Karolína Škodová 
V různých publikacích či článcích jsou „české babičky“ často spojovány s generací tzv. banánových dětí. Starší generace toto označení ovšem neslyší zrovna ráda. V současnosti se tento pojem velmi dobře ujal v generaci mladých českých Vietnamců, kteří vypadají jako Asiati, ale chovají se a přemýšlejí jako Evropani, resp. Češi. Jedná se o osoby, které se již narodily v České republice a s jejich kořeny ve Vietnamu je pojí vzhled a zbytek rodiny.„S pojmem banánové dítě se ztotožňuji tak napůl. Protože „uvnitř“ nejsem jenom bílá. Mám v sobě jak českou, tak i vietnamskou kulturu. Narodila jsem se tady. Vyrůstala jsem jak na českých, tak i vietnamských tradicích. Doma mluvíme oba jazyky. K tomuto pojmu mám spíše neutrální stanovisko,“ říká studentka Gabriela, která z vietnamské komunity pochází.
Vietnamci často shánějí „české babičky“ proto, aby jejich děti získaly české návyky a osvojily si českou kulturu. „České babičky“ také pomáhají dětem s češtinou. Nejčastěji se jedná o slovní zásobu a správnou artikulaci. Znalost jazyka země ve které žijeme je pro všechny důležitá. Pro malé děti je mnohem snazší naučit se nový jazyk než pro dospělé. „České babičky“ tedy s vietnamskými dětmi mluví o různých věcech, tématech, a tak jim pomáhají rozšiřovat jejich slovní zásobu.
Dalším důvodem, proč vietnamští rodiče vyhledávají „české babičky“ je ten, že získají více času na práci. Vietnamští rodiče jsou totiž velmi pracovití, v práci tráví klidně dvanáct až šestnáct hodin denně. Obvykle vlastní podnik, který je velmi časově náročný a tedy skloubit výchovu dětí s prací je občas nad jejich možnosti. V takovou chvíli jim pomoc od „české babičky“ přijde vhod. „Většina vietnamských rodičů to takhle opravdu dělá. „Českou babičku“ pro své děti shání z toho důvodu, aby mohli více pracovat. V mém případě se s tímto výrokem ztotožňuji tak na 70 %. Mí rodiče vlastnili podnik, takže ano, pracovali trochu víc, avšak čas na svoje děti měli. České zvyky, návyky mě nenaučila pouze „česká babička“, ale i rodiče. Doma nevaříme jen vietnamská jídla, ale i česká nebo italská. Dodnes slavíme české (křesťanské) svátky jako jsou Vánoce nebo Nový rok,“ dodává Gabriela.
Většina dětí na své vietnamské babičky vzpomíná s úsměvem na tváři. „České babičky“ se pro ně totiž staly součástí jejich rodiny. Stejné to bylo i v rodině Gabriely: „Na svou „babičku“ mám jen hezké vzpomínky. Čas jsem s ní trávila opravdu ráda a občas jsem u ní dokonce zůstávala přes noc. Vždycky mi totiž vyprávěla zajímavé příběhy a já jsem díky ní mohla povečeřet s princeznou, letět do vesmíru či plánovat, jak si jednou otevřu svůj obchod s dortíky. Když „babička“ zemřela, pro mou rodinu to byla velká ztráta.“
