nebo si dokonce začít s někým dopisovat. Teď je to úkaz o dost běžnější. Náhlý obrat zpět asi očekávat nelze. Co s tím? Spolknout to a snažit se to ignorovat? Stěžovat si obsluze kina? Jaké pravomoci ona má? A jsou takové přestupky vůbec považovány za přestupky? A budou v budoucnu? Či budou tolerovány v rámci zachování vyššího blaha a svobody projevu občanů demokratické země?
Z tohoto textu by se mohlo zdát, že jsem nějaká konzervativní „konzerva“. Já o sobě ale tak nesmýšlím. Nemyslím si, že požadovat slušné chování a dodržování pravidel je něčím konzervativním. Rušení ostatních lidí svým chováním na společenské akci není projevem svobody. Chroupání popcornu tak nahlas, že téměř neslyšíte dialog postav, není projevem svobodného jednání. Soukromé hlasité konverzace během filmu nejsou projevem svobodného vyjádření. Ne, tím vším pravděpodobně rušíte ostatní diváky a kazíte jim zážitek, za který si – stejně jako vy – zaplatili a mají právo ho dostat v té nejlepší možné podobě. O vaše konverzace a poznámky nestojí. Pokud se chcete k filmu nahlas vyjadřovat, pusťte si ho doma.
Zde bych byla schopná vypátrat další možný původ vzniku nepřiměřeného chování. Vysvětlení je pravděpodobně spojené s covidem a následným zvykáním si na předchozí život „venku“. Něco podobného potkalo i módní průmysl v momentě, kdy si lidé položili otázku, proč by nemohli pokračovat v nošení tepláků, když v nich teď zvládali všechno, od úklidu přes cvičení až po pracovní videohovory. Ovšem kino není váš obývák. Přes možnou podobnost pohodlnosti křesel dost pochybuji, že se vám do bytu vejde stejně velké plátno.
Tento úkaz jsem pozorovala nejen ve svém menším městském kině, nýbrž napříč republikou. Diváky nahlas komentující události na plátně jako kdyby sledovali hokejový zápas nebo telenovelu doma v televizi. Páry a přátele svěřující si své názory v průběhu filmu.
Takové chování souvisí s tím, že se lidé zřejmě nechtějí omezovat. Nechtějí přemýšlet a „stresovat” se nad tím, jestli snad zrovna nezpůsobují potíže někomu jinému. Myslí si, že si mohou dělat, co chtějí. Od toho přece „žijeme ve svobodné zemi“, jak často argumentují. Ale to si význam slova „svoboda“ vyložili špatně.
Všechny výše uvedené důvody dle mého rovněž souvisejí s výchovou. Připadá mi, že rodiče během posledních deseti, patnácti let přišli s jinou metodou výchovy než jejich předci. Jako kdyby se chtěli od svých rodičů odlišit tak moc, že svoje děti vychovávají zcela opačně. Nemyslím, že by se děti měli bít, ale vysvětlovat něco dvouletému dítěti verbálně není prostě vždy to „pravé ořechové“. Jak může tak malé dítě pochopit něco, co je daleko za hranicí jeho inteligence? Myslím, že to zkrátka není možné. Taková výchova je „výchovou-nevýchovou”. Rodiče nechají děti dělat si co chtějí, a jedině v případě nějakého většího problému se jim snaží verbálně vysvětlit, že tohle by asi úplně dělat nemuseli. To mi nepřijde správné. Děti je nutné vychovat, jinak se po letech stanou neřízenými střelami, které nezastaví nic. Ani zákon, natož potom prosby jejich rodičů. Přitom by je stačilo naučit význam slova „ne“.
Nebo soudím moc přísně? Může jít o „pouhou“ nevědomost? Třeba si návštěvníci nejsou vědomi dopadů svého chování. Možná se při vydávání všech těch zvuků neslyší.
Doteď nevím, co je skutečnou příčinou problémového chování návštěvníků kina. Může jít o nějaký z výše uvedených důvodů či dokonce o jejich mix. Nebo nějaký mně zatím neznámý. Ale ať už je to cokoli, znepříjemňuje to zážitek mně i ostatním. Také to odrazuje od návštěvy, tudíž se domnívám, že je i v zájmu samotných kin nevhodné chování nějak řešit.
Přála bych si, aby se v budoucnu každý před svou další návštěvou kina zamyslel. Já mohu ovlivnit pouze své chování, a tak budu vždy jednat tak, abych se nepřidala na „temnou stranu síly“. Slušně, tiše a dle pravidel.
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu.
