Zuzana Langrová Z naší vesničky odjíždí vlak směrem Olomouc přibližně co dvě hodiny. Pro mě je ideální ten, který před změnou odjížděl v 16:46. Po změně v 17:14. To pro mě znamená jediné – půlhodina v teple domova navíc. To ve mně jen přiživilo domněnku, že vše bude lepší. A tak jsem v dobré náladě čekala na vlak. Když ale místo obvyklého „zeleného obra“ s pěti vagony přijel malý červený motoráček, nebyla jsem si zcela jistá, jestli mám nastoupit, jestli je to vážně „můj“ vlak. Naše vesnice je sice malá, ale leží na poměrně vytížené trase Hradec Králové – Choceň, a tak u nás dosud bylo možné svézt se motoráčkem jen v opravdu brzkých ranních hodinách, kdy necestuje tolik lidí. Nastoupila jsem a – teď by se hodilo říct, že jsem si šla najít volné místo k sezení. Ale nebylo třeba, jedním rychlým pohledem jsem zjistila, že žádné takové není. Nevadí, jsem mladá, postojím. Cesta do Chocně, kde přestupuji, trvá necelých 15 minut, takže jsem v tom neviděla až takový problém. Nicméně už jsem si nebyla tak jista, že změna povede k lepšímu.
Sotva jsem v mojí přestupní stanici otevřela dveře vlaku, slyšela jsem známý hlas choceňského nádraží „Na druhé koleji ukončete nástup do vlaku ... ,který dále pokračuje ve směru Ústí nad Orlicí, Česká Třebová … Vlak je připraven k odjezdu“. V tu chvíli jsem myslela na sedmimílové boty, Spidermana nebo něco podobného, co by mi pomohlo doběhnout k vlaku dřív, než odjede a já budu muset kdovíjak dlouho čekat ve studené nádražní hale na další. Ale bohužel na mě zbyla role smolaře z typické americké komedie, kterému překážky samy skáčou do cesty. Úzké schodiště do podchodu bylo neprostupně ucpané lidmi. Nasupeně jsem čekala, až se doplazí dolů a v podchodu jsem si pak sprintem razila cestu davem. A ještě jedny schody nahoru. Stihla jsem to tak tak. Vyčítavý pohled výpravčího, který stál jednou nohou ve vlaku s píšťalkou v ústech, mě vytočil ještě víc. Jak kdybych za to mohla já! Pospíchala jsem k nejbližším dveřím. Z chodbičky za nimi na mě dolů na peron shlíželo několik ne příliš nadšených hlav. Ti lidé tam rozhodně nestáli proto, že by mě chtěli ve vlaku přivítat, ale jednoduše proto, že všude jinde bylo plno. Nebyl čas, abych si hledala jiné místo, a tak jsem se i přes jejich nevraživé pohledy vtěsnala k nim. V chodbičce byla zima bezmála jak na Sibiři a navíc jsem stála hned vedle WC, takže se kolem mě co chvíli protáhnul někdo, kdo tam měl namířeno. Každý druhý mi při tom šlápnul na nohu, protože když sdílíte „místnost“ zhruba 2,5 x 0,7 metru se čtyřmi dalšími lidmi a hromadou zavazadel a přijde mezi vás někdo další, tak už vážně neví, kam stoupnout. Nesnesitelná půlhodina do České Třebové, další přestupní stanice.
Dostat se z vlaku mi vážně nezabralo mnoho času. Stačilo otevřít dveře a div že jsem se pod náporem tlačících se lidí nevykutálela na nástupiště. Těšila jsem se do vyhřátého osobního vlaku, který sice jede o 20 minut déle, ale na rozdíl od rychlíku Euro City má dostatek míst k sezení. Ale to bych to měla moc jednoduché. K mému rozhořčení jsem zjistila, že tento spoj byl zrušen. A tak se nedávná historie opakovala. Sprint podchodem, káravý pohled výpravčího a nasupení lidé, ke kterým jsem se drala do chodbičky, ač už tam byli namačkaní jako sardinky. Tentokrát byla „záchodová“ chodbička o něco větší, ve tvaru písmene L. Ano, byla sice větší, ale za to nás v ní bylo osm. Osm lidí se svými zavazadly. Zabrala jsem místo napravo od dveří, opřela se o okno a snažila se ponořit do skript psychologie, přičemž jsem na sebe sem tam nechala šlápnout někým, kdo tudy procházel na záchod. Vůči kodrcání vlaku a šlapání na nohy už jsem byla téměř apatická, ale když do mě někdo začal dost neomaleně strkat, donutilo mě to zvednout oči od učení. Odhadem desetiletý kluk se bez sebemenších ohledů dral mezi mě a vedle stojícího pána. Kdokoliv jiný by si myslel, že není možné se mezi nás ještě vejít, ale pro tohle nevychované dítě to nebyl žádný problém. Po chvilce na něj z uličky zavolala nějaká starší žena, pravděpodobně babička: „Radečku, pojď sem k oknu“. A Radeček neváhal procpat se kolem nás zpátky do uličky. Zjistil, že za sousedním oknem je úplně stejná tma jako za tím naším a znovu se natlačil mezi mě a mého „souseda“. Ale znáte to, jistota je jistota. A tak raději zkontroloval stav tmy za oběma okny ještě dvakrát. Radeček sem, Radeček tam. Mám děti ráda. Ale Radečka už jsem měla plné zuby. Byla jsem ráda, když vlak konečně zastavil a Radeček s babičkou vystupovali. Protlačil se kolem mě naposledy, přičemž mi šlápl na nohu. Asi na rozloučenou. Bylo mi to jedno. Hlavně že už byl pryč.
A nejen Radeček nám jízdu „zpříjemňoval“. Jako by cestování v chodbičce nebylo dost hrozné samo o sobě, strojvedoucí jel jako živočich, jímž obvykle nazývám bratra, když jí špagety a má je až na zádech. Buď je nepředstavitelně bezohledný k tomu necelému milionu cestujících, nebo pozapomněl přesnou polohu Zábřehu na Moravě, a že má zastavit si vzpomněl, až když jsme byli na místě. Začal brzdit prudčeji než prudce, což naší, už tak chatrné, rovnováze vážně neprospělo. To bylo poprvé, co jsem ocenila, že je v chodbičce lidí jak při výprodeji v Tescu – opravdu nebylo kam spadnout. Podepřeli jsme jeden druhého, vyměnili si omluvy a dál se snažili hledět si svého. V Zábřehu jsem byla přívalem nových cestujících zatlačena do uličky před kupé, kde bylo oproti přední chodbičce naprosto nedýchatelno. Zbývající půlhodina cesty mi připadala neskutečně dlouhá. Když vlak konečně zastavil, chtěla jsem být co nejdřív venku na vzduchu. Ukázalo se, že dostat se ven, nebude vůbec lehké. Z kupé přede mnou se valili lidi, takže jsem neměla kam jít, což lidé za mnou nehodlali akceptovat a tlačili mě dopředu. Chytila jsem se rámu otevřených dveří kupé, abych se udržela na nohou, ale ani to mi nebylo přáno. Přibližně za vteřinu a půl, po tom co jsem se chytila, někdo dveře přibouchl. Nevím, k čemu bych tu bolest přirovnala. Zkrátka to bolelo, jako když vám někdo přivře ruku do dveří od kupé. To byla poslední kapka. Prokletý vlak! Už se nemůžu dočkat příští cesty do Olomouce!
