pá., 4. březen 2022 19:04

Cesta do neznáma: Osmadvacetiletá Vitalina prchá před válkou už pátý den. Sama.

Ukrajinští uprchlíci na polském vlakovém nádraží Ukrajinští uprchlíci na polském vlakovém nádraží Zdroj: Reuters
Zpráva, že Rusko zaútočilo na Ukrajinu, obletěla svět rychlostí blesku. Nepřátelé odstřelují civilní oblasti, Evropská unie uvaluje sankce a vyděšení Ukrajinci prchají do bezpečí. Hranici jich překročilo už přes milion. Česká republika, stejně jako další státy Evropské unie, nabízí pomocnou ruku. Uprchlíkům zařídí například ubytování, finanční podporu a zdravotní pojištění. Tato informace se ale k mnohým z nich nedostane.

Je první březnový čtvrtek a já se vracím domů z Olomouce. Vlakové spojení nezklamalo a na příjezdové tabuli se objevilo zpoždění 30 minut. Nastoupila jsem do vlaku, našla správný vagón, kupé. Na mém místě ležela přes tři sedadla žena a spala, kolem byly rozházené tašky, ve kterých seděli dva malí chlapci a hráli si. Už jsem se ji chystala vzbudit, když jsem si uvědomila, že chlapci nemluví česky. Byli to ukrajinští uprchlíci. Vlak Cracovia jel z polského města Přemyšl a většina cestujících byli Ukrajinci. Osmdesát procent ženy s dětmi. Dívky v mém věku seděly jen v ponožkách, zabalené do dek, některé si povídaly, ale většina z nich jen prázdně zírala před sebe. Procházela jsem uličkou se žluto-modrou stuhou připnutou na bundě a rázem jsem se cítila trapně. Stojíme na náměstí, máváme ukrajinskými vlajkami, sdílíme příspěvky na sociálních sítích, nosíme barevné stužky a máme pocit, že zachraňujeme svět. Tihle lidé zrovna opustili blízké, domov, své životy a utíkají před výbuchy do naprostého neznáma. Co když jim moje stužka akorát připomíná rodnou válkou devastovanou zem. Zem, kterou ve spěchu opustili bůh ví na jak dlouho.

V kupé hned vedle mého ustavičně brečelo malé ukrajinské dítě. Vyčerpaná maminka se s ním procházela uličkou, snažila se ho uklidnit, ale nic nezabíralo. U okýnka stál muž, sklonil se k chlapci a začal mu česky něco vyprávět. Hoch byl natolik konsternován cizí řečí, že zapomněl na pláč. Muž ho poté vzal do náruče a ukazoval z okna: „Koukej, tam v dálce je město – gorod. Vidíš, zapadá sluníčko.“ V tu chvíli přede mnou nestál neznámý muž, ale Zdeněk Svěrák a držel v ruce malého Kolju.

Vystoupila jsem na nádraží v Pardubicích a všimnu si mladé slečny stojící bezradně uprostřed nástupiště.
„Můžu vám pomoci?“
„Ne rozumíyu.“

Byla to osmadvaceti letá Vitalina Z. a byla na cestě už pátý den. Cestovala úplně sama jen se dvěma batohy a neuměla anglicky ani česky. Rukama, nohama a Google překladačem jsme se dorozuměly, dojely do Hradce Králové a šly jí směnit peníze. Měla s sebou ukrajinskou, moldavskou, rumunskou i polskou měnu. Před námi ve frontě stála zákaznice, také Ukrajinka, paní za přepážkou ji zrovna s těžkým srdcem vysvětlovala, že ať už si předtím peníze směnila kdekoliv, okradli ji a dali jí falešné.
Vitalina mi vysvětlila, že od doby, co překročila ukrajinské hranice, nemůže volat a nefungují jí data. Už pátý den nemluvila s rodinou ani se známou, u které měla v Hradci přenocovat. Zatímco jsme zařizovaly českou SIM kartu, zastihla jsem ji, jak sleduje televizi za mými zády. Běžely zrovna události a v záběru stál Michal Kubal. Za ním byl vidět slovensko-ukrajinský přechod ve Vyšné Nemecké, dav lidí a kolona aut. „Tse Ukrayina?,“ ptala se.

Vitalině její přítelkyně nebrala telefon, bylo už devět večer a ona neměla kde přespat. Královehradecký kraj vytvořil narychlo asistenční centrum pomoci Ukrajině, využili pro něj Kongresové centrum Aldis. Zprovoznili také telefonní linku. Snažila jsem se tam slečnu nasměrovat, ale bála se. Mezi uprchlíky se prý šíří informace, že pokud vás zaregistrují do databáze, nepustí vás přes hranice státu. A to ani dál na západ, ani zpět do Ukrajiny. Jazyková bariéra mi nedovolila ji vyvést z omylu, a tak jsem zavolala na telefonní linku pro pomoc uprchlíkům v domnění, že jí situaci osvětlí. Po třiceti minutách, pěti hlasových schránkách a nespočtu pokusů, jsme se konečně dovolaly. Ale vesměs jediné, co se Vitalina od ukrajinsky mluvícího pracovníka dozvěděla, byla adresa Kongresového centra.

Dvě hodiny po příjezdu do Hradce se Ukrajince nakonec podařilo spojit se s přítelkyní. Zjistila její adresu, zavolaly jsme taxi a já koukala, jak nasedá a odjíždí. Ještě ten večer mi Vitalina psala, že dorazila ke známé a vše je v pořádku.
Až po tomhle zážitku jsem si uvědomila, že válka zuří opravdu za humny a že naše pomoc pořád nestačí. Ukrajincům nechybí jen jídlo, zbraně a léky, chybí jim i informace. Jak je možné, že sousedi sousedů vyhnaní z vlastních domovů cestují naslepo odevzdaní na milost a nemilost náhodným kolemjdoucím? Jak to, že někteří z nich vůbec netuší o našich pomocných programech a šíří se mezi nimi dezinformace o zabránění v návratu?

Až uvidíte někoho bezradně se rozhlížet, pomozte mu. Dnes je to totiž potřebnější než kdy předtím.

Zobrazeno 167 krát
Naposledy upraveno: ne., 6. březen 2022 20:43
Pro psaní komentářů se přihlaste