Eliška Rysková 
První místní příhoda na nás čekala už v metru z letiště do centra. Půl hodiny jsme stáli jen kousek před naší přestupní zastávkou. Chraplavé hlášení bylo samozřejmě pouze ve francouzštině, jen párkrát následované mnohem kratším v dalších jazycích včetně angličtiny. Každopádně jsme se z něj žádný důvod náhlého zastavení nedozvěděli. Když jsme brzdili na oné zastávce, zahlédli jsme kromě policejní pásky a nespočtu policistů a vojáků se samopaly také zakryté lidské tělo na opačné straně peronu. Přiznávám, že to nebylo příjemné uvítání.
Prodrat se skrz masu lidí k jiné lince páchnoucího metra bylo takhle večer rovněž nepříjemné. Na hotel a potom konečně na večeři jsme se tak dostali mnohem později, než jsme zamýšleli. Přestože byl pátek večer, mnoho otevřených podniků jsem nezahlédla. Nakonec jsme zakotvili v příjemné restauraci, kde jsme se najedli do sytosti. Následovala krátká noční procházka, která nám pomohla s trávením. Nechali jsme se svézt k rozsvícené Eiffelovce. Stihli jsme pořídit pár záběrů, ovšem dvě vteřiny před tím nejlepším – přísahám, opravdu to tak bylo – se věž ponořila do tmy. Na jednu stranu jsme nemohli uvěřit naší smůle, na druhou by nám fotku zkazili zelené lasery, kterými na vše kolem svítili mladší návštěvníci.
Zatím bohužel neumím francouzsky, proto jsem byla lehce nervózní z možné negativní reakce Francouzů na moje chabé pokusy o pozdrav či poděkování. Ale nikdo se na mě nemračil a snad mi ani neplivl do jídla. O tom se naštěstí nikdy nedozvím.
Ze supů kroužících nad turisty tvořili nejpočetnější skupinu skořápkáři. Ty jsem naposledy viděla v televizním seriálu Vyprávěj. Ale prý se i v současnosti vyskytují ve většině evropských hlavních měst. Při jejich pozorování jsem si připadala jako ,,chytrý” turista. Po chvilce šlo dobře odvodit, kdo z bandy, shromážděné kolem nich, patří ve skutečnosti mezi ně a jen dělá show pro ostatní. Jednou jsem viděla, jak s nimi policisté rozmlouvali stranou. Ale proč by to přesto neriskovali, vždyť kde jinde by vydělali nezdanitelné peníze tak snadno?
Ani jsem se necítila jako na cizím místě, připomínalo mi to pražské Vinohrady. Akorát větší, přeplněnější, nebezpečnější a se špinavějším metrem. Vedle smradlavého metra má Paříž jistě další stinné stránky, např. proslulý Montmartre nebo dopravu. Řidiči, z poloviny složení z cizinců pracujících převážně pro jednu společnost, jezdí docela nebezpečně, blízko sebe a věčně na sebe troubí. Chodci na tom nejsou o moc lépe. Zkrátka se vám nevyhnou, klidně do vás vrazí. Jedinou možností, jak se vyhnout ušlapání, je vydat se do ulic před devátou, desátou dopoledne o víkendu. To totiž většina Pařížanů ještě spí. Zažila jsem tak i tichou, teprve se probouzející Paříž. No chápete, že v neděli mají obchody otevřeno až od jedenácti? To byl snad největší kulturní šok.
Globalizace je reálný a při objevování jiných zemí a kultur ne zrovna vítaný jev. V zahraničí chodím ráda do místních supermarketů, ale tady to skoro nemělo cenu. Všechny ty značky už jsem předtím někde viděla. Ano, měli tam jistě lepší croissanty a bagety než u nás. A dokonce i stroj na vymačkání pomerančů, ten jsem jim záviděla.
Zažila jsem chvíle, kdy jsem si nepřipadala zcela v bezpečí. Je to o dost větší město čelící mnoha hrozbám, před kterými se musí chránit. Policisté se samopaly postávají na náměstích. Jejich přítomnost by měla být asi uklidňující, ale hned vzápětí vás napadne, že tam jsou, protože předvídají možné nebezpečí. V ideálním případě byste je nepotřebovali vůbec.
Přesto od výletu uplynul měsíc a já před očima nevidím samopaly. Necítím zápach linoucí se z metra. Slyším tu krásnou řeč, lehkou a těžkou zároveň. Myslím na ty ulice, galerie, kavárničky, kulturu – v něčem blízkou, v něčem cizí, croissanty, mušle, a dokonce i na hlemýždě. Překonala jsem strach z neznámého, a nakonec si s kleštičkami počínala jako poměrně šikovný začátečník.
Jsem vděčná za možnost se do Paříže konečně podívat. Snad to nebylo naposledy. Příště bych si už tu kávu ráda objednala v jejich mateřštině.
