Sabina Dudová Znovu se postavit na nohy
V případě dolní končetiny je její primární funkcí navrátit pacientovi možnost chůze. Rozsah amputace se liší případ od případu - od jednotlivých prstů či části chodidla, pro něž se využívá náhrad v podobě chodidlových lůžek, přes amputace pod i nad kolenem až k amputaci v kyčli. V jejich případech už je třeba zhotovit různě rozsáhlé a komplikované typy funkčních protetických končetin. „Čím víc toho chybí, tím náročnější je to pro daného uživatele,“ říká protetik Filip Ženatý. V Česku jsou nejčastější amputace transtibiální, tedy v úrovni pod kolenem, exartikulace v koleni a transfemorální amputace, tedy v úrovni nad kolenem.
Než vůbec může po amputaci dojít k náhradě chybějící končetiny, je nutné z hlediska objemu stabilizovat pahýl. Protože se po amputaci ne všechny svaly používají, atrofují a pahýl se postupně zmenšuje. „Pacient se o něj musí starat, bandážovat ho a zároveň jej připravit tak, aby byl schopný unést budoucí zátěž. Člověk během chůze nohu výrazně zatěžuje. Pokud noha chybí, tato zátěž nejde přes kosti a měkké tkáně. Člověk si na to musí znovu zvyknout,“ vysvětluje Ženatý.
Jsou ale věci, na které si člověk po amputaci nejspíš nikdy nezvykne. Veliký problém pacienti mívají s takzvanými fantomovými vjemy a bolestmi. Mezi vjemy patří stavy, kdy pouze cítí část končetiny, kterou už nemají, ale bolest je spojená se stahujícím a velmi nepříjemným pocitem. „Člověka to může provázet i celý život. Mám pacienta, který nosí protézu už přes čtyřicet let, a pořád říká, že má s tímto typem bolesti problémy,“ vypráví Ženatý.
Fantomové bolesti potvrzuje i Jana Maršálková, která s protézou dolní končetiny žije už čtyři roky. „Mívám fantomové bolesti, jsou velmi různé, nejčastěji se podobají takovým ústřelům, brnění, bodání či tlaku nebo drcení na různých částech chybějící končetiny. Jsou velmi nevyzpytatelné, přijdou zcela bez ohlášení, někdy jsou vteřinové, někdy se opakují po desítky minut,“ říká.
Od estetiky až k úchopu
Nároky na náhradu horní končetiny jsou odlišné. „V jejím případě nedochází k přenosu zátěže, ale má vliv jednak na estetiku, jednak na upevnění, aby nespadla,“ říká Filip Ženatý.
Dělí se na protézy kosmetické, které končetinu nahrazují pouze na úrovni vzhledu, mechanické, které lze ovládat systémem táhel přes rameno či druhou končetinu, a tzv. myoelektrické, které jsou ovládány systémem elektrod napojených na svaly a poháněny bateriemi. „Pokud má například člověk amputovanou ruku v paži, pak se používá biceps a triceps - svaly, které jdou proti sobě. Když pacient zatne jen biceps, tak se protéza v lokti ohýbá, když triceps, tak se natahuje,“ vysvětluje Ženatý. Tento typ pomůcky však patří k finančně nákladnějším.
Každému na míru
Vedle ceny, funkčnosti a vzhledu je primární hodnotou protézy komfort pacienta, proto se veškeré pomůcky vyrábějí člověku na míru. „Hlavní je pahýlové lůžko, vyráběné podle modelu z odlitku pahýlu, do něhož je pahýl zasazen a drží v něm na principu podtlaku. Veškeré další komponenty dnes vyrábí firmy a protetik je dává dohromady podle předpokládané aktivity člověka,“ říká Ženatý. Existuje pět různých stupňů aktivity.
Pacient na stupni nula pouze leží a starost o něj náleží personálu v nemocnici. Na stupni aktivity jedna je člověk schopen omezeného základního pohybu po interiéru. „Jsou to většinou pomůcky pro starší lidi – čím vyšší věk, tím spíš se předpokládá, že protézu nebudou používat moc často, protože by to pro ně bylo náročné z hlediska síly a stability,“ vysvětluje Ženatý. Druhý stupeň zahrnuje i aktivitu venku – stabilní rychlost chůze s obtížemi i v lehkém terénu. Cena takových protéz je fixní v závislosti na typu amputace.
Od třetího stupně aktivity, kam by spadala většina populace, cenu protézy předvypočítává individuálně protetik podle různých požadavků na funkčnost, stabilitu a další faktory. Taková náhrada umožňuje neomezený pohyb v exteriéru a umožňuje, aby ji člověk užíval bez sundání během celého dne v pracovním i osobním životě. Čtvrtý stupeň předpokládá vysokou aktivitu uživatele. Do této kategorie spadají sportovci a překvapivě i děti. „Dítě nechodí – skáče, běhá, poskakuje. Proto dává pomůcce velmi zabrat. Obzvláště v případě dětí, které se s handicapem už narodí, protože se jim kvůli různým vlivům během těhotenství končetina nevyvinula, se průběžně řeší protetická vybavení, aby si děti na náhradní končetinu zvykaly,“ říká Ženatý.
V případě dětí komplikuje celou situaci kromě aktivity i postupný vývoj svalstva – na rozdíl od dospělého člověka, v jehož případě se svaly pahýlu postupně zmenšují, svaly dítěte se vyvíjí. „Tomu se musí lůžko přizpůsobovat, případně i zvětšovat, a mění se i zbývající komponenty,“ vysvětluje Ženatý.
Učení se pohybu
Kromě problémů v těhotenství bývají nejčastějšími příčinami používání protéz i nehody, především srážky s motorkáři, a diabetes, s nímž může být spojené i poškození sítnice, takže pacient zároveň i oslepne. I tomuto faktoru je třeba uzpůsobit výrobu protetické pomůcky. „Jakmile člověk není schopen si protézu nasadit, protetik to musí vzít v potaz, aby mu ji mohl nasadit personál, který se o něj stará, nebo třeba člen rodiny,“ říká Ženatý.
Samotným nasazením protézy však vše teprve začíná. Pacienti se musí od prvního okamžiku učit, jak protézu správně a efektivně používat a pečovat o ni. Mimo běžné činnosti, jakými je například chůze do schodů, pohyb po různých terénech nebo vystupování z auta, se paradoxně musí naučit i padat a opět bezproblémově vstát. Samotný proces učení se pohybu, který byl do té doby člověk zvyklý provádět automaticky, vyžaduje mnoho času, trpělivosti i fyzické a psychické síly.
