Klára Hrbáčková 
Jak se žije barvoslepému člověku?
Mnoho lidí si barvoslepost představí jako obrovskou zátěž. Pro to dítě, které je barvoslepé to asi může být velká zátěž, jenže na druhou stranu si to neuvědomuje a není tolik úkonů, ke kterým by potřebovalo vidět barvy. Postupem času si člověk na ty barvy zvykne a je více citlivý na odstíny barev, třeba já nevidím červenou. To znamená, že všechny barvy, které obsahují červenou mi nahrazují různé odstíny zelené a šedé, na které jsem citlivější, takže je dokážu lépe rozeznat.
Jak a kdy jste zjistil to, že jste barvoslepý?
To je dobrá otázka. Zjistil jsem to ve školce a kvůli tomu jsem školku nesnášel. Ve školce jsme měli učitelky, které nás stále nutily do vybarvování obrázků, kterými jsme se učili i čísla - třeba jednička byla spojena s červenou a já to spojení věděl to spojení, jenomže mezi červenou a zelenou jsem zkrátka neviděl rozdíl, tak jsem si občas popletl pastelky. Takže se mi občas stalo, že můj výkres měl červenou trávu a fialový vodopád. Potom jsem měl kvůli tomu i odklad jeden rok, takže jsem šel do školy o rok později, protože si mysleli, že jsem v tomto zaostalý. Když po roce zjistili, že jsem se v tom vůbec nezlepšil, tak jsme navštívili doktora a ten mi diagnostikoval barvoslepost, abych byl konkrétní částečnou poruchu barvocitu.
Jak na Vaši barvoslepost reagovala rodina? Popřípadě snažili se tento problém nějak vyřešit?
Na první reakci si vůbec nepamatuju, Já si to pamatuju pouze z vyprávění, když rodiče zjistili, že jsem barvoslepý, ale nikdy mi neřekli, že by k tomu měli nějaký vztah. Mamka se na můj handicap snažila myslet a často mi třeba vysvětlovala, jaká barva je na tom objektu, nebo mi taky pomáhala rozeznat plesnivé jídlo, abych se neotrávil. Hodně lidí z mé rodiny na to zapomínali a často jsem jim to připomínal, ale vždycky jsme se tomu zasmáli a šli jsme dál. Takže ona to byla celkem i výhra, že mě nebrali jako nějak postiženého
Jaké barvy vlastně vidíte?
Normální člověk vidí 10 milionů odstínů barev, já 10 tisíc a vidím pouze barvy, které neobsahují červené spektrum. Třeba i zelená ve volné přírodě obsahuje trochu červené, takže já nevidím ani plnohodnotnou zelenou v přírodě. Nejvíce jsem citlivý na modrou barvu, taky vidím žlutou, černou, bílou, šedou, zelenou a to je tak všechno. Takže mám takový zeleno-šedo-modrý svět.
V jakých oblastech života Vás barvoslepost omezuje nejvíce?
Nejvíce asi při vaření. Když vařím, tak potřebuju vidět jakou má barvu to kuře, které peču, jestli už je zlatavé jak lidé říkají, nebo jestli to je stále růžové. Takže při vaření, nebo při konzumaci jídla, kdy stále nedokážu rozeznat, jestli rohlík je už zelený plísní, a nebo jestli je pořád čerstvý.
Vidíte v barvosleposti nějaká pozitiva?
Kromě toho, že mě to dělá více zajímavým a odlišným, což mám rád, tak mě to pomohlo vycvičit svůj čich. Mám mnohem citlivější čich než průměrní lidé, protože jsem si musel více čichat k jídlu, abych poznal, jestli je opravdu dobré nebo ne. Když lidskému tělu chybí nějaký smysl, tak tělo si to podle mě vynahradí tím, že jiný smysl bude mít lepší. Navíc teď jsem taky mnohem citlivý co se týče zraku a vidění na různé hrany objektů a obrysy. Nevnímám ani tak barvy, jako obrysy objektů, abych je rozeznal podle tvaru, podle jejich povahy a tak.
Ovlivňuje barvoslepost Váš zrak ve tmě?
Je to u barvosleposti časté, že člověk který trpí barvoslepostí není jenom postižený co se týče barev, ale taky když se sešeří, tak vidí hůř. Také když je nedostatek osvětlení v místnosti, nebo místnost je osvětlena umělým světlem, tak mám problémy vidět celkově. Čím méně člověk vidí barev, tak má menší rozptyl a vidí svět mnohem temněji než normální člověk.
