Na jednu z posledních repríz Saroyanova symbolického příběhu Tracyho tygr v provedení Divadla Tramtárie jsem se těšila jako malé dítě. Důvodem je jednoduše fakt, že si mě příběh kdysi získal stejně rychle, jako si získal tygr Tracyho. Vždy mě fascinovalo, jak se natolik bohatý obsah sdělení vejde do tak mála slov. Někomu možná příběh přijde nesrozumitelný či absurdní, někomu snad i naivní až primitivní, jinému zrcadlí prostou vznešenost života. V tom také spočívá mnohovrstevnatost příběhu, neboť každý si z něj odnáší něco jiného a přesto svého.
Novela vypráví příběh o Thomasi Tracym, jehož věrným společníkem je tygr. Vlastně je to černý panter, ale pro Tracyho to byl vždy tygr. V Saroyanově symbolice zde představuje životní elán, lásku, optimismus, sen, iluzi či cokoli jiného, co čtenář mezi řádky vidí. Tygr je součástí Tracyho duševního světa. Hlavní protagonista je tak trochu podivínem, se svým zdánlivě prostým nazíráním na svět může jeho postava místy působit humorným dojmem. Je to ale bezelstnost a čistá upřímnost k sobě, k ostatním, k životu. Se svým tygrem společně prožívají lásku k dívce Lauře, která také, jako jediná mezi ostatními dívkami, má svou tygřici. A prožívají i to, když o ni přijdou. Jednoho dne se Tracyho tygr stane viditelným i okolnímu světu. Celý New York je rázem na nohou a na rozsáhlé akci za jeho lapením se snaží mediálně zviditelnit kdekdo. A je to opět tygr, kdo se svou elegancí zamíchá karty a ukazuje, že víra v život, humanitu a lásku je to nejcennější. Neboť tím vším tygr je.
Pojetí Divadla Tramtárie ve mně zanechalo rozporuplnou směsici pocitů. Tedy – na zásahy ze strany dramaturgie jsem připravená byla. Hlubší rozpracování některých vedlejších postav snad nijak nenarušilo celkovou myšlenku příběhu a vcelku jsem i ocenila retrospektivní kompozici. Co mě však překvapilo, bylo uchopení hlavní postavy –Tracyho. Jeho postava zde na rozdíl od knižní předlohy budila dojem, že jí dramaturgie charakteristiky jako „imbecilní“, „pomalejší“, „patřící do ústavu“ opravdu připisuje. Po celou dobu představení jsem se nemohla zbavit dojmu, že to jaksi Saroyanovu esenci, kterou do díla vložil, degraduje a určitým způsobem ironizuje. Chvílemi ve mně všechno křičelo: „Néé, neberte mi ten příběh!“ Ano, možná tak místy Tracy působí i v knize, ale především v ní vystupuje jako někdo, jehož podstatou je víra v život jako takový. Je všudypřítomným optimismem i jakousi správnou seriózností vůči životu. Je radostí, je láskou. Je tygrem a tygr je Tracym. Zdánlivě naivní a prostý charakter příběhu v sobě ukrývá pro Saroyana tak typický otazník nad podstatou lidského života. Tento čistý duch jakoby se z divadelního zpracování vytrácel. Zůstal tak pouze úsměvný, humorný i nostalgický příběh. Což se však domnívám potěší každého, kdo si v duchu nepřeříkává novelu slovo od slova a nelpí na jejím originálním znění a vyznění.
Příběh Tracyho a jeho tygra lze opravdu uchopit ze všech možných i nemožných stran a úhlů. Také v tom tkví lehkost a svoboda, kterou svému dílu William Saroyan vtiskl.