Martin Skřivánek Avatar, Avatar a zase Avatar. Kolem něho se teď točí pozornost všech, kteří se aspoň trochu zajímají o dění na plátnech kin. Ani ostatní lidé si nemohou nevšimnout, že na ně ze všech titulek na novinových stáncích hledí pořád ta stejná modrá kreatura. S prohlášením, že se jedná o revoluci v kinematografii, nemůžu ani souhlasit ani ho nemůžu popřít, přiznám se totiž, že jsem Avatara viděl jen ve 2D. Hodlám se proto zabývat obsahem filmu, jelikož si myslím, že o obrazové stránce filmu již bylo všude napsáno a namluveno dost.
Je v celku známým faktem, že příběh filmu je dost přímočarý a moc nepřekvapí. Vždyť také není hlavním lákadlem. Trochu mě ovšem překvapilo a místy pobavilo, že celý začátek vlastně až do prvního kontaktu s domorodci je, co se týká dialogů, jedno velké klišé. Nejvíce v tom vyniká velitel ostrahy, který pálí od boku jednu tvrďáckou hlášku za druhou. Změnou a zlepšením je až setkání s domorodými Na’vi, kdy vás akční scény a akcelerace děje vtáhnou do filmu a už nepustí. Najednou se nezabýváte detaily a jenom sledujete s očekáváním příběh. Celý koncept filmu reprezentuje Cameronem použité schéma Titaniku nebo Terminátorů, totiž střet techniky s přírodou. Proto si v některých scénách nejde nevšimnout odkazů na kácení deštných pralesů v Jižní Americe a plundrování krajiny povrchovou těžbou. Celé vyprávění pak provází sympatie s domorodými kmeny, planety Pandory. Srdce ochránce přírody zaplesá, divák se za svými 3D brýlemi pobaví a producenti sklidí zaslouženou odměnu. Každý, kdo od Avatara nečeká hluboký umělecký dojem, bude více než spokojen.
