Eliška Sekaninová 
Cítíš se jako umělec?
Já doufám, že ve mně ta umělecká duše někde je.
Kde se zrodilo to, že jsi začala psát? Jaký byl ten úplně první impuls k tomu, že sis řekla, teď něco napíšu?
Přišlo to přirozeně v rámci toho, že mám celý život blízko k umění. Děda byl malíř, já sama chodila na uměleckou školu a postupně jsem začala zkoušet psát nějaké první příběhy, až potom přišly básničky.
To ti bylo kolik let?
Ty úplné začátky byly tak v 15 letech.
Co je tvým hlavním tématem. Příroda, pocity, vztahy?
Většinou to není nic radostného, vkládám do toho svoje pocity. Když se cítím špatně, pomáhá mi vložit ten smutek do básní. Je to jako když si někdo píše deník. Já jsem ty zážitky a události, které jsem nechtěla probírat s někým jiným, prostě napsala do veršů.
Chtěla by ses tomu věnovat víc? Vydat v budoucnosti třeba knihu?
Jo, to bych chtěla. Když jsem chodila na tu uměleckou školu, měli jsme za úkol ilustrovat nějaké svoje věci a k tomu jsem psala i básničky, dokonce mám doma vyrobenou celou knížku. Určitě bych chtěla vydat něco vlastního, ale mám s tím jeden velký problém.
A ten je?
Nechci, aby to viděli nebo četli ostatní lidi, cítím v tom takovou vnitřní nejistotu. Moc mě to ale baví, takže se tomu chci určitě věnovat dál, jen zatím nemám v hlavě nic konkrétního.
To byla moje další otázka. Takže ty tvoje básničky nikdo nikdy nečetl?
Ne, nečetl to nikdo.
Inspiruješ se u někoho? Máš oblíbeného básníka/básnířku?
Nemám vyloženě někoho, koho bych jmenovala, obecně ráda čtu nejenom poezii, ale i veršované texty, třeba dramata. Cítím z toho, asi to úplně neumím popsat česky, takový ten dobrý vibe. Občas mi delší dobu trvá, než něčemu porozumím, protože to samozřejmě může mít spoustu výkladů a často nejsem spokojená s tím, jak jsem to přečetla, ale baví mě to, takže tomu ten čas věnuji.
